NES Godzilla Creepypasta – Chapter 5: Entropy (1/2)
NES Godzilla Creepypasta
Chapter 5: Entropy
(1/2)
V originální hře jsem měl být na Plutu. Ironie Pluta je ta, že je to nejmenší planeta, ale herní plochu to má největší. Entropy měla jiný layout, ale velikost byla docela dost podobná.
Hudba tam hrála jakoby něco na housle, s takovým ponurým podtónem… nějaké zkreslené…? Vážně, ta hudba zněla zkresleně… dodávala mi takový pocit stresu, až přílišných nervů. Rozhodně to není něco, co bych rád poslouchal před spaním.
Bylo podivné, že tu nebyl žádný level z minulých světů: bylo jich tu osm nových. Bossové byli Megalon, Battra a MechaGodzilla.
První jsem šel do Quiz levelu
Bylo tam… něco jiného, místo hudby cheatu GH1D0RA tam hrála Password theme. Nejspíš byla tahle změna úmyslná, po dvou otázkách kvízu začaly být otázky potemnělejší.
Quiz 3
- Máš rád zmrzlinu?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz #1
2. Máš rád klauny?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz #10
- Protéká ti čas mezi prsty?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz #2
- Je ti něco líto?
Odpověď: Ano, Reakce: Ublížený
5. Zaslouží si někteří lidé zemřít?
Odpověď: Ne, Reakce: Divný výraz #3
6. Je bezpečné chodit v noci ven?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz #5
7. Je pro tebe těžké v noci spát?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz #9
8. Zabil jsi někdy někoho?
Odpověď: Ne, Reakce: Divný výraz #7
9. Chceš někoho zabít?
Odpověď: Ne, Reakce: Naštvaný
10. Provedl jsi něco?
Odpověď: Ne, Reakce: Divný výraz #4
11. Má život nějaký smysl?
Odpověď: Ne, Reakce: Zamilovaný
12. Máš rád Mothru?
Odpověď: Ne, Reakce: Maniacký
Poslední otázka byla asi úmyslně vytvořená autory hry, a tak jsem řekl Ne.
Jak už jsem zmínil předtím, nemám Mothru rád. Stejně tak spoustu dalších lidí. Je pro to dobrý důvod, kdykoliv jí něco trefí a ublíží, odletí do pravého dolního rohu obrazovky, a prostě… je slabá, její útoky jsou slabé. Snad jediná výhoda je to, že umí létat. Takže má odpověď zněla Ne. Face se na mě maniacky podíval a místo otázky se pak objevil text „SMŮLA!“
Byl jsem vrácen na mapu, a šokovalo mě, že Godzilla a Anguirus z mapy zmizeli: Zbývala tam jenom Mothra. Face si ze mě očividně rád dělal srandu. Ale nemohl jsem s tím prostě nic dělat.
Zhluboka jsem se nadechl a začal to tam prozkoumávat. Mohl jsem projít mapu dvěmi cestami, vybral jsem si tu spodní. Nejbližší level ke mě byl level se stromem, a tak jsem ho začal hrát. No, na tom levelu mi nějak… něco nesedělo. Víc, než u ostatních levelů.
Pozadí tam bylo čistě černé. A já se vždycky bál být v noci v lese, protože ty stromy, okolí… snad chápete.
Tak jsem si prostě s Mothrou vybral jeden level
Přiznám se, hra mě sakra přestávala bavit. S Godzillou jsem měl pocit… síly, že jsem ovládal příšeru příšer. S Mothrou to je jiné, žádný… pocit síly, bezpečí. Hraju teď za slabého, chabě obrněného motýla. Který letí někam pryč.
Zpět k levelu. Hudba připomínala vítr doprovázený bubny a zvony. Dodávalo to pocit, že vcházím na nebezpečné místo, kam bych jít rozhodně neměl.
Po chvíli jsem se setkal s prvním z nepřátel levelu. Nebo spíš jsem to pochopil tak, že to jsou nepřátelé. Bylo to vysoké, s dlouhýma nohama, a namísto útočení to jen chodilo tam a sem. Když bych na ně chtěl zaútočit, utekli by, o tom jsem se přesvědčil.
Pokusil jsem se po nich Mothrou vystřelit, jenže tomuhletomu nešlo ublížit. Nechal jsem to být a pokračoval v levelu. Za asi půlkou cesty jsem objevil další nepřátele, spolu se skupinou těch potvor. Byly to dva další druhy – jedno připomínalo po stromech lezoucího lenochoda a jacísi raptoři.
Neútočilo to ma mě, jen raptoři se o to často pokoušeli, když jsem se k nik dostal až moc blízko nebo zaútočil první. Tak jsem létal nahoře. Víc tenhle level nepřinášel.
Tak jsem zase skončil na mapě
Avybíral si mezi levelem s televizí a s přesýpacíma hodinama. Vybral jsem tu televizi a setkal se s něčím, co jsem nepředpokládal. Na obrazovce se přehrávala animace a hrála tam GH1D0RA hudba.
Bylo to divné. A taky trochu děsivé… ten kluk tam, nebo co to bylo, měl triko jako já. Stisknul jsem nějaké tlačítko a vrátil se hned zase na mapu. Nehodlal jsem kontrolovat všechny ikony s televizí a vybral level s ikonkou přesýpacích hodin.
Ocitl jsem se v neobvyklém levelu, s hnědou barvou, všemožnými levitujícími hodinami a taky těmi vysokými hodinami v pozadí. Hudba byla stejná, jako na mapě. Po chvíli jsem objevil naprosto neočekávané nepřátele: Skutečné z originální hry!
Žluté tanky, které se normálně nepohybovaly, za mnou teď jezdily a tak jsem trochu přišel o HP, nic vážného. Jen nejzajímavější věcí levelu byly barevné přesýpací hodiny.
Byly tři druhy:
- Modré. Zpomalily čas a zaplnily level nepřáteli z minulosti.
-
Červené. Zrychlily čas a zaplnily level nepřáteli z budoucnosti.
-
Zelené. Vrátily vše do normálu a nepřátelé v levelu byli z originální hry.
První byly modré přesýpací hodiny. Proti mě šlo najednou několik takových… prehistorických potvor. Asi měly prezentovat skutečná zvířata.
Pak jsem objevil zelené hodiny a bojoval s těmi originálními. Nakonec byly červené hodiny a jako protivníci byly potvory z budoucnosti.
Může to být pravda a nemusí, ale hra mi ukazovala osmibitové verze kreatur, které by mohly existovat za tisíce a miliony let. Podle mě to bylo divné, a navíc to na mě mnohem víc tlačilo. Jelikož tahle část levelu byla rychlejší.
Nějaké monstrum tam přilomínalo „Troodoního muže“, něco zase jako živá vesmírná loď.
Jen jednou se mi objevil pátý druh nepřátel, a když se objevil, ostatní zdrhli a nechali mě, ať si s ním bojuju sám.
Lítalo to, ale samotná ta postavička se nepohybovala a jeho jediným útokem bylo střílení blesků z jeho „obličeje“. Bylo to docela silné, mohl bych říct i miniboss.
Ale porazil jsem ho, a získal tak power-up
který mi obnovil jak sílu, tak HP. Pak netrvalo dlouho a level skončil, tak jsem zamířil do dalšího. Připomínal skládku toxického odpadu.
Jak vidíš, vypadalo to tam nehostinně a znepokojivě. Hudba… to byla nějaká smyčka čehosi ze syntetizéru. Vyvolávalo to ve mě pocit, jako kdybych cítil nějaké ty toxické výpary, a trochu mě z toho pobolívala hlava.
Nepřátelé vypadali jako nějaká zmutovaná lidská stvoření, mumie s lebkami ptáků místo hlavy. Vyskakovali z tekutiny dole. A taky tu na pevnině byly potvory vypadající jako hnědavé krávy s pavoučíma nohama.
Po chvíli jsem tam viděl takové ty potvory z lesa, jak se mnou nehodlaly bojovat. Byl vlastně jenom jeden a pil z jednoho sudu toxickou látku.
A já letěl stále dopředu, dokud na mě nezaútočili takoví ptáci s lebkou, lidskou lebkou. Asi.
To hnědé stvoření z lesa se leklo a rozeběhlo se přímo do toho toxického odpadu. Bylo mi ho líto.
Ale pokračoval jsem dál
Vzhledem ke všem levelům v Entropy byl tenhle asi nejvíc „normální“. Nejpodobnější originálním hrám s „Jdi dopředu, rozbíjej věci“
Napříč levelem jsem se setkal se spoustou dalších monster, jako kuličky s chapadly nebo zmutované věci s lidsky vypadajícími zuby. Nehodlal jsem je provokovat k boji, jen letěl nahoře dál a dál. Sem tam tu byli ti ptáci, které jsem snadno srážel k zemi.
Na konci levelu bylo velké, modrozelené jezero. Místo setkání s dalším minibossem, něco s dlouhým krkem a velrybí lebkou. Samozřejmě to útočilo tlamou. Taky se to potápělo a vynořovalo někde jinde.
Bylo těžší ho porazit, těžší, než minibosse z minulého levelu. Trvalo to tři minuty, než konečně vydal hlasitý zvuk a zemřel
A já přešel zpátky na mapu a vybral si level s ikonou, na které jsem ještě nebyl. Byla to ikona bílého stromu, a podobalo se to tam tomu lesu, jen přebarvenému do bílé a modré.
Hudba byla úplně jiná, něžná, klidná píseň zněla až skoro romanticky
Trochu to i uklidňovalo. Letěl jsem levelem a užíval si po čtyři minuty onu atmosféru, než mi došla jedna věc: od začátku levelu jsem neviděl nějaké monstrum, ať už sebemenší.
Pokračoval jsem, ale najednou zmizela hudba. Začínal jsem mít divný pocit, ale snažil jsem se uklidnit tím, že prázdné levely byly i v jiných částech hry.
Pak jsem ale… zaslechl něco povědomého. Dvanáctisekundová smyčka z „UNFORGIVING COLD“. Slyšel jsem, jak mi při pohledu na obrazovku začalo prudce bít srdce.
Na zemi ležely hromady mrtvých kreatur… které připomínaly ty z lesa. Soudě podle jejich namodralého odstínu jsem pochopil, že asi umrzli. A při bližším pohledu jsem si všiml, že jim chybí i různé části těla.
Ještě, než mohl level skončit, jsem doufal, že najdu něco, co to vysvětlí. A našel jsem.
Po zemi šel ten divný lenochod, jen v bílé barvě. Spíš připomínal gorilu. Pohybovalo se to hrozně pomalu, ale byl jsem rád, že vidím něco naživu. Takhle to ale dlouho nezůstalo.
Smečka raptorů, kteří byli něco jiného, než naživu
vyběhli za gorilou, která byla bez šance vzdorovat jim a vůbec se bránit. Jeden z raptorů jí stihl rozdrápat zadní nohy.
A tihleti „zimní raptoři“ se mimo jiné také chovali jinak, než jejich příbuzní. Nezaútočili při provokaci, tihle rovnou zešíleli nebo co… útočili na vše, co měli v dohledu, jeden běžel pryč a další škrábal drápy do prázdna… Dokonce i jejich zvuky byly jiné, mnohem výš a mnohem zuřivější.
Taky jsem si všiml, jak dva raptoři bojují na život a na smrt. Jeden dokonce přišel o oko. Udělal jsem screenshot, ale nezůstal jsem tam, abych viděl, kdo zemřel. Dál a dál jsem šel levelem, ještě chvíli a hra mě pošle zpátky na mapu.
Nebo tak ne, místo toho jsem najednou byl na travnaté planině s obrovským měsícem nad sebou. A mimo jiné se konečně vrátila hudba. Začínal jsem se tak… Začínal jsem cítit strach. Zní to šíleně, ale je to naprostá pravda, hra udělala z tohohle levelu mou dlouhodobou vzpomínku.
Dosáhl jsem tam jezera, měsíc byl stále na stejném místě. Jenže prasknul, a prostě… klubalo se to jako vajíčko, vypadla z toho postava podobná člověku.
Zaslechl jsem šplouchnutí a pak tam byla chvíle ticha. Dokud se obrazovka nezačala třást a z vody se nevynořil další nepřítel;
Tahle jsem se setkal s Měsíční příšerou, „Moon Beast“
Screenshot jsem udělal jenom jeden, soustředil jsem se na výhru souboje. Což bylo aktuálně hodně těžké, tenhle miniboss byl zatraceně silný a i s Godzillou by bylo složité ho dát, co teprv pak s Mothrou. Bylo to téměř nemožné.
Jenže naštěstí tohle očividně nemělo nějaké speciální útoky a s ubohými třemi políčky s HP jsem nakonec vyvázl živý a porazil to cosi. Ale to, co se stalo pak, bych nazval odplatou.
…Pokoušel jsem se splnit si svůj slib a o tomhle prostě mlčet, jenže už to ze sebe prostě musím setřást. Je to pro mě zatraceně bolestivá vzpomínka, a myslím, že hra o ní věděla. Aby mě zasáhla. Řeknu jen důležité části, nemůžu, nedokážu si to všechno přehrávat znova…
Když jsem byl tak na střední, měl jsem dívku, jménem Melissa
Trpěla takovou mentální poruchou, kdy se dostávala do určitých „stavů“. Při těch stavech byla schopná pervektně sedět nebo stát a její obličej ztratil jakýkoliv výraz. Mluvila tehdy naprosto čistě, bez náznaku emoce. Když takovýto „stav“ skončil, začala se chvět, založila hlavu do dlaní a po několik minut mlčela.
Nemůžu vysvětlit, jaké pocity jsem při tom míval. Poznali byste to, kdybyste ji znali. Ale také to byla skutečně laskavá dívka a já se o ni pokoušel co nejlépe starat. V noci jsme občas šli na pole pozorovat hvězdy. Jenomže… jednu noc mi neřekla ani slovo, jen zírala na měsíc a chvěla se.
Pokusil jsem se na ni promluvit, jenomže se najednou rozeběhla se na silnici. Nestihl jsem ji zastavit… Srazila ji dodávka a tu noc zemřela. Viděl jsem ji, díval jsem se do jejích očí, vyděšeně jsem ji sledoval, když ta kola přejížděla její tělo. To, co jsem viděl, mě dlouho nedávalo možnost usnout a stále mě to v hlavě děsí.
Vím, že hra o téhle události ví, protože když jsem porazil Měsíční příšeru… stalo se tohle.
(Melliso)
(Zabij se)
Rozcestník překladu: NES Godzilla Creepypasta.
Chcete-li překlad jakkoliv využít, je vaší povinností nejprve se dohodnout s překladatelem.
Překladatel: Nautileen
Autor všech dílů: CosbyDaf
Originál (EN): Nes Godzilla
