ČlánkyCreepypasty

Penpal – 1. část: Footsteps

Kroky

Tohle je vcelku dost dlouhé, omlouvám se vám za to. Nikdy jsem tento příběh neřekl s dostatečnými detaily, abych to vše úplně vysvětlil všemi způsoby, ale je to pravdivé a stalo se to, když mi bylo kolem šesti let.

Když v tiché místnosti natisknete ucho na polštář, uslyšíte váš srdeční tep. Jako dítě jsem vnímal tlumené rytmické údery mého srdce jako tiché kroky na měkkém koberci, takže jsem byl téměř každou noc, právě ve chvíli, kdy jsem usínal a uslyšel tyhle ,,kroky“, vrácen k plnému vědomí a zcela zděšen.

Celé dětství jsem žil se svojí matkou v docela pěkné čtvrti, která byla v přechodné fázi – lidé z ekonomicky nižších úrovní se sem postupně přistěhovávali a já s mámou jsme byli jedni z nich. Žili jsme právě v tom domě, který můžete vidět, jak je přepravován a rozdělen na dvě části, máma se o něj dobře starala.

Naši čtvrť obklopoval hustý les, v němž jsem si hrál a ve dne jej prozkoumával, ale v noci – jak to už u dětí většinou bývá – na sebe les vzal mnohem zlověstnější dojem. A tohle pospolu s faktem, že náš dům měl poměrně velký podsaditý prostor, naplnilo mou mysl imaginárními monstry a nevyhnutelnými scénáři, které ničily mé myšlenky, když jsem byl probuzen zvukem kroků.

Říkal jsem své mámě o těch krocích, ale ona mi na to řekla, že si to jen představuji; trval jsem na tom tak moc, že mi jednou vyčistila uši vodou z pipety, která se používá při pečení krocana, jen aby mě uklidnila, myslela si, že mi to pomůže.

Samozřejmě že to nepomohlo

Navzdory všem těm zvukům a děsivým věcem, co se udály, jediná vcelku divná věc, co se kdy děla, bylo to, že jsem se budil na dolní posteli, i když jsem šel spát na tu horní.

Ale nebylo to zase bůhví jak divné, protože jsem občas v noci vstal, abych si došel na záchod nebo se šel napít a nepamatoval si, že jsem si lehl na tu spodní postel (byl jsem malé dítě, takže na tom zas až tak nezáleželo). Stávalo se to jen jednou nebo dvakrát týdně, ale probuzení na spodním lůžku nebylo zdaleka tak děsivé.

Jednu noc jsem se totiž neprobudil na spodní posteli

Slyšel jsem kroky, ale zdálo se, že jsou dost daleko. Když jsem se vzbudil, nebylo to kvůli nim nebo kvůli zlému snu, ale protože mi byla zima. Opravdu zima.

Když jsem otevřel oči, uviděl jsem hvězdy. Byl jsem v lese. Ihned jsem se posadil a zkoušel si vzpomenout, o co šlo.

Myslel jsem, že je to jen sen, ale nezdálo se, že by tomu tak bylo nebo že bych v tom lese ve skutečnosti nebyl. Přede mnou se objevil prázdný bazén – jeden z těch, co mají tvar jako žralok. To jen přidalo na pocitu nereálnosti celé věci, po chvíli se mi ale zdálo, že se prostě neprobudím.

Možná to bylo taky proto, že jsem skutečně nespal. Postavil jsem se, abych se zorientoval, kde to vlastně jsem, tahle část lesa mi nepřišla vůbec povědomá. Vždy jsem si hrál v oblasti kolem našeho domu, a tak jsem to tam znal opravdu dobře, ale pokud tohle nebyla ta samá oblast, jak jsem se odtud mohl dostat pryč?

Udělal jsem první krok a padl k zemi kvůli ostré bolesti v chodidle, což mě dostalo zpátky tam, kde jsem se probudil. Šlápl jsem na trn. V měsíčním světle jsem mohl vidět, že byly všude.

Podíval jsem se na moje druhé chodidlo, které bylo v pořádku, ve skutečnosti to bylo to jediné, co mi zbylo. Nebyl jsem poškrábaný ani zraněný jinde na těle a ani jsem nebyl špinavý. Chvíli jsem plakal a pak se zvedl.

Nevěděl jsem, jakou cestou mám jít, a tak jsem vyrazil náhodným směrem. Vzdoroval jsem potřebě křičet, nebyl jsem si totiž jistý, jestli chci být nalezen někým či něčím, co by tu mohlo být se mnou.

Zdálo se, že chůze trvá hodiny

Pokoušel jsem se jít rovně a snažil se vrátit do roviny, ve které jsem šel, když jsem musel něco obejít, přeci jen byl jsem malé vyděšené dítě. Neozývalo se žádné vytí nebo výkřiky, ovšem když jsem zaslechl jakýsi zvuk, vyděsilo mě to. Znělo to jako pláč dítěte.

Nyní si myslím, že to byla jen kočka, ale tenkrát jsem opravdu panikařil. Utíkal jsem do všech možných směrů, abych se vyhnul velkým houfům keřů a spadeným stromům. A dával jsem daleko větší pozor kam šlapu, protože v té chvíli byly moje nohy už v pěkně zlém stavu.

Příliš mnoho pozornosti, kam šlapu, a příliš málo pozornosti, kam mě ty kroky vedou, po chvíli, co jsem zaslechl ten pláč, jsem uviděl něco, co mě naplnilo zoufalstvím, které jsem doposud nezažil. Byl to prázdný plavecký bazén ve tvaru žraloka.

Byl jsem jen deset stop od místa, kde jsem se probral

Nebyla to žádná magie nebo nějaké nadpřirozené ohýbání prostoru. Zkrátka jsem se ztratil. Do té chvíle se má mysl více zabývala myšlenkou, jak se odsud dostat, než jak jsem se tady ocitl, ovšem spatření onoho místa začátku způsobilo, že má mysl začala bloumat.

Ani jsem si nebyl jistý, jestli je tohle můj les; jen jsem doufal, že byl. Běhal jsem kolem tohohle místa v obrovském kruhu, nebo jsem se prostě otočil a začal se vracet zpět? Jak jsem se měl odtamtud dostat?

V ten moment jsem myslel, že severka je ta nejjasnější hvězda, a tak jsem se rozhlédl, našel tu nejjasnější hvězdu a následoval ji.

Nakonec vše začalo vypadat povědomě, jakmile jsem uviděl ,,příkop“ (špinavý příkop, kde jsme já a moji kamarádi hráli ,,válku špinavého oblečení“), věděl jsem, že jsem se odtamtud dostal. V ten moment jsem šel opravdu pomalu, protože moje nohy zatraceně bolely, ale radost z blízkosti domova mě přinutila k lehkého poklusu.

Když jsem uviděl střechu našeho domu přes sousední dům, lehce jsem si popotáhl a zrychlil krok. Už jsem prostě chtěl být doma. Rozhodl jsem se, že nic nikomu neřeknu, popravdě ani nevím, co bych měl říkat. Mohl jsem se nějakým způsobem tiše dostat do domu, umýt se a jít zpět do postele.

Moje srdce poskočilo v hrudi, když jsem vyšel zpoza rohu a viděl celý můj dům jako na dlani.

Každé světlo v domě bylo rozsvícené

Věděl jsem, že máma je vzhůru a že budu muset vysvětlovat (nebo se alespoň pokoušet vysvětlit), kde jsem byl, ani jsem si neuměl představit, jak začít. Můj běh se stal lehkým poklusem a později krokem.

Viděl jsem její siluetu přes žaluzie, i když jsem se obával, jak jí to vysvětlím, v tu chvíli mi na tom nezáleželo. Udělal jsem několik kroků směrem k verandě, položil ruku na kliku a otočil s ní. Těsně předtím, než jsem zatlačil na dveře, abych je otevřel, se kolem mě omotaly dvě ruce a táhly mě pryč od dveří.

Křičel jsem tak hlasitě, jak mi to hlasivky dovolovaly: ,,MAMI! POMOZ MI! PROSÍM! MAMI!“ Pocit tak velké blízkosti bezpečí a poté pocit fyzického odtažení od něj mě naplnil společně s nějakým druhem strachu, který je i po těch všech letech, stále nepopsatelný.

Dveře, od kterých jsem byl odtržen, se bleskurychle rozlétly a mým srdcem probleskla naděje. Ale poznal jsem, že to nebyla moje máma.

Byl to vysoký svalnatý muž. Mlátil jsem kolem sebe a kopal osobu do holení, když jsem se snažil vyprostit se z jejího sevření a zároveň utéct od člověka, který právě vyšel z našeho domu. Byl jsem vyděšený, ale zároveň rozzuřený.

,,NECHTE MĚ JÍT! KDE JE? KDE JE MOJE MÁMA? CO JSTE S NÍ UDĚLALI!?“

Teprv v momentě, kdy mě pálilo hrdlo od samého křiku a popadal jsem druhý dech, začal jsem si být vědom hlasu, který byl přítomen už delší dobu, ale já jej nevnímal. ,,Miláčku, prosím, uklidni se. Držím tě.“
Zněl jako hlas mé mámy.

Ruce uvolnily sevření a postavily mě na zem. Když muž, co se ke mně přibližoval, zastínil svou hlavou světlo z verandy, všiml jsem si, jaké má na sobě oblečení. Byl to policista.

Otočil jsem se a uviděl, že to opravdu byla moje máma. Vše bylo v pořádku. Spustil jsem pláč a všichni tři jsme šli zpět do domu.

,,Jsem tak ráda, že jsi zase zpět, zlatíčko. Bála jsem se, že tě už nikdy neuvidím.“ V tu chvíli už také plakala.

,,Omlouvám se, nevím, co se stalo. Chtěl jsem jít domů. Je mi to líto.“

,,To je v pořádku, jen už to nikdy víckrát nedělej. Nevím, jestli by to moje holeně zvládly…“

Lehký smích se prodral skrze můj pláč. Trochu jsem se pousmál. ,,Omlouvám se, že jsem tě kopal, ale proč jsi mě tak chytla?“

,,Bála jsem se, že by jsi mohl zase utéct.“

Byl jsem zmatený. ,,Co tím myslíš?“

,,Našli jsme tvůj vzkaz, co jsi zanechal na polštáři,“ řekla a ukázala na kousek papíru, který policista poslal po stole.

Vzal jsem papírek a přečetl si celý vzkaz. Psalo se tam o ,,útěku“. Bylo tam psáno, že jsem byl nešťastný a víckrát v životě už ji nebo mé přátele nechci vidět. Policista prohodil pár slov s mojí mámou na verandě, zatímco já stále zíral na vzkaz. Nepamatoval jsem si, že bych to někdy psal.

O tomhle jsem si nepamatoval komplet nic. I když večer se tam chodím do koupelny a nepamatuji si to, i kdybych šel v noci sám do lesa, i kdyby to všechno nebyl pouhý sen, jediná věc, kterou jsem si byl v tom momentě plně jistý, bylo, že:

,,Takhle bych své jméno nenapsal… To jsem nepsal já.“

Další část: Penpal – 2. část: Balloons

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Unnamed

Jsem malý nenápadný človíček se zatraceně nízkým sebevědomím, co miluje literaturu, anime a umění, věčně nevylézám ze svého pokoje a jen málokdy projevím nějaký zájem. Nesmím zapomenout na zmínku o až chorobné lenosti~ Překládání se věnuji kolem dvou až tří let, pokud píšu něco ze své hlavy, většinou to (podle mě) dopadá katastrofálně, proto se mnohem raději plně věnuji překladům.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close