Škola / The School
Creepypasta
V oblasti, ve které jsem žil, bylo spousta opuštěných budov a domů. Byly tam staré divadla, restaurace, motely a domy, které byly z nějakého důvodu prázdné. Nejzajímavější byla střední škola tři bloky od mého domu.
Střední škola byla postavena ve čtyřicátých letech minulého století, nicméně v roce 1977 byla zničena požárem a tragicky zemřelo 45 studentů a 12 dospělých včetně mojí matky, která byla svačinářka a můj táta, který byl zástupce ředitele. Bylo mi jen dvanáct a mojí sestře bylo osm.
Měli jsme staršího bratra jménem Mike, který šel na tuto střední školu, nicméně po požáru jsme od něm několik hodin neslyšeli. Nakonec jsme ho našli a všichni jsme se přestěhovali do domu příbuzné. Byl to Mike, který mě a sestře pomáhal smířit se se smrtí našich rodičů, protože nás to rozdělovalo.
Někdy si vzal loutky
které vyrobil, z batohu a prostě předváděl hloupé show a velmi často nás to rozčilovalo. Po několika letech Mike konečně opustil dům kvůli příbuzné, s níž jsme žili. Celou dobu ho ignorovali a opravdu jsme ho moc neviděli. Příležitostně dostaneme dopisy, které od něj roky chodily, a občas jsme dostali telefonát, abychom věděli, jak se má a tak.
Moje sestra a já jsme dnes byli městští průzkumníci; prohlédli jsme si dlouho zapomenuté prázdné budovy a někdy si přineseme suvenýry z minulosti. Některé exempláře byly: filmová páska King Kong z divadla z roku 1930, kalendář z roku 1959 ze staré kancelářské budovy, video rekordér z domu, sakra dokonce jsem vzal a zrestauroval nákladní vůz ze čtyřicátých let, kterým jezdím dodnes.
Moje sestra a já jsme projevili zájem v chození do školy, nicméně, jenom vzpomínka na školu začala posledním místem, kde byli moji rodiče, když nás opustili. Rozhodli jsme se, že jakmile oba budeme mít volný čas od práce, tak pujdeme.
A příště jsme byli oba k dispozici i příští víkend
Když přišel víkend, společně se sestrou jsme shromáždili naše baterky a všechno, co jsme potřebovali. Když jsme se chystali vyrazit, dostal jsem telefonát od Mika, že slyšel, že se chystáme do školy a varoval nás, že se nám nemusí líbit to, co uvidíme.
Nechápal jsem, co tím myslel, ale stejně jsme šli. Když jsme se se sestrou dostali do školy, destrukce byla stále zřejmá. Zadržovali jsme slzy, když jsme procházeli tím, co bylo kdysi oknem. Všechno bylo spálené a mohli jste stále vidět věci jako boty a ohořelé zbytky školních potřeb.
Zaznamenal jsem alespoň čtyři učebny, které byly nedotčené ohněm, a stále můžete vidět, jaké úkoly byly na ten den zadány. Jedna třída měla nápis MacBeth od Shakespeara. V té třídě bylo oblečení jako kabáty a několik batohů. Jeden batoh mě upoutal, takže jsem se rozhodl, že to bude moje suvenýr, zbytek jsem tam nechal.
Šli jsme do kavárny a hochu… to byl bordel
Na stolech byly stále ještě talíře a po stěnách několik skvrn grafitů. Tak jako chuligáni z okolí, známi tím, že se shromažďují v kavárně poté co vyhořela. Některé chodby jsou také zřetelně označeny grafity, ale čím hlouběji jste do školy šli, tím byly grafity méně časté, dokud prostě zmizely.
V prostorech bez grafitů se to postupovalo od vážného poškozených po nepoškozené učebny, které byly zmíněny již před tím. Zamířili jsme do tátovy staré kanceláře a viděli, že utrpěla malé škody. Jeho stůl a židle byly stále v dobrém stavu, ale staré. Viděli jsme fotografie na podlaze a když jsme je zvedli; viděli jsme, že jsou to staré rodinné fotky nás.
Jeden jsem byl já, moje sestra, a Mike který právě stavěl sněhuláka, když napadl sníh. Byli jsme ještě tak mladí. Byla tu další, kde mě můj táta držel za ruku, když jsem šel svůj první den na základní školu. Zbytek fotek byl táty a mámy.
Vypadali tam tak šťastně
Slzy nám vyhrkly do očí, když moje sestra zvedla obrázky a opatrně jej vložila do batohu. Rozhodli jsme se, že máme dost a šli jsme rovnou domů. Když jsme se vrátili domů, procházel jsem batoh, který jsem si přinesl. Většinu z toho tvořily pouze náhodné kresby, ale jak jsem to procházel víc a víc
Objevil jsem loutky, které vypadaly velmi povědomě. Podíval jsem se na školní úkoly a četl jsem jméno na všem. Každý list říkal Mike Duran . To nemohlo být skutečné. Zavolal jsem Mikovi, ale žádné zvonění. Poté jsem zavolal jedné příbuzné, se kterou jsme žili po smrti svých rodičů, a zeptal se, kde je Mike. Její reakce mě zamrazila do morku kostí.
Řekla:
“ Bobby, myslela jsem, že víš, že Mike zemřel při požáru ve škole společně s tvými rodiči. Myslela jsem, že je zvláštní, když s tvou sestrou mluvíte jakoby tu byl, ale myslela jsem si, že to je něco, co by vám pomohlo vyrovnat se s tím. Takže jsem nikdy nic neřekla. Je pohřben na stejném hřbitově jako tví rodiče. Jdi šest náhrobků vpravo a najdeš ho. Je mi to líto.“
To nemohla být pravda…
Řekl jsem to mé sestře a šli jsme rovnou na hřbitov a opravdu. Šest náhrobků napravo od našich rodičů, byl Mike. Oba jsme se rozbrečeli, když jsme si uvědomili, že Mike nikdy nebyl s námi, že umřel s rodiči.
Moje sestra říkala: “ Takže cokoliv, bylo jenom náš žal a všechno jen pouhé kecy, co? “
Když jsme za námi uslyšeli: “ Nebyly to kecy. “ Otočili jsme se a uviděli jsme tam Mika jako teenagera. Vypadal přesně tak, jako v den, kdy škola vyhořela. Teď byl průhledný jako stereotypní duch. Řekl: “ Nebyly to kecy, protože jsem věděl, že kdyby jste zjistili, že jsem umřel taky, ta by jste se z toho nevzpamatovali. Takže jsem se zeptal Velkého muže nahoře, kdybych aspoň mohl zůstat s vámi, dokud nebudete připraveni. On souhlasil, ale řekl, že dokud nenajdete pravdu o mně, zůstanu na Zemi. Nechápete? Nechtěl jsem, aby jste byli sami a trpěli smrt celé rodiny, ale moje práce tady je hotová a teď znáte pravdu. Už musím jít. Buďte opatrní, mám vás rád. “
Říkali jsme Mikovi, že jsme ho taky měli rádi a sledovali ho, jak postupně mizí. Oba jsme věděli, že ho už nikdy neuslyšíme, dokud také nezemřeme. Ale namísto smutku jsme přijali, že náš starší bratr zůstává u nás, aby se o nás staral a dokonce i z nebe, na nás bude vždycky dohlížet.
Další Článek: Deník Mika Empera 1
Originál (EN): The School
