Sny mého přítele mě děsí
Mé jméno je Harley a se svým přítelem Danem jsem už pět let, z toho tři s ním žiju. Miluji Dana více než cokoliv na tomto světě. Je to můj nejlepší přítel, spolupachatel, největší škodík a podporovatel číslo jedna. Upřímně si bez něj svůj život nedokážu představit. Oba pracujeme v potravinářském průmyslu. On je šéfkuchař, já jsem servírka. Jídlo je jeho největší vášní. Zatímco kuchařina moc nevydělává, stojí za to vidět ho dělat to, co miluje.
Pracovat ve stravovací službě znamená, že pracujeme v pěkně divných hodinách. Není pro nás neobvyklé, že se z práce dostaneme až po půlnoci, přijdeme domů, rychle zhltneme večeři, poté jdeme rovnou do postele a spíme až do jedenácti nebo dvanácti hodin. Dan usíná mnohem snadněji než já. Jakmile se jeho hlava dotkne polštáře, většinou ho to vypne stejně rychle jako kdyby někdo vypnul světlo.
Já na druhou stranu bojuji o trochu více, abych zklidnila svou mysl a udělala si pohodlí. To většinou vede k tomu, že zapojím sluchátka do mobilu a sleduji YouTube nebo prohlížím Reddit, dokud neusnu. Mezitím se snažím moc nehýbat nebo nenadělat příliš mnoho hluku, abych ho neprobudila, i když spí docela tvrdě a ve skutečnosti si s tím starosti dělat nemusím.
Jeho sny byly vždy velmi… Živé.
Každou noc ze spaní mluví. Občas dokonce zpívá nebo rapuje! Když jsme spolu poprvé začali spát, mluvil tak jasně, že jsem si popravdě myslela, že je stále vzhůru. Sem tam si s ním ráda povídám, zatímco spí, a ráno mu o našich nočních konverzacích vykládám. Také má tendence být náměsíčný, což dokáže být znepokojující. Spí nahý, tudíž nemůžu jen tak dovolit, aby se uprostřed noci vypařil z apartmánu tak, jak ho Bůh stvořil!
V poslední době byly jeho sny poněkud zvláštní. A když říkám v poslední době, myslím tím poslední půlrok. Začalo to tím, co se zdálo jako několik špatných snů. Vždy mám jedno sluchátko vytažené z ucha. Jen pro případ, že by říkal něco vtipného nebo vstal z postele a já potřebovala slyšet.
Jedné noci sebou Dan začal házet, škubat a fňukat. Doslova fňukal jako vystrašené štěně. Najednou se na mě otočil, oči doširoka rozevřené, jeho výraz plný děsu a zběsilosti.
,,Harley?!“ zvolal třesoucím se hlasem. Fakt, že mě neviděl, i když měl otevřené oči, stačil na to, abych si uvědomila, že stále spí.
,,Hej, hej, vše je v pořádku,“ uklidňovala jsem jej tiše a jemně položila ruce na jeho tvář. ,,Jsem tady. Vše je v pořádku.“
Vydechl úlevou,
přitulil se ke mně a přitáhl si mé tělo blíže ke svému. Po zbytek oné noci se na mě jeho oči pokaždé, když jsem se pohnula, upnuly se stejným zběsilým pohledem. Musela jsem ho uklidňovat a uvědomit jej, že nikam neodcházím. Další ráno jsem se ho na to zeptala. Řekl, že si nic nepamatuje. Prý měl opravdu divný sen, ale nevzpomínal si o čem.
Tohle trvalo asi tři dny. Dvě noci poté byly klidné, myslela jsem, že měl jen pár zlých snů zapříčiněných pracovním stresem. Zhruba týden poté, přičtěte nebo odečtěte pár dní, se stalo něco ještě divnějšího. Leželi jsme v posteli, když se najednou Dan zvedl a přešel k oknu naší ložnice. Vytáhla jsem si z druhého ucha sluchátko a promluvila na něj.
,,Dane? Co se děje, zlato?“ Prvně neodpovídal, a tak jsem na něj znovu promluvila. Položil prst na sklo, jako by ukazoval na něco venku. ,,Přicházejí,“ zamumlal.
,,Kdo přichází?“
Začínala jsem se trochu obávat, proto jsem se zvedla a šla k oknu, abych viděla, o čem mluví. Bydlíme ve druhém patře na straně, kde je poměrně rušná silnice. Není neobvyklé vidět lidi chodit nebo projíždět kolem pozdě v noci. Ale to nevysvětlovalo, o čem mluvil.
,,Chtějí dovnitř,“
Dan náhle obtočil svou ruku kolem mého pasu téměř posesivním nebo obranným způsobem. ,,Nemůžeme je sem pustit. Nepustím je sem. Nedovolím jim, aby ti ublížili.“ I když jsem byla trochu vystrašená, jen jsem se usmála a dovedla ho zpátky do postele.
Poté každou noc po dobu jednoho měsíce Dan vstával z postele a šel si stoupnout před okno nebo dveře. Mumlal něco o tom, že je nepustí dovnitř nebo jim nedovolí se přiblížit, dokud jsem jej neodvedla zpět do postele. Každé ráno jsem se ho ptala a on pokaždé odpovídal, že nemá ponětí, o čem mluvím. Nic jiného na něm divné nebylo, jak se zdálo. Během dne nebyl unavený jako obvykle, nezdál se paranoidní nebo vyděšený, vše bylo v pořádku, dokud nešel spát.
Jedné noci náhle vyskočil z postele a běžel ke dveřím. Bála jsem se, že by mohl vyběhnout ven, proto jsem se pustila za ním, abych jej zastavila. ,,Jsou tady!“ vykřikl v panice. Než jsem vůbec měla čas zeptat se, co se děje, přešel do obrany.
Začal křičet na dveře
a říkal ,,jim“, aby odešli. Nebylo jim dovoleno se k němu přiblížit, nebyli zde vítáni. S každou další minutou, co uběhla, se zdál být více a více rozrušený. ,,Nemůžete ji dostat!“ zařval předtím, než vyrazil do zdi vedle dveří díru. ,,Daniele Thomasi!“ Výkřik jeho jména jej pravděpodobně natolik vyděsil, že se probral.
,,Huh? Co?“ Zmateně se rozhlédl a poté kňoural, že ho bolí ruka. Dovedla jsem jej do koupelny a obvázala mu malou trhlinu na kloubu, poté ho odvedla zpět do postele. Usnul, jakmile se jeho kolena dotkla postele. Zbytek noci nemluvil, ale neustále sebou házel a otáčel se.
Byla jsem stále více znepokojena. Nezdálo se to jako stále se opakující noční můra. Cokoliv se dělo, bylo skutečné, alespoň tedy pro něj. Pokoušela jsem se jej přimět k návštěvě doktora nebo terapeuta. Řekl, že nevidí smysl v utrácení peněž, když se cítí dobře. Pomyslela jsem si, že možná já propadám předčasným závěrům. Možná jsem já ta paranoidní.
Myslela jsem si to až do jedné noci,
kdy se Dan z ničeho nic posadil. Byla jsem připravená jej zase odvést od dveří zpět do postele, ale nikam nešel. Jen zíral do nejtemnějšího kouta naší ložnice, který je hned vedle šatníku. ,,Dane?“ ,,Jsou tady,“ zašeptal, aniž by se pohnul. ,,Dostali se dovnitř.“ Jeho oči byly široce rozevřené a soustředěné na ten jeden kout. ,,Dane, děsíš mě.“ Náhle byla veškerá ta pozornost upírána na mě.
,,Nejsou z tohoto světa, jsou uvězněni. Mají velkou zlost. Krmí se v temnotě, ale chtějí pohltit tvé světlo. Nedovol jim vzít tvé světlo, Harley. Nedovol jim to. Nedovolím, aby ti ublížili.“ Cítila jsem, jak mi srdce spadlo až do žaludku. Jeho hlas byl tak vážný a jeho oči hleděly hluboko do mých. Přitáhl si mě blíž a přitlačil mi hlavu na jeho hruď. Slyšela jsem tlukot jeho srdce přímo pod mým uchem a pokusila se jej využít, abych zapomněla na to, co právě řekl.
Později jsem se ale začala více bát. Náš účet za elektřinu zatraceně stoupl kvůli mé snaze neustále udržet světla rozsvícená. Není možné, abych normálně spala, protože se mě neustále drží ohavné noční můry, které mě probouzí s křikem a ledovým potem, ale nepamatuji si, o čem jsou.
Nevím, co se děje, ale sny mého přítele mě začínají děsit.
Další Creepasta: Charles Bonnet Syndrome
Originál: My Boyfriend’s Dreams Are Starting to Scare Me (crepypasta.com)
