Prodejna Creepypasta Česky
Bylo podzimní odpoledne a já jsem se zrovna vracel z fotbalového tréninku. Šel jsem stejnou cestou jako obvykle kolem řeky. Když jsem odbočil směrem od silnice, míjel jsem starou budovu. Už hodně dlouho tam nic nebylo, nepamatoval jsem si, že by kdy něčemu sloužila.
Když jsem šel kolem ní, vzpomněl jsem si na svého kamaráda Freda, který zbožňoval záhady, paranormální jevy a různé nadpřirozené příšery. Vzal jsem svůj starý HTC mobil a vyfotil jsem mu budovu ze dvou různých úhlů. Dole byl nad oknem nápis „PRODEJNA“. Zdálo se mi to zajímavé, a tak jsem šel ještě trošku blíž a vyfotil okno i s nápisem v detailu.
Když jsem se přiblížil, všiml jsem si, že uvnitř je to ještě zajímavější. Nedočkavě jsem přelezl plot a obezřetně se vydal do budovy. Naštěstí bylo otevřeno, mohl jsem tam jen rychle vlézt, udělat pár snímků a jít pryč. Z ničeho nic začal foukat slabý chladný vítr jakoby směrem od budovy
Naskočila mi husí kůže, celý jsem se otřásl
Nechal jsem starou budovu za sebou a pokračoval jsem svižně směrem k domu, kde jsem měl svůj podnájem. Od té doby, co jsem studoval na vysoké škole, jsem bydlel sám. Univerzita byla v jiném městě než domek mých rodičů. Jakmile jsem dorazil domů, hodil jsem tašku do předsíně a postavil vodu na kafe. Čekala mne dlouhá noc.
Bylo zrovna zkouškové období a mne čekala spousta učení. Postupně se stmívalo a já seděl nad knihou až dlouho do noci. Bylo něco kolem jedné a já se rozhodl jít spát. Zhasl jsem lampičku na stole, vyčistil si zuby a zalezl do postele. Má kočka Kit se mi uvelebila u nohou a spokojeně zavrněla. Držel jsem v ruce telefon a posílal Fredovi fotku.
Když jsem ale nekvalitní obrázek zoomnul, něco jsem spatřil. Něco, čeho jsem si předtím nevšiml. Něco, co tam určitě předtím nebylo. V rohu okna prodejny byl obličej. Ženský obličej, světle modrý až průhledný. Skoro jako nějaký duch. Jako paranormální jev nebo tak něco. Po zádech mi přejel mráz. Co ta žena v té budově dělala?
Jak se tam dostala? A je to vůbec člověk!?
Byla tam, i když jsem byl uvnitř já? Fredovi jsem obrázek nakonec radši neposlal. Zase by si vytvořil nějaký příběh, který by mě vyděsil ještě víc. Určitě to byl jen odraz někoho za mnou, určitě. Uklidňoval jsem se tím, že za mnou prostě někdo stál. Po čase přemýšlení jsem konečně usnul. Ale možná by bylo lepší, kdybych nespal.
Celou noc mě pronásledovaly noční můry. Zdálo se mi o té ženě. O tom, jak stojí za mým oknem. A škrábala na sklo svými dlouhými nehty. Otvírala ústa, jakoby řvala, ale nevydávala žádné zvuky. Slabě jsem slyšel ve své hlavě, jako kdyby říkala „vrať se do PRODEJNY!“. Někde za ní zněl zvláštní zpěv. Temný a ponurý nápěv, jako žalozpěvy, které někdy doprovázejí neboštíka na pohřbu. Jakoby někdo měl zemřít…
Ráno. Konečně jsem se z té příšerné noční můry probudil. Konečně to skončilo. Konečně byla pryč. Byl to jen sen, díkybohu. Ležel jsem na posteli zkroucený v křeči a po zádech mi stékal nepříjemně studený pot. Mohly být tak tři hodiny ráno, spal jsem jen chvilku.
Vůbec jsem se neopovažoval přiblížit k oknu
Snažil jsem se usnout, ráno mě čekala přednáška, musel jsem být alespoň trochu vyspalý. A usnul jsem. Jenže to bylo ještě mnohem horší. Zdálo se mi zase o ní, ale tentokrát nebyla bezpečně za oknem. Stála před oknem na mém koberci. Přímo před topením. Jen stála, zírala, otvírala pusu a vydávala neslyšné zvuky. Zase ty pohřební písně.
Tentokrát jsem si všiml několika detailů. Měla špinavé blonďaté vlasy, bílý obličej a prázdné oči. Neměla panenky, na místo oči na mne hleděly jen dvě děsivě vypadající štěrbiny. Na sobě měla vybledlé šaty, vypadající jako někde z muzea. Na tváři měla stále ten stejný výraz a po chvíli ukázala z okna ven. Ven směrem k prodejně. A pak řekla „Vrať se tam!“
A přesně v tu chvíli zazvonil budík. A můra byla pryč. Už žádná žena, žádné žalozpěvy. Šel jsem se osprchovat, byl jsem hrozně zpocený. Potom jsem se vrátil do pokoje pro džíny. Očima jsem zabloudil k oknu. Spatřil jsem tam něco, co jsem vidět nechtěl. Něco, co mě děsilo, co potvrzovalo mé obavy. Škrábance na okně. Copak se mi to jen nezdálo?
Copak to byla realita?
Ty škrábance byly přesně tam, kde se žena pokoušela proniknout do pokoje, přesně tam, kde jsem viděl její ohyzdnou ruku. To na mě bylo moc a já se rychlostí blesku oblékl a utíkal jsem na přednášku. Bylo mi jedno, že začíná až za hodinu, musel jsem pryč z toho bytu. Pryč od té stvůry.
Od té příšery co mě nutila vrátit se do prodejny. Ani jsem nenakrmil Kit, jak jsem chtěl být pryč. Navečer jsem přišel domů a nebylo zde nic neobvyklého ani nenormálního. Kit se zdála být v pohodě a to mi dodalo odvahu, protože jsem někde četl, že kočky umí vnímat duchy. Sedl jsem si ke své staré televizi a sledoval jsem zprávy.
Pak jsem se rozhodl, že si před spaním vezmu nějaké prášky na spaní. Vzal jsem si pro jistotu víc, abych usnul hned. A taky jsem usnul. Byla to krásná bezesná noc. A tak to bylo i další dva týdny. Na ženu z prodejny jsem skoro zapomněl, už se mi o ní nezdálo. Ale pak přišla ta osudová noc. Vzal jsem si prášků trochu víc než normálně, a tak jsem spal jako dudek.
Ráno jsem se probudil a rovnou jsem šel do sprchy
Měl jsem najednou takový divný pocit, jakoby v koupelně bylo něco jinak. Něco, co tam být nemělo. Něco, co tam nepatřilo. Rozhlížím se kolem, oči mi těkají kolem, zastaví se na zrcadle, kde je nápis „VRAŤ SE DO PRODEJNY, TEĎ NEBO NIKDY!“. Srdce mi buší, teď už panikařím. Ten nápis vypadá jako napsaný červenou tekutinou. Krví.
Nejprve mě napadlo, že někdo něco udělal Kit. Že jí rozpáral břicho a vytahal vnitřnosti. Ale Kit byla v pořádku, pila svou ranní porci mléka. Odkud je tedy ta krev? Dívám se na sebe. Je to moje krev. Na lýtku mám řeznou ránu a kolem ní je kupa zaschlé krve, která už zasychá a tvoří strup. Nechápu, jak jsem si toho mohl nevšimnout, jak jsem mohl být tak hloupý.
Ve spěchu se oblékám a chvátám do nemocnice, aby mi to ošetřili. Když ale u doktora v ordinaci vytáhnu nohavici, nevidím nikde nic. Ani stopa po ráně, ani zaschlá krve. Doktor se na mě podrážděně podíval a utrousí: „Ach, vy mladí a ty vaše žerty…“. Jen nade mnou zakroutil hlavou.
Když jsem se vracel, procházel jsem kolem prodejny
Jedno okno bylo rozbité, ale já byl přesvědčený, že to tam včera nebylo. Vzpomněl jsem si na ten nápis „…teď nebo nikdy!“ A tak jsem to risknul. To něco mě jinak bude pronásledovat, dokud se úplně nezblázním, dokud nezemřu strachem. A tak jsem pomalu přelezl plot a kráčel jsem k budově.
Zase jsem ucítil ten vítr, jakoby z budovy. Stal jsem přede dveřmi do prodejny a nadechl jsem se. Teď nebo nikdy. Sáhl jsem po klice a nebyl jsem ani překvapený, že dveře nebyly zamčené. Vešel jsem do malé místnosti s bílými stěnami a starou dřevěnou podlahou. Rozsvítil jsem baterku na mobilu a pokračoval dále do místnosti. Už jsem byl v půlce, když tu náhle jsem uslyšel zvuk.
Zvuk tříštícího se skla. Jakoby někdo rozbil okno, nebo dveře. První věc, která mě napadla, bylo otočit se a utíkat zpět ke dveřím. Ale stalo se něco nečekaného. Když jsem se otočil, neběžel jsem dál. Nemohl jsem. Byla tam. Ona. Ta žena a ďábelsky se usmívala. V ruce držela velký střep. A ani ne za vteřinu jsem měl tento střep v žaludku. Probodla mi břicho. Bolestí jsem téměř nemohl dýchat.
Dělalo se mi špatně a zhroutil jsem se na zem
A ona se jen smála. Ne, nesmála. Ona doslova ječela radostí. A pak zmizela. Její jekot ztichl, její tělo zčernalo. Jako vše ostatní. Upadl jsem do bezvědomí a probudil se až v nemocnici. Tohle bylo to poslední, co mi Roman řekl, než ho odvezli na psychiatrii. Tam už zůstal. Možná už není na živu, ale to nevím.
Informace předávají jen rodině a ti mi nic říct nechtějí. Nejhorší na tom ale bylo, že Roman na sobě neměl jedinou řeznou ani bodnou ránu. I přes to se svíjel v bolestech a křečích, jakoby opravdu nějaký střep v břiše měl. Celou dobu ječel, ať si dáváme pozor na ženu z prodejny.
Policie budovu prohledala a nebyly tam žádné stopy po tom, že by tam kdy nějaká žena byla. Řekli nám, že už tam roky nikdo kromě Romana nebyl. Ale Roman tomu nevěřil. A já také ne… Navštívil jsem totiž jeho bývalý byt a spatřil jsem něco, co jsem nechtěl. Škrábance na okně…
Další Creepypasta: Sound.MP3 Creepypasta
