ČlánkyCreepypasty

Bloodeyed – Epizoda 11

Bloodeyed – epizoda 11 je pokračováním rozsáhlé série. Doporučujeme začít od první části!
Předchozí část zde

***

Dojeli jsme do Winnony a já nechal auto na parkovišti u obchůdku, kde jsem si prve kupoval tyčinku a pití. Vylezl jsem z auta a zhluboka se nadechl. Rozhlédl jsem se kolem. Byl tu klid. Jako asi odjakživa co si to tu pamatuju. Nikdy to tu nebylo hlučné a rušné místo. Spíš klidná zastrčená víska než město. Měli tu obchod, byla tu taky nějaká ta hospůdka pro lidi, co zrovna jedou kolem.

Znova jsem si zapálil a vyfoukl štiplavý kouř. Katarina se neobešla bez poznámky. „Koupím si nůžky a budu ti je stříhat rovnou u huby,“ řekla mi a já se znova uchechtl. Pomalu mi začínala lézt na nervy. Pomalu, ale rychle. Otevřel jsem dveře na zadní sedačku, přehodil jsem přes kuši deku a v té ji vyndal ven. „Měla bych ji vzít já.“ Podíval jsem se po ní a jazykem si posunul cigaretu do levého koutku.

„Ani kdybych umíral, bych ti ji nesvěřil do ruky,“ řekl jsem. Ona mi hned odsekla: „Ale přeci jsi chtěl, abych ji vzala!“ S klidným hlasem jsem ji opět odpověděl: „Vzala. Správně. Slyšíš tam někde něco o používání?“ Vytáhl jsem z auta ještě tašku se stanem a spacáky a zabouchl dveře. Zamkl jsem auto a vyšel směrem k lesům. Katarina mě následovala.

Lesy jsou úžasná místa.

Když se nadechnete, je to jako byste cítili takové ty domácí osvěžovače vzduchu, kterých matky vždy nakoupí nechutná kvanta a ony pak spíše vzduch otravují než osvěžují. V lese je to ale něco jiného. Je to lepší. Čistší.

„Ty víš, kam jít?“ zeptala se mě. Podíval jsem se na ni přes rameno. Nevěřil jsem, že tuhle otázku opravdu myslí vážně, a tak jsem radši mlčel. Po chvíli si opět rýpla. „Se mnou nebudeš mluvit?“ zeptala se poněkud podrážděně. Odplivl jsem si a otočil se na ni: „Samozřejmě, že vím, kam jdeme. Kdybych to sakra nevěděl, tak tady asi jen tak zbůhdarma nešlapu do kopce jak kráva, ne?“

Mlčela. Dívala se na mě a mlčela. Nakonec mě předběhla a šla první. Pousmál jsem se, když mi zrak sjel na její pevně tvarované pozadí. „A ty víš, kam jdeme?“ zeptal jsem se jízlivě a čekal na odpověď. „Nějak to najdu,“ řekla a pokračovala v cestě. Zapálil jsem si další cigaretu a pokračoval příjemný tempem po cestě. Nakonec jsme došli k Jezeru. Odhodil jsem tašku na zem a stoupl si k němu.

Katarina si stoupla vedle mě.

„Tamhle v té chatě, že?“ zeptala se naprosto klidným hlasem. „Ne, tam žije Jason Voorhees. Řekl jsem si, že ho ještě pozdravím, než půjdeme najít Daniela.“ Nemohl jsem si odpustit nepříjemnou poznámku a s klidnou tváří jsem se na ni podíval. Poslala mě do prdele a šla stavět stan. Vybalil jsem si z tašky dalekohled a lehl si na zem. Zadíval jsem se jím přes jezero.

„Co mi třeba pomoct, pane gentleman?“ zeptala se Katarina po chvilce, držíce dvě tyčky na přidělání stanu. Otočil jsem se na ní a pousmál: „Vypadáš, že ti to jde lépe než mě. Nechci se ti motat pod ruce.“ Odfrkla si a já se dál mohl věnovat pozorování.

***

Vyšli jsme s Danicou z lesa na příjezdovou cestu pár metrů od hlavní cedule Winnona.

„Stejně nechápu proč i tak musím odjet,“ odfrkla si jen tak z ničeho nic. Podíval jsem se na ni. Přemýšlel jsem, co říct. Nakonec promluvila první ona: „Protože jsem nebezpečnej. Protože bys měla být doma v bezpečí. Les není pro holku, jako jsi ty. Mám tě rád a moc pro mě znamenáš.“ Podívala se na mě s vyčítavým tónem. Pohled jsem ji opětoval. „Blbý poznámky si můžeš odpustit,“ řekl jsem jí s lehkým podrážděním v hlase. Pokračovali jsme směrem na zastávku.

„Co z toho života pak budu mít, když si je nechám pro sebe?“ „Jak to mám vědět?“ odpověděl jsem jí a tím naše konverzace skončila. Šli jsme dál směrem k autobusovému nádraží ve Winnoně.

Když jsme tam stáli zhruba čtvrt hodiny,

plus mínus nějaká minuta, podívala se na mě: „Co mi uděláš, když neodjedu?“ Podíval jsem se na ní. Zabodl jsem pohled do jejích očí a doufal, že jako dvě jehly projde až k jejímu mozku. Že jí třeba rozbolí hlava. „To právě nevím,“ odmlčel jsem se na chvíli a pak pokračoval, „a dokud si nebudu jistý, tak nechci prostě nic riskovat.“

Zavrtěla hlavou a zadívala se na jízdní řád na ceduli. „Myslíš, že je to ještě aktuální?“ zeptala se, jako by chtěla změnit téma a zbavit se trapné situace. Nemohl jsem než souhlasit s jejím nápadem. „Upřímně v to prostě jen doufám,“ odpověděl jsem a dál jsem se díval směrem, odkud měl autobus přijet. Zkontrolovala hodiny a pak opět papír na ceduli. „Jede to až za dvacet minut,“ postěžovala si. Posadil jsem se na lavičku. „Tak to jede až za dvacet minut. V čem je problém?“ Podívala se na mě a já na ní.

„Odskočím si,“ řekla a otočila se směrem k obchodu. Pokývl jsem a dál sledoval cestu. Odešla. Poslouchal jsem cvrlikání ptáků a sledoval červený kamion MAC, jak projíždí kolem mě. Pousmál jsem se. „Impozantní stroje,“ prohodil jsem jen tak pro sebe.

Danica se vrátila téměř okamžitě. „Sis nestihla ani sundat kalhoty, ne?“ zeptal jsem se rýpavě. Zadívala se mi zhluboka do očí. „Nikam nejedu,“ řekla. Nadechl jsem se a chtěl ji oponovat. „Ne. Něco jsem našla a řikám ti, že nikam nejedu.“ Podívala se na mě ostrým a naštvaným pohledem. Pohled jsem jí opětoval.

***

Katarina si sedla vedle mě. Sledovala vodu a rozhlížela se. „Stan jsem postavila,“ řekla po chvíli. „Děkuju,“ zareagoval jsem stroze a dál sledoval dalekohledem druhou stranu. „Jen děkuju?“ zeptala se. Podíval jsem se na ni a uchechtl se: „Chceš za to metál?“ Pousmála se taky: „Kdysi bych dostala aspoň pusu.“ Zvedl jsem se a velmi rychle ji políbil na rty. Pak jsem šel směrem ke stanu. Zvedla se a došla ke mně.

„Co se stalo?“ Podívala se na mě. Otočil jsem se. „Co by se mělo dít?“ „Mezi náma co se stalo? Kdy jsme spolu naposledy byly?“ Pootočil jsem hlavou. „Kdy jsi mě naposledy líbal?“ zeptala se a krátce se odmlčela. „Kdy jsme spolu naposledy spali?“ Podíval jsem se jí do jejích očí. Něco se v nich zablesklo.  Netušil jsem, co to bylo, ale nějak mi ten pohled nebyl příjemný. A přesto jsem nedokázal odtrhnout zrak. Stále na mě doléhala.

„Nemám na tohle čas,“ odsekl jsem. „Na co nemáš čas? Na mě? Všimla jsem si…“ „Ne na tebe, sakra. Na vztah,“ řekl jsem suše. „Takže ani na mě.“ „Práce je teď přednější.“ „Jo tak práce je přednější?“ na její poslední otázku jsem jen pokýval a začal se prohrabovat v batohu, jako bych něco hledal. Stále se na něco ptala. Vytáhl jsem cigaretu a zapálil si. Sebrala mi ji z pusy a zlomila ji. Pak ji zahodila. Zadíval jsem se jí do očí.

„Odpovíš mi na něco už konečně,

nebo mě budeš jenom ignorovat?“ Vřela ve mně krev. Dívala se na mě tím vyčítavým tónem a já už měl opravdu chuť jí dát takovou facku, že by druhou chytila o nejbližší strom. Otočil jsem se a vzal klíče od auta. „Někam jedeš?“ zeptala se. „Něco jsem si tam zapomněl.“ odsekl jsem podrážděně.

„Jdu s tebou,“ prohodila a vykročila. Otočil jsem se na ni. „Ne, nejdeš. Támhle si sedni na prdel a vem si dalekohled,“ řekl jsem a ukázal směrem k jezeru, „budeš hlídat, až se Daniel vrátí a pak mi řekneš, co se tam dělo.“ Vytáhl jsem další cigaretu a zapálil si. Zamračila se a nadechla se. Vzal jsem cigaretu mezi ukazováček a prostředníček a foukl jí kouř do obličeje. Začala kašlat. „Tuhle lámat nebudeš,“ řekl jsem a otočil se nazpět. Šel jsem dolů z kopce směrem k autu.

***

Danica ukázala na černý Pontiac Firebird na parkovišti u malého krámku. „To auto,“ řekla. Podíval jsem se na něj. „Auto. Moc pěkný. Co s ním?“ zeptal jsem se s úsměvem a ona si sedla vedle mě. Podívala se na mě. Mluvila vážně. Zkrabatilo se jí čelo. „Někdo tě hledá. Někdo v tomhle autě, tě hledá, Danieli,“ řekla mi. Byla roztěkaná. Možná i vyděšená.

Pousmál jsem se: „Ale blbost. Kdo by hledal mě. Mě, chápeš?“ Zavrtěla hlavou. „Nevím, kdo tě hledá, ale hledá. Viděla jsem ho jezdit po Sleepy Falls. Byl i před tvým domem. Ujel, když jsem šla k němu. Nevím kdo to je, ale sledoval i mě.“

„Jsi paranoidní,“ řekl jsem a sledoval autobus, který zrovna přijížděl. Danica se zvedla a podívala se do otevřených dveří směrem na řidiče: „Čekáme na jiný autobus, můžete jet.“ Zvedl jsem se hned, co to dořekla. Autobus se zavřel a odjížděl směrem do dáli. Podíval jsem se na ní. „Nenechám tě tu samotnýho. Ne když ten někdo nejspíš ví, co jsi zač.“ Poněkud naštvaně jsem se na ní podíval.

„Najednou jsi starostlivá,“ prohodil jsem.

Další Creepypasta: Dar a Prokletí
Více záhad: Paraweb

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Omega

Moje jméno je Omega, ale to není podstatné. Podstatné je to, jak říkají vám. Já vám ukážu, že žijete ve lži, a že je vše jen iluze, se kterou se dá snadno manipulovat. Máte čas a jste zvědaví? Tak se usaďte na lavici, a během jízdy prosím nevystrkujte ruce, ani nohy z vozidla. Vidíte? A to jsme ještě ani nezačali.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close