ČlánkyCreepypasty

Penpal – 3. část: Boxes

Předchozí části:
Penpal – 1. část: Footsteps
Penpal – 2. část: Balloons

Pokud jste nečetli ,,Kroky“ nebo ,,Balónky“, prosím, přečtěte si to, abyste více chápali, o co jde.

Těm z vás, kteří četli mé příběhy a ptali se, jestli nemám ještě nějaké zážitky, a obdrželi ode mě záhadnou odpověď, se chci omluvit za mou neupřímnost. Několikrát jsem v komentářích psal, že po ,,krocích“ se nic zajímavého nestalo, ale to není pravda.

Události z následujícího příběhu nebyly zatraceny do koutů mé mysli; vždy jsem si je pamatoval. Teprve když jsem si vzpomněl na ,,balónky“ a začal mluvit s mámou o následujících událostech, uvědomil jsem si, jak moc je příběh propojený se vším ostatním.

Původně jsem neměl v plánu o tomhle mluvit.

Má touha udržet to vše v tajnosti byla zapříčiněna především myšlenkou, že jsem vůči tomu neměl potřebný úsudek. Zapotřebí byl i úsudek jiného člověka. To aby nedošlo k chybnému popisu toho, co se stalo. Nečekal jsem, že o mé příběhy bude až takový zájem. Proto jsem ani nečekal, že budu dotlačen k hlubším detailům. A byl bych šťastný, kdybych si to nechal pro sebe po zbytek mého života.

Nebyl jsem schopen kontaktovat druhou skupinu. Ale cítil bych se nespravedlivě, kdybych odmítl vypovědět příběh tolika lidem, kteří prosili o více informací. Co následuje, jsou vzpomínky, které se mi povedlo nashromáždit.

Omlouvám se za tu délku.

Strávil jsem léto před nástupem do první třídy učením, jak lézt po stromech. Před mým domem byla jedna jistá borovice, která jako by byla navržena přímo pro mě. Měla větve tak nízko, že jsem je mohl popadnout ze země i bez rozběhu. Prvních pár dní, co jsem se naučil se přitáhnout, jsem sedával na nejnižší větvi se svěšenýma nohama. Strom byl mimo naši zahradu. Byl snadno viditelný z kuchyňského okna, které bylo těsně nad umyvadlem.

S mámou jsme stanovili rutinu, kdy jsem si mohl jít hrát na strom. Bylo to v dobu, kdy umývala nádobí. To proto, aby na mě viděla, zatímco se věnovala jiným věcem.

Když léto skončilo, mé dovednosti se zvýšily a já dokázal lézt opravdu vysoko. Strom povyrostl a jeho větve se nejen ztenčily, byly i mnohem dál od sebe. Dosáhl jsem bodu, kde jsem už nemohl lézt výše. A tehdy nastal čas, kdy se hra musela změnit. Začínal jsem se soustředit na rychlost, nakonec jsem dokázal vylézt na nejvyšší větev za pouhých dvacet pět sekund. Až moc jistoty samozřejmě nepředchází ničemu dobrému.

Jednoho odpoledne jsem zkoušel stoupnout na další větev dříve, než jsem se pevně uchytil. Padal jsem z výšky dvaceti stop a opravdu ošklivě si zlomil ruku na dvou místech. Máma ke mně běžela a křičela. Pamatuji si, že její hlas zněl jako pod vodou…

Nevzpomínám si, co říkala.

Ale pamatuji si to překvapení, když jsem viděl, jak bílé mé kosti jsou. Osud chtěl, abych začal chodit do školky se sádrou na ruce. Vždyť jsem ani neměl kamarády, kteří by se na ni podepsali! Máma se musela cítit strašně, protože v den, kdy jsem navštívil školu poprvé, přinesla domů koťátko. Byl jako malé miminko, měl na sobě bílé a světle hnědé proužky. Jakmile jej máma položila na zem, vlezl do prázdné krabice od balení sody. Proto jsem jej pojmenoval Boxes.

Boxes byl venkovní kočka, když utekl. Máma mu nechala vytrhat drápy, aby nezničil všechen nábytek, ve výsledku jsme dělali vše, co jsme mohli, abychom jej udrželi v domě. Občas se mu povedlo utéct, ale většinou jsme ho našli vzadu na zahradě, jak tam honí nějakou ještěrku nebo brouka.

Jelikož neměl drápky na předních packách, šlo mu to opravdu špatně. Byl pěkně vyhýbavý, ale vždy jsme jej nějakým způsobem chytili a přinesli zpět dovnitř. Tahal se, aby se mi mohl podívat zpět přes rameno – říkal jsem mámě, že je to proto, aby si mohl lépe naplánovat strategii pro příští útěk.

Když jsme byli uvnitř, dávali jsme mu tuňáka. Časem se naučil ten zvuk otevírání konzervy a vnímal jej jako jakýsi signál – kdykoliv jej uslyšel, přiběhl.

Později to přišlo velmi vhod,

protože s koncem našeho pobytu v tom domě se Boxes dostával ven mnohem častěji a většinou zaběhl do prostoru pod domem, kam nikdo z nás nechtěl. Bylo to stísněné místo, které se hemžilo brouky a hlodavci.

Máma měla důmyslný nápad – vzala otvírák na konzervy a napodobila zvuk otevírání konzervy, přímo před dírou, do které Boxes vlezl.

Samozřejmě vyběhl ven s jeho hlasitým mňoukáním, vzrušeně se díval, odkud zvuk přišel, a následně byl zcela zděšen, jak jsme na něj mohli nastražit tak krutou lest – otvírák na konzervy bez tuňáka mu nedával nejmenší smysl.

Den, kdy nám naposledy utekl pod dům,

byl zároveň naším posledním dnem, co jsme v něm pobývali. Neměli jsme moc věcí, a tak jsme balení trochu protahovali. Už jsem si na mámino přání sbalil všechno oblečení do krabic – věděla, že jsem kvůli stěhování smutný, a chtěla, aby pro mě byla celá ta změna bezproblémová. Možná myslela, že když si dám všechno oblečení do krabice, tak to posílí fakt, že se stěhujeme, ale popravdě to věci moc nezměnilo. Máma začala nadávat, když Boxes utekl, zatímco jsme vynášeli krabice ven, protože už zabalila otvírák a nebyla si jistá, kde přesně je.

Předstíral jsem, že jej jdu hledat, abych nemusel lézt pod dům, a máma (zcela vědoma mého malého podvodu) posunula jeden z panelů a vlezla dovnitř. Docela rychle se vrátila i s kocourem a zdála se být docela neklidná, což přispělo ke zlepšení mého pocitu, že jsem tomu tak hladce vyhnul. Máma zavolala několika lidem a já mezitím zabalil ještě nějaké věci. Poté přišla za mnou do pokoje a řekla mi, že mluvila s realitní kanceláří a ještě ten den se budeme stěhovat do nového domu. Mluvila, jako by to byly naprosto excelentní zprávy.

Myslel jsem, že tam strávíme o trochu více času. Původně mi říkala, že se nebudeme stěhovat do konce toho týdne, a to bylo teprve úterý. A co víc, ještě jsme neměli vše kompletně sbalené a nachystané, ale máma říkala, že je lehčí věci nahradit, než je zabalit a táhnout je přes celé město. Ani jsem nestihl vzít si zbytek krabic se svým oblečením. Ptal jsem se, jestli bych alespoň mohl zavolat Joshovi a rozloučit se s ním, ale odpovědí mi bylo, že mu můžu zavolat z našeho nového domu. Odjeli jsme ve stěhovací dodávce.

Dařilo se mi s Joshem udržet kontakt po celé roky,

což je velmi překvapivé vzhledem k faktu, že už jsme ani nechodili do stejné školy. Naši rodiče nebyli blízcí přátelé, ale věděli, že my jsme byli. Umožnili nám uspokojit naše touhy se navzájem vidět skrze svolení k přespávačkám, kam nás vozili – občas každý víkend. Na Vánoce dali naši rodiče uspořené peníze dohromady a koupili nám vysílačky, které měly podle reklamy fungovat na vzdálenost, jež přesahovala tu mezi našimi domy.

Navíc měly baterie, které vydržely i několik dní, pokud byla vysílačka zaplá, ale nepoužívaná. Zkrátka fungovaly natolik dobře, abychom si mohli povídat přes celé město. I když jsme zůstávali jeden u druhého, tak jsme je i tak používali kolem domu. Díky našim rodičům jsme byli stále přátelé, když nám bylo deset let.

Jednou jsem u Joshe zůstával přes víkend a máma mi zavolala, aby mi popřála dobrou noc. Stále byla docela ostražitá, i když mě neměla přímo na očích, ale já si na to tak zvykl, že už jsem si toho přestal všímat. Zněla rozrušeně.

Boxes se ztratil.

Musela to být sobotní noc, protože jsem strávil noc u Joshe a další den jsem jel domů, protože v pondělí jsme museli do školy. Boxes chyběl už od pátečního odpoledne. Došlo mi, že jej neviděla od doby, co mě odvezla. Musela se rozhodnout, že mi to řekne, protože kdyby se nevrátil před mým příchodem, byl bych zdevastován nejen kvůli jeho absenci, ale také kvůli tomu, že mi to tajila. Řekla mi, abych si nedělal starosti.

,,On se vrátí. Vždy se vrátil!“

Ale Boxes se nevrátil.

O tři týdny později jsem opět spal u Joshe. Byl jsem stále nesvůj kvůli mému kocourovi. Máma mi vykládala o tom, kolikrát už se stalo, že mazlíčci zmizeli na několik týdnů, dokonce i měsíců, a zase se sami od sebe vrátili. Říkala, že přesně věděli, kde je domov, a vždy se snažili o návrat zpět. Tohle jsem vysvětloval Joshovi, když mě najednou napadla myšlenka, která mě srazila jako nákladní vozidlo. Přerušil jsem větu a řekl ji nahlas: ,,Co když se Boxes vrátil do špatného domova?“

Josh byl zmatený. ,,Co? Žije s tebou. Ví, kde je jeho domov.“

,,Ale vždyť vyrůstal někde jinde, Joshi. Vyrůstal v mém starém domě, několik sousedství odsud. Možná si stále myslí, že to místo je náš domov, stejně jako já.“

,,Ohhh, už to chápu. No to by bylo skvělé! Zítra o tom řekneme mému tátovi a on nás tam vezme, abychom se po něm mohli podívat!“

,,Nevezme, věř mi.

Máma říkala, že už se tam nikdy nebudeme moci vrátit, protože noví majitelé nechtějí být rušeni. Říkala, že řekla tvému tátovi a mámě to samé.“

Josh trval na svém. ,,Ok, no… Tak tam zítra půjdeme na vlastní pěst, najdeme si cestu dovnitř tvého domu-„

,,Ne! Pokud nás někdo nachytá, tvůj táta se to dozví, stejně jako moje máma! Musíme tam jít sami… Musíme tam jít dnes…“

Přesvědčit Joshe nedalo zas až tolik práce, zvláště když je to obvykle on, kdo přichází s podobnými nápady. Popravdě to bylo neuvěřitelně lehké. Okno v jeho pokoji vedlo do zahrady, která byla obehnána dřevěným plotem, branka nebyla zamčená. Po překonání těchto dvou překážek jsme zmizeli do noci. Každý měl v jedné ruce ruce baterku a v té druhé vysílačku.

Byly dvě cesty, jak se dostat od Joshova domu k mému starému bydlišti. Mohli jsme jít přes město a proplétat se všemi uličkami, nebo jít přes les, což by bylo o polovinu času kratší. Cesta přes ulici by zabrala zhruba dvě hodiny, ale řekl jsem mu, že bych raději šel tou delší cestou. To abychom se neztratili. Ale Josh odmítl a řekl, že kdyby nás někdo viděl a rozpoznal, mohl by to povědět jeho tátovi. Vyhrožoval mi, že půjde domů, pokud nepůjdeme zkratkou, a já se podvolil – nechtěl jsem jít sám.

Josh nevěděl o tom, jak jsem šel naposled sám v noci přes ten les.

S kamarádem po boku a baterkou v ruce byl les daleko méně děsivější a my si to docela užívali. Nebyl jsem si zcela jistý, kde jsme byli, ale Josh se zdál dostatečně sebejistý, což posílilo mou morálku. Prošli jsme kolem zvláště husté změti stromů, když se moje vysílačka zachytila páskem na větvi stromu. Josh měl baterku, takže jsem musel za svou vysílačku bojovat sám, když sem ho náhle uslyšel říkat:

,,Hej, nechceš si jít zaplavat?“

Podíval jsem se na místo, kam mířil svítilnou. I když jsem zavřel oči, přesně jsem věděl, kde jsme. Svítil na starý plovák. Místo, kde jsem se před několika lety probudil. Cítil jsem rostoucí knedlík v krku a bodání čerstvých slz v očích, přesto jsem pokračoval v boji za získání své vysílačky zpět. Byl jsem frustrovaný a zatřásl větví dostatečně silně, abych ji získal zpět. Vrátil jsem se k Joshovi, který si mezitím lehl na plovák na záda a ležel ve výsměšné póze.

Když jsem šel k němu, zakopl jsem a skoro spadl do docela velké jámy, která si jen tak seděla uprostřed téhle mýtiny. Naštěstí jsem získal zpět svou rovnováhu a zastavil se přímo na jejím okraji. Byla hluboká. Její velikost mě překvapovala, ale ještě víc mě udivoval fakt, že jsem si na ni nevzpomínal. Uvědomil jsem si, že tady pravděpodobně v tu noc, kdy jsem se probudil na tom samém místě, nebyla. Vyhnal jsem tyto myšlenky z mé hlavy a otočil se na Joshe.

,,Přestaň vyvádět kraviny! Viděl jsi mě, že mám problémy, a přesto si tady ležíš a děláš hovadiny na plováku!“ Celou větu jsem ukončil kopem do odhalené části plováku. Ozval se pištivý zvuk.

Joshův úsměv se změnil v opak. Náhle vypadal vyděšeně a snažil se dostat se odtamtud pryč, ale to se mu nedařilo kvůli způsobu, kterým tam ležel. Pokaždé, když spadl zpět, hluk nabíral na intenzitě. Chtěl jsem mu pomoci, ale nemohl jsem se přimět k pohybu – moje nohy nespolupracovaly. Nesnášel jsem ten les. Vzal jsem baterku, kterou odhodil, a svítil na plovák. Nevěděl jsem, co očekávat.

Konečně se Josh zvedl a přiběhl vedle mě,

díval se na místo, kam jsem svítil. A náhle jsme to viděli. Byla to krysa. Začal jsem se nervózně smát a oba jsme sledovali, jak tvor utekl do lesa a bral si s sebou i ten pištivý hluk. Josh mě lehce praštil do ramene, úsměv se mu brzy vrátil na tvář a pokračovali jsme v chůzi.

Zrychlili jsme tempo a byli venku z lesa rychleji, než jsme čekali. Ocitli jsme se ve starém sousedství. Naposled, co jsem zahnul za dům před, který byl před námi, jsem spatřil můj starý domov, plně ozářen. Zaplavily mě vzpomínky na to všechno, co se stalo. Moje srdce vynechávalo údery, když jsme zahýbali za roh a já byl jen krůček od toho, abych opět čelil plnému výhledu na můj domov. Vzpomínal jsem, že byl plný světla, celý žhavý.

Ale tentokrát byla všechna světla zhasnuta. Z dálky jsem viděl svůj starý strom. Když má mysl stopovala kroky kauzality, uvědomil jsem si, že nebýt toho stromu, tu noc bych se z lesa nevrátil. Byl jsem v úžasu nad všemi událostmi. S naším příchodem blíže bylo zřetelné, v jak strašném stavu trávník byl. Nedokázal jsem ani odhadnout, kdy byl naposled posekán.

Jedna z okenic se uvolnila a pohupovala se vpřed a vzad v lehkém vánku, celý dům vypadal strašně zanedbaně. Ten pohled mě rozesmutnil, vidět můj starý domov v takovém havarijním stavu… Proč by se máma starala o to, abychom nerušili nové majitele, když se téměř vůbec nestarali o místo, kde žijí? A pak mi něco došlo…

Žádní noví majitelé tu nebyli.

Ten dům byl opuštěný a vypadal zapomenutě. Proč by mi máma lhala, že má nové nájemníky? Ale ve skutečnosti to byla svým způsobem dobrá věc. Bude daleko lehčí hledat Boxese, když se nebudeme muset obávat, že nás nová rodina uvidí. Bude to daleko rychlejší. Josh přerušil moje myšlenky, když jsme procházeli přes branku a rovnou k domu.

,,Tvůj starej dům je pěkně na hovno, kámo!“ zařval tak tiše, jak jen to šlo.

,,Drž hubu, Joshi! I v tomhle stavu vypadá lépe než ten tvůj.“

,,Hej, kámo-„

,,Ok, ok. Myslím, že Boxes je pod domem. Jeden z nás musí jít tam dolů a podívat se, ale ten druhej by měl zůstat pro případ, že by vyběhl ven.“

,,To myslíš vážně? Já tam dolů v žádným případě nejdu. Kámo, je to tvoje kočka. Udělej to ty.“

,,Podívej, zahraju si o to s tebou. Pokud se teda nebojíš…“ řekl jsem a podržel zatnutou pěst nad otevřenou dlaní.

,,Fajn, ale jdeme na ,teď ‚, ne na tři. Je to ,kámen, nůžky, papír, TEĎ‘, ne ,raz, dva, TŘI‘.“

,,Vím, jak se to hraje, Joshi. Ty jsi ten, kdo to vždycky projede. A hrajeme na dva ze tří.“

Prohrál jsem.

Cloumal jsem panelem, který máma vždy vytahovala, když musela jít tam dolů pro Boxese. Musela to udělat jen párkrát, jelikož trik s otvírákem obvykle dobře fungoval. Ale když už tam musela, naprosto to nesnášela, zvláště naposled při našem odjezdu. Stačil jeden pohled na temnotu v prolézacím prostoru a hned jsem lépe chápal proč.

Než jsme se přestěhovali, řekla mi, že popravdě bylo lepší, když Boxes utekl sem dolů, i navzdory tomu, jak těžké bylo ho dostat ven. Bylo to pro něj méně nebezpečné, než kdyby přeskočil plot a běhal kolem sousedství. Byla to pravda, ale stále jsem měl hrůzu, že to musím udělat. Vzal jsem baterku i vysílačku, a když jsem se začal plazit dovnitř, pohltil mě silný zápach.

Páchlo to jako smrt.

Zapnul jsem vysílačku.

,,Joshi, jsi tam?“

,,Tady Macho Man, pojď zpátky.“

,,Joshi, přestaň. Něco tady není v pořádku.“

,,Co tím myslíš?“

,,Páchne to tady. Smrdí to, jako by tu něco zemřelo.“

,,Je to Boxes?“

,,To opravdu doufám, že ne.“

Položil jsem vysílačku a svítil si kolem, zatímco jsem se plazil stále kupředu. Při pohledu do díry z venčí bylo s tím správným osvětlením možné vidět až dozadu, ale museli byste být uvnitř, abyste viděli přes podpůrné sloupy, které podpíraly dům. Řekl bych, že tam bylo kolem čtyřiceti procent prostoru, které nebylo možno vidět, dokud jste nebyli přímo v prolézacím prostoru.

Zjistil jsem, že jsem mohl jasně vidět jen na místa, kam jsem svítil baterkou. To můj průzkum o dost komplikovalo. S každým pohybem vpřed pach sílil. Strach, že sem Boxes vlezl a něco se mu stalo, uvnitř mě sílil. Svítil jsem kolem, ale nic jsem nemohl najít. Chytil jsem se podpěrného sloupu, abych se mohl přitáhnout. Jakmile jsem tak učinil, ucítil jsem na prstech něco, co mě donutilo cuknout rukou.

Srst.

Moje srdce se otřáslo a já se emocionálně připravil na nejhorší. Plazil jsem se pomalu, abych mohl oddálit to, co se neodvratně blížilo. Posvítil jsem baterkou za podpěrný blok, abych mohl vidět, co je na druhé straně.

Zavrávoral jsem v návalu děsu.

,,JEŽÍŠI KRISTE!“ uniklo z mých roztřesených úst. Bylo to ohavné a zkroucené stvoření v pokročilém stádiu rozkladu. Kůže na jeho tváři už zjevně dávno vyhnila, takže se jeho zuby zdály enormní. Ten zápach byl nesnesitelný.

,,Co se děje? Jsi v pohodě? Je to Boxes?“

Natáhl jsem se po vysílačce.

,,Ne, ne, Boxes to není.“

,,Tak co to sakra je?“

,,Nevím.“

Znovu jsem na tvora posvítil. Zachechtal jsem se.

,,Je to mýval!“

,,Pokračuj v hledání. Půjdu se podívat do domu, jestli se náhodou nějakým způsobem nedostal dovnitř.“

,,Co? Ne! Joshi, nechoď tam. Co když je tady dole a uteče ven?“

,,Nemůže. Zasunul jsem zpět ten panel.“

Podíval jsem se za sebe a viděl, že mluví pravdu.

,,Proč bys to dělal?“

,,Neboj, můžeš s ní lehce pohnout. Tohle dává smysl mnohem víc. Pokud by Boxes vyběhl a já ho nestačil chytit, byl by pryč. Pokud je tam dole, tak ho můžeš pevně chytit a pak posunout tu desku, zatímco já budu hledat uvnitř.“

Věci, které říkal, občas dávaly smysl, navíc jsem pochyboval, že se dostane dovnitř.

,,Fajn. Ale buď opatrný a ničeho se nedotýkej. Je tam hromada mého starého oblečení v krabicích, můžeš se tam podívat, jestli do nějaké z nich nezalezl. A vem si vysílačku.“

,,Rozumím, kámo.“

Uvědomil jsem si, že tam bude tma jako v pytli, nikdo totiž neplatil účet za elektřinu. S trochou štěstí by mohl vidět díky světlu pouličních lamp, které teoreticky mohlo proniknout dovnitř – jinak si nejsem jistý, co by měl dělat.

Za docela dlouhou dobu jsem přímo nad mou hlavou uslyšel kroky a cítil spršku staré suché hlíny.

,,Joshi, jsi to ty?“

,,Chhkkkkk porucha, porucha. Tady Macho Man, vracím se zpět pro velký Tango Foxtrot. Orel přistál. Jaká je tvá poloha princezno Jasmíno? Konec.“

,,Kreténe.“

,,Zde Macho Man, má poloha je vaše koupelna, prohledávám staré časopisy. Vypadá to, že tu máš něco pro chlapy. Máš nějaké zprávy? Konec.“

I bez vysílačky jsem mohl slyšet jeho smích a také jsem se začal smát. Kroky se trochu vzdálily – byl na cestě do mého pokoje.

,,Kámo, je tady tma. Hej, jsi si jistý, že jsi tu měl oblečení? Žádné nevidím.“

,,Jo, ve skříni by mělo být několik krabic.“

,,Žádné krabice nevidím, podívám se do té skříně.“

Začínal jsem si myslet, že se pro ně máma vrátila a darovala je nějaké charitě, neboť se domnívala, že jsem z nich vyrostl. Ale vzpomínám si, že jsem tam ty krabice nechával. Dokonce jsem ani neměl čas tu poslední před naším odjezdem zavřít.

Zatímco jsem čekal, než mi Josh řekne, co našel, začal jsem kopat nohou, jelikož mi začínala v té jedné poloze tuhnout. Do něčeho jsem narazil. Podíval jsem se za sebe a uviděl něco velmi zvláštního. Byla to deka a všude kolem ní byly misky na krmení. Přilezl jsem trochu blíže. Deka smrděla zatuchlinou a plísní, většina misek byla prázdná, ale jedna z nich v sobě měla něco, co jsem mohl stále rozpoznat.

Kočičí krmení.

Bylo trochu jiné než to, co jsme dávali Boxesovi, ale náhle jsem porozuměl. Máma pro něj připravila malé útulné místečko, aby místo pobíhání po sousedství chodil sem dolů. ,,To je tak cool, mami,“ pomyslel jsem si.

,,Našel jsem tvoje oblečení.“

,,Super. Kde byly ty krabice?“

,,Jak jsem říkal, tady žádný krabice nejsou. Tvoje oblečení je ve skříni… Visí tady.“

Cítil jsem, jak mi přeběhl mráz po zádech. To nebylo možné. Svoje věci jsem si zabalil. I když jsme se neměli stěhovat další dva týdny, vzpomínám si, jak jsem je balil. Bylo by ode mě hloupé, kdybych je z krabic vytáhl a zase je pověsil do skříně. Zabalil jsem si je a někdo je vybalil, aby je pověsil. Ale proč?

Josh odtamtud potřeboval co nejrychleji vypadnout.

,,To nemůže být dobrý, Joshi. Mají být v krabicích. Přestaň vyvádět hovadiny a pojď ven.“

,,Nedělám si srandu. Dívám se na ně. Možná sis jen myslel, že jsi je zabalil. Hah! Wow! Rád se na sebe díváš, co?“

,,Co? Co tím myslíš?“

,,Kámo, tvoje zdi. Haha. Tvoje stěny jsou pokrytý tvýma fotkama! Jsou jich tu stovky! Snad sis někoho nenajal, aby-„

Ticho.

Zkontroloval jsem svou vysílačku, jestli jsem ji náhodou nějakým způsobem nevypnul. Byla v pořádku. Slyšel jsem nad sebou kroky, ale nemohl jsem přesně určit, kam Josh míří. Čekal jsem, že Josh dokončí jeho větu. Myslel jsem, že třeba jen omylem zmáčkl tlačítko na vypnutí, ale neozýval se. Zdálo se, jako by běhal kolem domu. Zrovna jsem se chystal, že ho kontaktuji, když se náhle ozval.

,,Někdo je uvnitř domu.“

Jeho hlas byl tichý a prolomený – slyšel jsem, že byl na pokraji slz. Chtěl jsem odpovědět, ale na jakou hlasitost byla jeho vysílačka nastavená? Co kdyby nás dotyčný uslyšel? Nic jsem neřekl a pokračoval v čekání i naslouchání. Jediné, co bylo slyšet, byly kroky. Těžké vláčivé kroky. A poté hlasitá rána.

,,Oh bože… Joshi.“

Našel ho, byl jsem si tím jistý. Ten člověk ho našel a ubližoval mu. Vhrkly mi slzy do očí. Byl spolu s Boxesem můj jediný kamarád. A poté mě napadlo: co když mu Josh poví, že jsem tady dole? Co bych měl dělat? Snažil jsem se dát se dohromady, když jsem díkybohu zaslechl Joshův hlas z vysílačky.

,,Něco má. Je to velký pytel. Právě s ním hodil na podlahu. A…. Oh bože… Ten pytel… Myslím, že se v něm něco pohnulo.“

Byl jsem paralyzován. Chtěl jsem utíkat domů. Chtěl jsem zachránit Joshe. Chtěl jsem jít pro pomoc. Chtěl jsem udělat tolik věcí, ale zůstal jsem celý ztuhlý ležet. Když jsem tam ležel, neschopen se hnout, moje oči se soustředily na roh domu, který byl přímo pod mým pokojem. Pohnul jsem baterkou. Můj dech se zastavil, když jsem to uviděl.

Zvířata. Desítky zvířat. A všechna mrtvá. Ležela na hromadách po celém obvodu prostoru. Mohl být Boxes někde mezi nimi? Bylo to kočičí krmení určeno k… tomuhle?

Tenhle pohled prolomil můj šok a já věděl, že se odtamtud musím dostat. Lomcoval jsem deskou. Tlačil jsem na ni, ale nepovolovala. Nebylo možné s ní pohnout, protože byla zaklíněná a já ji nemohl pořádně uchopit prsty, okraje byly z venkovní strany. Byl jsem v pasti. ,,Sakra s tebou, Joshi!“ zašeptal jsem sám pro sebe. Slyšel jsem nad sebou ohromné dusavé kroky. Dům se třásl. Slyšel jsem Joshe křičet, jeho jekot byl doplňován druhým křikem, který ale nebyl plný děsu.

Stále jsem tlačil a náhle ucítil, že se deska hýbe. Ale já nebyl ten, kdo s ní pohyboval. Kroky se ozývaly nade mnou i přede mnou, křik s jekotem vyplňoval to krátké ticho mezi nimi. Posunul jsem se dozadu a pevně stiskl svou vysílačku, připraven se v nejhorším bránit. Deska se uvolnila a dovnitř vpadla ruka, která se po mně natáhla.

,,Pojď! Hned teď!“

Byl to Josh. Díkybohu.

Vyškrábal jsem se otvorem ven a stále svíral svítilnu s vysílačkou. Když jsme se dostali k plotu, oba jsme ho přeskočili, ale Joshovi vypadla vysílačka. Natáhl se po ní, ale řekl jsem mu, aby na ni zapomněl. Museli jsme se hnout. Za námi se ozýval řev. Žádná slova, byl to jen zvuk. A my se dali, pravděpodobně dost hloupě, na útěk přes les, abychom byli u Joshe daleko rychleji a bylo nás těžší sledovat. Celou cestu přes les Josh neustále řval:

,,Moji fotku! Má moji fotku!“

Ale já věděl, že ten muž Joshovu fotku už dávno měl – ze všech těch let, co jsme si spolu hráli v lese. Pravděpodobně si stále myslel, že ty mechanické zvuky vydával robot.

Dostali jsme se k Joshovi domů a rovnou do jeho pokoje ještě předtím, než se jeho rodiče stihli probudit. Ptal jsem se ho na ten pytel, ale nebyl si ničím jistý. Neustále se omlouval, že mu spadla vysílačka, ale to samozřejmě nebyl takový problém. Nešli jsme spát, seděli jsme, zírali z okna a čekali, jestli se ten muž objeví. Domů jsem se vrátil až později, protože už byly tři hodiny ráno.

O několik dní později jsem mámě sdělil jen úplné základy celého příběhu. Zlomilo ji to a byla naštvaná, že jsem se pustil do něčeho tak nebezpečného. Zeptal jsem se jí, proč se obtěžovala s vymýšlením všech těch věcí ohledně nových majitelů, jen aby mě odradila od návratu na to místo. Proč si myslela, že je ten dům tak nebezpečný? Začala být rozzlobená a hysterická, ale odpověděla na moji otázku. Vzala mě za ruku a stiskla ji mnohem větší silou, než kterou jsem si kdy myslel, že dokáže vyvinout. Podívala se mi hluboko do očí a šeptala odpověď, jako by měla obavy, že ji někdo zaslechne:

,,Protože jsem pro Boxese nikdy žádné zkurvené deky ani misky pod dům nedala. Nebyl jsi jediný, kdo je našel…“

Cítil jsem závrať.

Porozuměl jsem tolika věcem. Chápal jsem, proč vypadala tak neklidně, když odtamtud naposled tahala Boxese. Toho dne našla víc než jen pavoučí a krysí hnízda. Chápal jsem, proč jsme se odstěhovali téměř o dva týdny dříve. Chápal jsem, proč se snažila zabránit mému návratu.

Ona to věděla. Věděla, že si udělal svůj domov pod naším, a snažila se mi to tajit. Odešel jsem bez dalšího slova a nikdy jí zbytek příběhu nepověděl, ale vám ho teď a tady povědět chci.

Ten den jsem se vrátil od Joshe. Hodil jsem moje věci na podlahu, nijak mě netrápilo, že se všude rozsypaly, chtěl jsem spát. Vzbudil jsem se kolem devíti hodin večer, probudilo mě Boxesovo mňoukání. Mé srdce poskočilo. Konečně se vrátil domů. Trochu mě štval fakt, že kdybych čekal ještě jeden den, nic z předešlé noci by se nestalo, ale koneckonců na tom nezáleželo. Vrátil se.

Vstal jsem z postele a volal na něj, doufal jsem, že někde zahlédnu třpyt jeho očí. Jeho volání pokračovalo a já jej následoval. Přicházelo z prostoru pod postelí. Zasmál jsem se a vzpomněl si, že jsem pro něj před chvílí lezl pod náš starý dům a hledal ho tam. Tohle bylo daleko lehčí. Jeho mňoukání bylo utlumené tričkem, a tak jsem je s úsměvem odhodil na stranu a zakřičel: ,,Vítej doma, Boxesi!“

Jeho volání přicházelo z mojí vysílačky.

Boxes se nikdy nevrátil domů.

Originál: https://creepypasta.fandom.com/wiki/Penpal
Autor originálního článku: 1000Vultures
Předchozí části:
Penpal – 1. část: Footsteps
Penpal – 2. část: Balloons

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Unnamed

Jsem malý nenápadný človíček se zatraceně nízkým sebevědomím, co miluje literaturu, anime a umění, věčně nevylézám ze svého pokoje a jen málokdy projevím nějaký zájem. Nesmím zapomenout na zmínku o až chorobné lenosti~ Překládání se věnuji kolem dvou až tří let, pokud píšu něco ze své hlavy, většinou to (podle mě) dopadá katastrofálně, proto se mnohem raději plně věnuji překladům.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Podívej se
Close
Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close