ČlánkyCreepypasty

Strašák

Strašák

Znovu slyším pískání. Byla poslední noc v týdnu a on přišel. Pískal ten popěvek, opakoval ho znovu a znovu, dost dlouho na to, aby to kdekoho dovedlo k šílenství. Vidím skrze okno světla v kukuřičném poli. Slyším šustění rostlin a ten pískot. Dohání mě to k šílenství. Nutí mě to se cítit beznadějně a mám strach. Je to jako stát u stěny, zatím co na vás někdo míří zbraní. Vím, že mě chce najít, ale nevím, co se mnou zamýšlí. Ani to nechci vědět. Všechno, co si přeji je, aby to všechno skončilo.

Světlo lampy se stává jasnějším a pískání je čím dál tím více hlasité. Ten strach co cítím v žaludku, se stává horším každou nabývající vteřinou. Jediný důvod, proč ještě nekřičím ve strachu, je pud sebezáchovy, který mě nutí mlčet. Snažím se nepozvracet z té úzkosti. Cítím se, jako by mě čas mučil. Dělá všechno pomalejší a můj pocit úzkosti je stále větší a větší. Ale najednou je všechno příliš brzy, když se jeho obličej ukáže skrze kukuřici, která tvoří dojem zelené mlhy.

Jediné co vidím je ten úsměv. Zkroucený, škodolibý úsměv. Sešitý pravděpodobně, aby mu z ní nevypadli stébla. Lampa se houpala tam a zpět. Když prošel kukuřicí celý, vypadal téměř jako duch. Je mi špatně, jak hledím na jeho odpornou postavu jak se vydává na cestu k mému malému domku. Ale je ještě horší, když se snažím přijít na to, co se mnou zamýšlí.

Chce mě zabít?

Chce mě dohnat k šílenství? Nevím jistě. Ať už je to cokoliv, asi to nebude příjemné. Žaludek mi říká, abych utekl, ale on je rychlejší. Vždycky, kdy jsem se pokusil utéct, bylo to ještě horší, nebo při nejlepším děsivější. Cítil jsem tu studenou roztřesenou ruku na svém rameni, až tak blízko se to ke mně dostalo.

Už je u dveří. Slyším skřípot, jak se pomalu otevírají. Bůh ví, jak umí otevřít zamčené dveře. Ale stejně mě to teď ani trochu nezajímá. Schoval jsem se ve skříňce v kuchyni. Stékal po mě pot, jako bych byl propíchnutý vodní balónek. Ten pískot je už moc blízko. Po každé, když slyším křupnutí podlahy, mi mrazí. Jde po schodech. Vidím to světlo skrz mezírku ve skříňce. Je čím dál tím jasnější. Pískání neustále zesiluje. Každá synapse mého těla je tak napnutá, až to bolí. Světlo se už nepřibližuje, ale to pískání. Slyším ho, jako by byl těsně vedle mého pravého ucha.

Nadechl jsem se. Veškeré pískání přestalo. Ne. Bože. Ví, kde jsem. Teď mě najde a bude po všem. Neslyším jeho dech. Jenom jeho kroky jak se přibližují. Pár vteřin jsem neslyšel žádný zvuk, žádné pískání, prostě nic. A potom opět pískání začalo. Odvrátil se a začal odcházet. Nechávajíc mě zavřeného ve skříni. Světla začala blednout a já byl ponechán sám a vyděšený. Tak to je vše. Bojím se dalšího týdne. Bojím se toho, že příště nebudu mít takové štěstí…

Originál: Creepypasta.wikia.com
Další creepypasta: Sedm pekelných bran

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Survivors Of Insanity

Ahoj. Říkám si Shadow a věnuji se natáčení Creepypast. Rád se bojím a ještě raději koukám na hororové filmy.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Podívej se

Close
Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close