NES Godzilla Creepypasta
Chapter 5: Entropy
(2/2)

Po… TOMHLE se hra vrátila zase na mapu. Třásly se mi ruce, těžce jsem dýchal. Neměl jsem daleko od křičení. Tušil jsem, že se hra snaží otestovat, jestli budu hrát dál. Ale nechápu, proč zachází až TAKHLE daleko. Umí ta hra… číst myšlenky?

To není možné, ale přesto to je asi jediné aktuálně možné vysvětlení. Už dál nemůžu popírat něco, co je víceméně očividné – tahle hra žije. A ještě něco navíc, má možnost se s hráčem mentálně spojit. Ale tak či tak… teď už se nemůžu donutit k tomu, abych přestal hru hrát. Ona si… zahrává s mou myslí, naprosto podněcuje veškerou mou zvědavost. Více, než před dohrání Dementie.

A moc dobře vím, že pokud to hrát přestanu, tak mi to zůstane stále v hlavě. Pokud hru restartuju, může to být zase normální. Ale proč bych to dělal? Celou tuhle věc prostě zahodil? Ať to bylo, jaké chtělo, byl to životní zážitek.

Ale bůh ví, co to se mnou udělá

Mohl jsem prostě televizi, kde jsem to hrál, vypnout, kdyby mě to štvalo už dost. A kdyby nefungovalo ani to, ještě můžu všechno vypojit ze zásuvky. Nehodlal jsem hru nějak podcenit, stále vlastně nevím, s čím mám tu čest. Dal jsem si pauzu, abych se uklidnil, než jsem pokračoval ve hře.

Vedle ikony lesa, ve kterém jsem právě byl, byla ikona televize. Jelikož naposledy to bylo skutečně… bizardní, tak mě zajímalo, co to udělá teď.

Divný. A hudba u tohohle byla hudba z Neptunu. Nemůžu si pomoct, ale prostě mě zajímalo, co ty televize znamenají. Bylo jich tam víc, a řekl jsem si, že se na ně před odchodem z Entropy rozhodně podívám.

Ale teď jsem se připravil na další typ levelu, něco jako „zlatý labyrint“.

HP a síla desetilevelové Mothry byly obnoveny

Ta byla… zmenšená, o polovinu své originální velikosti. Hudba byla pomalá, takové bití bubnů a do toho ženský hlas. Vcelku děsivé. Zlatý labyrint byl abnormální a docela mě zajímalo, jak bych tu použil Godzillu nebo Anguiruse. Bylo tu nutné létat.

Další zajímavost byla ta, že když jsem stiskl tlačítko „doleva“, otočí se Mothra celá doleva, což v originále není umožněné. Monstra jsou naprogramovaná tak, aby mířila jen doprava a při stisknutí tlačítka doleva jen couvají.

Tenhle level byl očividně obrovský, a vždycky, když už jsem si myslel, že jsem na konci, setkal jsem se s něčím naprosto novým, dalším. Lávové záterasy, další nepřátelé a sochy ve tvaru obličejů.

Jedna socha tam měla výraz mrtvoly, zírající do prázdna. Když Melissa umírala, když ji přejela kola náklaďáku, zůstal jí na tváři takovýhle výraz.

Opravdu jsem nad tímhle nechtěl přemýšlet, tak jsem sochu hned opustil. Potřeboval jsem najít východ z levelu, což se ale nezdálo jako jednoduchý úkol. Asi patnáct minut jsem přecházel sem a tam, dokud jsem něco dalšího neuviděl.

Kreatura, která neměla zlatou barvu

A chodilo to jenom tam a zpátky. Jenže ne po dlouhé době se tam objevil… stroj, létající stroj, který tu potvoru vzal. Očividně si nevšiml mě, což je plus. Tak jsem se to rozhodl následovat.

Zastavilo se to nad čímsi, co připomínalo takový kotel. Pustilo to kreaturu dovnitř, a ta pak vyšla z díry na boku kotle.

Zlatá. Měla stejnou barvu, jako všechno okolo. Stroj odletěl pryč, asi hledat další „nezlatá“ monstra. Nejsem si jistý, co to má být, ale jsem rád, že jsem se k tomu dostal, protože jsem brzy pak našel východ.

Zpátky na mapě mi došel další detail:

bossové očividně nezměnili svá místa. Divné. Jenže budu mít možnost projít Entropy snáz, to je pro mě výhoda. Stále tu byly dvě další ikony, které by stály za prozkoumání, „Indigové útesy“ a černé verze labyrintů. Jelikož tu byly jen tři ikony černých labyrintů, a to okolo bossů, rozhodl jsem se nejdřív pro Indigové útesy.

Vypadalo to tam dost podobně, jako v modrých/zelených horách. Textura byla podobně pomačkaná, a taky tu byly přebarvené mraky a měsíc z tamté toxické skládky. Hudba (pokud to tak můžu nazvat) byla jen hluk, tlumený hluk.

První, s čím jsem se tam setkal, byly různobarevné potvůrky s obrovskýma hlavama, vycházely z jeskyně.

Dělali stejný divný zvuk a chodili pohromadě, mě ignorujíc. Jelikož tu nebylo, kam jinam jít, po cestě jsem je následoval. A cesta tam končila útesem. Docela mě překvapilo, když jsem sledoval, jak postupně skáčou dolů do propasti.

Viděl jsem, jak nepřátelé scházejí z útesu, ale ještě nikdy jsem si nevšiml, že by páchali takhle hromadné sebevraždy. Pokračoval jsem dál, letíc nad divnými a divnějšími monstry.

Další skupinka barevných bobbleheadů skákala nahoru a dolů, jen aby je chytilo něco, co připomínalo obrovského kondora z

Godzilla vs. the Sea Monster

Přestože jsem několik těch kondorů zabil, bobbleheadi stejně měli dřív nebo později zemřít. A u konce levelu byli další bobbleheadi, vycházející z jeskyně a končící ve chřtánu jedné potvory.

Divil jsem se nad tím a začal střílet po tom monstru, jenže jsem pouze zničil jeskyni. Ta příšera se naštvala a odběhla od bobbleheadů, aby bojovala se mnou. Žádný problém.

Vrátil jsem se zase na mapu a začal plánovat souboje s bossy. Jako první jsem měl na plánu Battru, pak Megalona. Potom mám v plánu podívat se na poslední ikonku televize a před MechaGodzillou ještě propátrat černý labyrint. A nakonec tu poslední, pekelnou příšeru. Zajímá mě, jak bude vypadat, v jaké další formě bude.

Ale teďka souboj s Battrou. Jak jsem předpokládal, začala s larví formou.

Kdykoliv hra ukáže nějaké to kaiju monstrum, které má víc forem, vždy ukáže i tu druhou. Boj byl jednoduchý. Larva Battry bojovala asi jako Maguma, couvala a střílela ze svého rohu blesky.

A v onom souboji jsem si všiml, že má Mothra jakési výhody

1. Útok Eye beam byl dvojnásobně silnější. Asi teď jako útoky Godzilly.

2. V originální hře Mothra nemohla přeletět protivníka, ale tady to v pohodě šlo. Mohl jsem přeletět nebo podletět Battru. Což bylo skvělé!

Bojovat s létající Battrou bylo jako souboj s klonem Mothry. I přestože byla Battra silnější a taky rychlejší. A narozdíl od její larví podoby byla tahle létací mnohem zajímavější.

Taky měla Battra teď taky i útok Eye Beam, a mohla měnit směr. Takže to tam chvíli vypadalo jako hra na honěnou. Po poražení Battry mě zajímalo, jak bude Megalon vypadat. Nejdřív jsem ale zamířil na Indigové útesy a porazil tam pár malých potvor.

Teď už k tomu Megalonovi. Hudba tam se podobala Giganově hudbě. Dává to smysl, Gigan byl v jednom filmu spojencem Megalona. Byl hodně jako Moguera, docela se mu podobal. Ale byl silnější a s více zbraněmi.

Bavilo mě ho oblétat a útočit zezadu, dost jsem ho tak mátl. Jenže pak se vždycky otočil a začal pálit granáty, které se od „země“ odrážely. Trochu protivné.

Pak začal i střílet blesky

A já tam byl vesele pod ním, aniž by měl šanci mě trefit, a střílel jsem do něj.

Popsal bych ho jako Silný, Vytrvalý, jenže Blbý. Blížil jsem se konci Entropy. Po porážce Megalona jsem se podíval na poslední obrázek „Televize“. Obrázek tam byl nepříjemný.

Spolu s Password Theme

Nerozumím, proč byla animace tak pochmurná a násilná. Hra byla vůči mě čím dál škodolibější. Při dokončování Entropy jsem se začínal cítit… vyčerpaně. Je složité to popsat. Byl jsem unavený jako nikdy předtím. Možná z toho tlaku ze hry, ale… kdo ví?

Posledním levelem Entrophy byly „Stínové labyrinty“, do černa přebarvené Zlaté labyrinty. Hudba se podobala něčemu jako z UNFORGIVING COLD. Když jsem level procházel (spíš prolétal), všiml jsem si, že okolo se nepohybovali žádní nepřátelé. Úplný opak příšerami téměř zaplněného Zlatého labyrintu. Ale možná to projdu tady snadněji…

Obrazovka ztmavla

A po chvíli hned zase probleskla zpátky. Všechno tu bylo ztmavené a jediné, co jsem viděl, byla barevná postavička Mothry. Když se tam najednou cosi ozvalo.

Řev. Hlasité řvoucí zvuky, které bych popsal jako naštvaný pes o velikosti slona, který zběsile řve. A taky můžu říct, co ty zvuky dělalo, bylo toho tu hodně. Hodně blbě jsem to viděl, ale mí pronásledovatelé vypadali asi takhle:

Jenže… v tu chvíli jsem neviděl, kde pořádně jsou a kde jsem vlastně já, kudy jdu. Slepě jsem s Mothrou letěl pryč, jenže těmhle potvorám se podařilo Mothru chytit a jediné, co jsem mohl dělat, je sledovat, jak Mothře pomalu ubývá život. A málem bych o všechen přišel, naštěstí ale problesklo zpátky to plné světlo. A protivníci zmizeli.

Tak se mi objevil úkol levelu: najít východ, než zhasnou světla a příšery mě zabijí. Začal jsem panikařivě chodit tam a sem a snažil najít cestu pryč. V levelu mi už třikrát zhasla světla. Podruhé jsem byl už skoro zcela mrtvý, nebýt sochy.

Sochy se široce rozevřenýma očima

Když jsem byl u ní blízko, monstra se rozhodla mě ignorovat, a dokud se znovu nerozsvítilo, stál jsem v bezpečí sochy. Mohl jsem být v bezpečí, na jak dlouho jsem chtěl, ale taky jsem musel najít východ.

Stinný labyrint byl značně menší, než Zlatý labyrint, zabral mi asi jen 6 minut. Ale před východem byly ještě takové díry s chodbama mířícíma dolů. Já ale rovnou šel pryč, dokud mě příšery nestihly najít a zabít. Zbýval jeden boss, MechaGodzilla. Když jsem začal souboj, stalo se něco… nečekaného.

Nejen že jsem měl zase plno života, ale místo MechaGodzilly tam proti mě stál Godzilla. Jenže stačilo mu ubrat tři HP body a jeho převlečení zmizelo, už to zase byl MechaGodzilla. Divné, protože transformace většinou zmizí okolo poloviny HP.

Teď jsem mohl bojovat s MechaGodzillou jako normálně ve hře. Trochu příjemná změna, po nějaké té době. Ale v tomhle to naprosto normální být nemůže, že? MechaGodzilla pálil z očí duhovou střelu. Tak jsem dělal to samé, jako u Megalona. I když to ode mě bylo celkem sprosté, bavilo mě to.

Ale když jsem ho dostal na polovinu života, stalo se něco dost divného. Jeho postavička udělala něco podobného, jako Gezora v prvním světě. Prostě se rozptýlila do pixelů, které se ale po chvíli zformovaly do něčeho zcela nového…

Takhle mi hra vytvořila Ne-Mecha-Godzillu

jehož lidská tvář z něj dělalo něco dost tajemného. A navíc bylo tohle jedno z nejsilnějších monster, proti kterým jsem kdy bojoval. Útok Mouth Beam byl sakra silný, a stihl jsem ho na screencapu zachytit.

Přestože to bylo o dost silnější, bylo to i pomalejší a nemohlo to ani vyskočit. Nebylo to snadné, ale porazil jsem to. A mám poslední věc za úkol: ona pekelná příšera. Zatraceně.

Poslední část Entropy se odehrávala na místě, kde jsem rozhodně nechtěl, aby se odehrávala: labyrint. Byl extrémně obtížný, musel jsem zdrhat, aniž bych dal té zrůdě šanci se mě dotknout.

Nikde nic neříkalo, jak je labyrint velký nebo kde by se mohl východ nacházet. Takže nejen že jsem se musel vyhýbat zabitím od potvory na její první dotyk, ale taky všude hledat, kde asi východ je. Naštěstí se mi příšera nechtěla ukázat. Už dobrých třicet sekund od začátku. Pak jsem zaslechl hlasitý zvuk.

Příšera v „létací formě“, rychlejší, než kdy předtím, s rudýma netopýříma křídlama. Konec tohohle světa byl pro mě asi nervově nejnáročnější, jedna chyba a jsem v háji. Soustředil jsem se na hru a rozhodl se nedělat tolik screencapů. Ale jeden jsem udělal, a to když to monstrum dělalo… něco zajímavého.

Rozhodl jsem se jít jinou cestou, než rudá příšera očekávala, že půjdu, a tak byl teď zablokovaný zdmi Rudého labyrintu a nemohl na mě zaútočit. Teda, to jsem si myslel.

Pokusilo se to škrábnout do zdi sekundu před tím, než to otevřelo tlamu a vypustilo to… takové ty čelisti, kterými zeď probořil.

Ale tahle chvíle mi pomohla najít východ

Nevím, jaký byl důvod k tomu, že jsem se rozhodl jít nahoru a pak rovně, ale dostal jsem se tak ven. Slušně jsem se potil, ale byl jsem rád, že se mi zase povedlo utéct. Že mi štěstí pomohlo překonat další svět. Snad nehodlá utéct do té doby, dokud hru nedohraju. Zbývaly dva světy. Pak má hra skončit.

Na obrazovce se objevil název předposledního světa.

< Previous part / Next part >

Rozcestník překladu: NES Godzilla Creepypasta.

Chcete-li překlad jakkoliv využít, je vaší povinností nejprve se dohodnout s překladatelem.

Překladatel: Nautileen
Autor všech dílů: CosbyDaf

Originál (EN): Nes Godzilla