Penpal – 2. část: Balloons

Předchozí část: Penpal – 1. část: Footsteps

Balónky

Před několika týdny jsem přidal sem na /Nosleep článek s názvem Footsteps. Vyskytlo se několik otázek, které probudily mou zvědavost vůči určitým detailům mého dětství, a tak jsem si promluvil s matkou.

Pohoršena mými otázkami mi řekla: ,,Proč jim prostě neřekneš něco o těch zatracených balónech, když je to tak zajímá.“ Jakmile to řekla, vybavil jsem si vzpomínky z dětství, na které jsem už dávno zapomněl.

Tento příběh poskytne větší kontext pro ten předchozí, doufám, že jste si jej přečetli jako první. Přestože to nemá žádný hlubší význam, přečtení toho příběhu jako prvního vás zatáhne do mých pocitů více efektivněji, jelikož si pamatuji události ohledně ,,Kroků“ jako první.

Pokud máte nějaké otázky, klidně se ptejte, pokusím se na ně odpovědět. Oba příběhy jsou dlouhé, tak hlavu vzhůru.

Prostě mám jen obavy, že bych mohl vynechat nějaké důležité detaily

Když mi bylo pět let, začal jsem chodit do základní školy, kde jsem pochopil, jak moc neochvějná je, co se týče nauky skrze aktivity. Byla částí programu, který měl dětem umožnit nasadit své vlastní tempo.

A aby se vše usnadnilo, škola povzbuzovala učitele, aby přicházeli s opravdu vynalézavými plány pro výuku. Každému učiteli byla udělena příležitost k vytvoření vlastních námětů, které by probíhaly po dobu školního roku.

Předměty jako matematika, četba atd. by probíhaly v duchu onoho námětu. Tyto náměty se nazývaly ,,skupiny“. Byla tu ,,Vesmírná“ skupina, ,,Mořská“ skupina, ,,Zemní“ skupina, a pak taky skupina, ve které jsem byl já, ,,Komunita“.

V naší zemi se toho na dětském hřišti (krom jak vázat tkaničky nebo jak se o něco rozdělit) moc nenaučíte, takže většina z těchto vzpomínek je opravdu matná.

Pamatuji si naprosto jasně jen dvě věci:

Byl jsem nejlepší v psaní mého jména správně, stejně tak i v balónkovém projektu, což byl charakteristický znak pro skupinu ,,Komunita“. Byl to pěkně chytrý nápad, jak ukázat, že komunita skutečně funguje na základní úrovni.

Pravděpodobně jste o této aktivitě slyšeli. Jednoho pátku na začátku školního roku jsme vešli do třídy a spatřili nafouknuté balónky přilepené páskou ke každé z lavic. (Pamatuji si, že to byl pátek, jelikož jsem byl vzrušen celým projektem a byl to konec týdne.)

Na každé z našich lavicí byl zvýrazňovač, pero, kus papíru a obálka. V plánu projektu bylo napsat vzkaz na papír, dát jej do obálky a připevnit jej k balónku, na který jsme si mohli nakreslit tvář, pokud jsme chtěli.

Většina dětí se začala prát o balónky. Každý chtěl jinou barvu, ale já začal s psaním mého vzkazu, o kterém jsem hodně přemýšlel. Všechny dopisy musely dodržovat volnou strukturu, ale v těchto hranicích jsme mohli být kreativní.

Můj dopis byl něco takového:

,,Ahoj! Našel jsi můj balónek! Jmenuji se [jméno] a navštěvuji základní školu ____________. Můžeš si můj balónek nechat, ale doufám, že mi taky napíšeš! Mám rád Mighty Maxe, prozkoumávání, stavění pevností, plavání a přátele. Co máš rád/a ty? Brzy mi napiš. Zde je dolar na známky!“

Na dolar jsem napsal ,,NA ZNÁMKY“ přes celou přední stranu, načež máma říkala, že je to zbytečné, ale mně to připadalo geniální, a tak jsem to tam napsal.

Učitelka každého z nás vyfotila s naším balónem a nechala nás vložit fotky společně s dopisem do obálky. Zahrnut byl také další dopis, který, jak předpokládám, měl za úkol vysvětlit povahu projektu. Obsahoval i upřímné uznání pro ty, kteří se zapojili do rozesílání dopisů a fotografií svého města či okolí.

A to byla celá myšlenka – budovat smysl komunity bez nutnosti opustit školu a navázat bezpečný kontakt s jinými lidmi; zdálo se to jako opravdu zábavná věc…

Během několika dalších týdnů se začaly hrnout odezvy. Většina přišla s různými orientačními známkami. Pokaždé, když přišla fotka, učitel ji přišpendlil na velkou nástěnnou mapu. Přesněji na místo, odkud daný balón přiletěl.

Byl to pěkně chytrý nápad, všichni jsme se každý den těšili do školy. Chtěli jsme zjistit, zda náš dopis dorazil. Během školního roku jsme měli jeden den v týdnu, kdy jsme mohli odepsat našemu příteli na dopisování nebo odepsat někomu jinému.

Ale to jen v případě, že náš dopis ještě nedošel. Můj byl jeden z posledních. Když jsem přišel do třídy, opět jsem neviděl žádný dopis na mé lavici.

Ovšem když jsem se posadil, přišla ke mně učitelka a podala mi obálku. Musel jsem vypadat vskutku vzrušeně. Když jsem se chystal jej otevřít, položila ruku na tu mou a řekla: ,,Prosím, nezlob se.“

Nerozuměl jsem, co tím myslí. Proč bych měl být vytočený, když mi právě přišel dopis? Zprvu jsem si myslel, že možná dokonce věděla, co je v mém dopise.

Pak mi došlo, že učitelé zprvu obsah zkontrolují, zda uvnitř není něco obscénního. Ale i tak – jak bych mohl být zklamaný? Když jsem otevřel obálku, pochopil jsem.

Uvnitř nebyl dopis

Jediné, co obálka obsahovala, byla fotka. Ani jsem nedokázal poznat, co na ní bylo. Vypadalo to jako kousek pouště, ale bylo to příliš rozmazané na to, aby to bylo rozeznatelné.

Zdálo se, jako by bylo během focení fotoaparátem pohybováno. Nikde nebyla žádná adresa, takže jsem nemohl odepsat. Ani kdybych chtěl.

Byl jsem zdrcen

Školní rok se blížil ke konci a dopisy téměř přestaly přicházet. Koneckonců jste mohli pokračovat v dlouhé korespondenci jen se školkáčkem. Všichni (včetně mě) ztratili o dopisy zájem.

Pak jsem ale obdržel další obálku

Mé vzrušení se vrátilo a já se vrátil ke skutečnosti, že stále dostávám dopisy, i když většina ostatních studentů ztratila zájem. Dávalo to smysl, když jsem obdržel další zásilku. V první nebylo nic než rozmazaný obrázek, takže se pravděpodobně snažili o nahrazení.

Ale opět jsem se nesetkal s žádným dopisem… Jen další fotka.

Tahle byla mnohem rozeznatelnější, ale stále jsem tomu nerozuměl. Fotografie byla natočena směrem nahoru, zachytávala roh budovy a zbytek obrazu byl zkreslen kvůli slunečním paprskům.

Protože balónky neletěly příliš daleko a všechny byly vypuštěny ve stejný den, tak se mapa trochu přeplnila. Proto si mohli studenti brát fotky, které obdrželi, domů.

Můj nejlepší kamarád Josh měl jako druhý nejvíce nasbíraných fotek, které si vzal domů. Jeho kamarád byl opravdu družný a posílal mu fotky z celého okolí jeho města. Myslím, že si domů vzal čtyři fotky.

Dostal jsem se domů přibližně kolem páté hodiny

Po nějaké době mě přestalo zajímat, co na fotkách je. Samozřejmě jsem si je ukládal do jednoho z šuplíků, ve kterých jsem měl sbírky karet, kamenů a miniaturní baseballové přilby, které jsem si kupoval v automatech. Když školní rok skončil, začal jsem se zajímat o jiné věci.

Máma mi v ten rok dala malý stroj na výrobu zmrzliny. Josh po něm velmi toužil – tak moc, až mu jeho rodiče koupili o trochu hezčí na jeho narozeniny, které měl ke konci školního roku.

To léto jsme dostali nápad, že bychom si mohli otevřít stánek s ledovými kornouty a vydělat si peníze; jeden kornout bychom prodávali za dolar. Josh žil v jiném sousedství, ale nakonec jsme se rozhodli, že moje čtvrť bude pro prodej lepší.

Chodí tu spousta lidí, kteří se starají o trávníky; yardy v mém okolí byly o něco větší. Takhle jsme to dělali celých pět týdnů, dokud mi moje máma neřekla, že musíme přestat, a já nedávno pochopil, proč.

Pátý týden jsme počítali peníze. Protože jsme oba měli stroj, každý z nás měl vlastní stoh peněz, které jsme poté dali dohromady a rovným dílem si je rozdělili. Ten den jsme si vydělali šestnáct dolarů.

Jakmile mi Josh vyplatil můj pátý dolar, pocítil jsem hluboký pocit překvapení.

Na dolaru bylo napsáno: ,,NA ZNÁMKY“

Josh si všiml mého šoku a ptal se, jestli se nepřepočítal. Řekl jsem mu o dolaru a on odpověděl: ,,To je tak hustý, chlape!“

Když jsem tak o tom přemýšlel, musel jsem souhlasit. Pomyšlení, že se dolar dostal zpět ke mně poté, co prošel tolika rukama, mě fascinovala. Vběhl jsem do domu, abych to řekl své mámě.

Moje vzrušení ale vyrušilo její telefonát, což způsobilo, že příběh byl naprosto nepochopitelný. A tak jednoduše odpověděla: ,,Oh, wow! To je úžasné!“

Byl jsem frustrován, běžel zpět k Joshovi a řekl, že mu něco ukážu. U mě v pokoji jsem vytáhl sbírku obálek a ukázal mu nějaké fotky. Začal jsem s úplně tou první fotkou a prohlédli jsme jich asi deset, než Josh ztratil zájem.

Zeptal se, jestli bych si nechtěl jít hrát do příkopu (špinavý příkop v ulici za mým domem), než jej přijde vyzvednout jeho máma, a tak jsme šli.

Nějakou chvíli jsme hráli ,,válku špíny“, ale ta byla několikrát přerušena šelestem v keřích kolem nás.

Žilo tu plno zvířat, mývalové, toulavé kočky, ale tohle dělalo trochu více hluku. Ve snaze vyděsit se navzájem jsme si vyměňovali názory, co by to mohlo být. Můj poslední nápad byla mumie, ale Josh trval na tom, že je to robot.

To kvůli zvukům, které jsme slyšeli. Než jsme odešli, trochu zvážněl, podíval se mi přímo do očí a povídá: ,,Ty’s to slyšel, že? Znělo to jako robot. Slyšel jsi to taky, že jo?“

Slyšel jsem to

A jelikož to znělo mechanicky, souhlasil jsem, že to byl pravděpodobně robot. Teprve teď rozumím tomu, co jsme tam skutečně slyšeli.

Když jsme se vrátili, Joshova máma čekala u nás za stolem v kuchyni i s mojí mámou. Josh jí pověděl o robotovi; naše mámy se zasmály a on poté odešel domů.

Já a máma jsme se navečeřeli, poté jsem šel spát. Nezůstal jsem v posteli příliš dlouho. Vyplížil jsem se, rozhodnut se podívat na obálky kvůli dnešním událostem.

Celá záležitost se zdála daleko zajímavější. Vzal jsem první obálku a položil rozmazanou fotografii na zem. Další obálku jsem dal hned vedle ní a fotku s podivně vyfoceným úhlem domu umístil úplně nahoru.

Tohle jsem udělal s každým obrázkem, dokud se nezformovala mřížka o velikosti asi pět krát deset.  Vždy mi bylo vtloukáno do hlavy, abych byl s věcmi, které sbírám, opatrný. I v případě, kdy jsem si nebyl jistý, zda jsou cenné.

Všiml jsem si, že obrázky se zdály být daleko více rozluštitelné. Byl tam strom s ptákem, značka omezení rychlosti, elektrické vedení a skupina lidí vracejících se do nějaké budovy.

A pak jsem uviděl něco, co mě tak silně vyděsilo, že si teď, když tohle píšu, vzpomínám, jak moc silnou závrať jsem měl. Byl jsem schopen opakovat jen jedinou myšlenku:

,,Proč jsem na té fotce?“

Na fotografii skupiny lidí vcházejících do budovy jsem viděl i sám sebe, jak jsme se drželi s mojí mámou za ruce. Byli jsme na úplném okraji fotografie, ale nepochybně jsme to byli my. A jak tak moje oči proplouvaly přes moře fotografií, bylo mi víc a víc úzko.

Byl to vážně divný pocit – nebyl to strach, byl to ten pocit, který dostanete při potížích. Netuším, proč mě ten pocit zaplavil. Seděl jsem tam a propadal se do myšlenky, že jsem udělal něco zlého.

A ten pocit jen nabýval na intenzitě, když jsem se podíval na zbytek fotek.

Byl jsem na každé fotce

Žádná z nich nebyla bližší snímek. Na žádné z nich jsem nebyl jen já. Byl jsem na každé z nich – ale na kraji, v pozadí, na spodní straně snímku.

Některé z nich měly jen malou část mého obličeje zachycenou na samém okraji fotky, ale i přesto jsem tam byl. Vždy jsem tam byl. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Pokud jste dítě, vaše mysl funguje až v zábavných způsobech. Ale i přesto se uvnitř mě našla ta dospělejší část. Ta, která se obávala dostání se do potíží už jen proto, že existuji.

Jelikož jsem měl ten hrozivý pocit, že jsem udělal něco zlého, rozhodl jsem se raději počkat do dalšího dne.

Další den měla máma volno a většinu dne strávila úklidem domu. Vybavuji si, že jsem sledoval pohádky a přemýšlel, kdy bude ten správný čas ukázat jí fotky. Když šla pro poštu, popadl jsem pár fotek, položil je před sebe na stůl a čekal, až se vrátí.

Když byla zpět, začala otevírat dopis a házela nějaké zbytečné obálky do koše. Začal jsem:

„Mami, můžeš mi věnovat sekundu? Mám tady fotky a-“

,,Jen mi dej minutku, zlatíčko. Musím něco poznačit do kalendáře.“

Po asi dvou minutách přišla zpět, postavila se za mě a zeptala se mě, co potřebuji. Slyšel jsem, jak za mnou šustí s obálkou, ale já se jen podíval na fotky a pověděl jí o tom. Když jsem vysvětlil více a ukázal na fotografie, její časté ,,uh-huh“ a ,,ok“ ustávalo.

Najednou byla úplně zticha a jen trochu šustila s papírem. Další zvuk, který jsem od ní uslyšel, zněl, jako by zalapala po dechu v místnosti, kde není žádný vzduch. Konečně se jí povedlo přemoci nádechy, upustila zbývající poštu a běžela do kuchyně k telefonu.

,,Mami, omlouvám se! Nevěděl jsem o nich! Nebuď na mě naštvaná!“

S telefonem přitisknutým k uchu chodila/běhala sem a tam a křičela do něj. Nervózně jsem si pohrával s poštou, která ležela vedle mých fotek. Na horní straně obálky něco vyčnívalo, bezmyšlenkovitě a nervózně jsem za to tahal, dokud to nevypadlo.

Byla to další fotka

Zmateně jsem si pomyslel, že nějaká z těch na stole sklouzla do stohu, když máma hodila s poštou. Ale když jsem ji vzal a otočil, uvědomil jsem si, že tuhle jsem nikdy předtím neviděl. K mému zděšení jsem na ní byl opět já, mnohem blíže.

Byl jsem obklopen stromy a usmíval se. Všiml jsem si, že tam nebyla jen má postava. Byl tam i Josh.

To jsme my při včerejší hře v lese

Začal jsem křičet na mámu, která stále řvala do telefonu. Opakovaně jsem na ni křičel, dokud konečně neřekla: ,,Co?!“

Napadla mě jen jediná otázka: ,,S kým voláš?“

,,Mluvím s policií, miláčku.“

,,Ale proč? Omlouvám se. Nic jsem nechtěl udělat…“

Dala mi odpověď, které má mysl neporozuměla, dokud jsem nebyl nucen vrátit se k těmto událostem z útlého dětství. Vzala obálku ze stolu a obrázek mě a Joshe se zatočil a obrátil. Držela obálku před mýma očima, ale já se mohl dívat jen na barvy, které ji pomalu mizely z tváře.

Se slzami, které se jí hrnuly z očí, řekla, že musela zavolat policii, protože na obálce nebyla žádná poštovní razítka.

Další část: Penpal – 3. část: Boxes