Budeme si Hrát?
Will you play with me?
Nikdy jsem nechtěl znovu vytahovat svůj příběh, ale teď jsem dospěl k názoru, že by to asi mělo být provedeno. Už je to dlouhou dobu a nikdo o tom neví. Ale nyní se vám pokusím důvěřovat, abyste si mohli přečíst můj příběh a pokusili se pochopit hrůzy, které jsem si zažil. Mé prsty jsou roztřesené a slzy mi stékají po tvářích, zatímco se toto snažím napsat.
Ale varuji vás nyní. To, co právě čtete, nemůže zůstat nepřečteno. Byla obyčejná noc a já byl sám ve svém bytě. Byl jsem unavený, poslední dobou to bylo v kanceláři opravdu stresující. Očekával jsem uvolnění a klid alespoň ve spánku. Vždycky se mi zdálo, že spánek všechno zlepší. Ale tato noc byla jiná.
Vítr se zdál být zlověstnější, obloha se zdála být temnější. Než jsem šel spát, ještě jsem se na chvilku usadil do křesla a odpočíval při sledování komedie. Během toho jsem si všimnul, že za okny se něco objevilo. Něco, jako zvláštní silueta. Zaměřil jsem pohled místo, kde se měla ona věc nacházet. Nic. Jen temnota.
Usoudil jsem, že jsem unavený
Bylo na mě dneska té práce trochu moc. Dokoukal jsem poslední epizodu seriálu a odebral se do postele. Zatímco jsem se snažil usnout, zaslechl jsem vrzání dveří do ložnice. Zamítl jsem možnost, že sem někdo jde, jelikož jsem byl až moc unavený na to, něco udělat. Začal jsem mít pocit, že mě něco sleduje.
I přes všechnu tu únavu jsem se rozklepal. Pak jsem uslyšel jak něco těžce a pomalu dýchá. Nejdřív jsem myslel, že jsem to já. Ale i přes to jsem se dost bál a tak jsem zkusil zadržet dech. Nebyl jsem to já. Ve vteřině jsem byl na nohou. Zamrazilo mě, když jsem na druhé straně postele uviděl malou holčičku ve věku asi šesti let s dlouhými černými vlasy, oblečenou v bílé noční košili.
Upřeně a bez jediného mrknutí mě s širokým úsměvem na tváři pozorovala. Její obličej pokrývaly hluboké jizvy a na jejích rukou byla karmínově rudá tekutina. Oba jsme seděli a zůstali na sebe upřeně zírat až do chvíle, kdy se z jejího hrdla začal drát příšerný nelidský řev. V ten moment jsem se jako smyslů zbavený vrhl ke dveřím s cílem uniknout.
Skočila na mě a zabořila mi nehty do obličeje
Její černé oči se přiblížily k těm mým. Celou dobu ječela. Jekot se pomalu stával ohlušující a já pomalu ztrácel balanc a začal padat. Při pádu jsem se praštil do hlavy o noční stolek. V tu chvíli jsem ztratil vědomí. Probudil jsem se v místnosti, která připomínala prázdný sklep. Měl jsem na sobě všechno své oblečení, kromě košile.
Snažil jsem se najít rovnováhu. Na hlavě jsem cítil zasychající krev. Podíval jsem se dolu, na své ruce. S hrůzou jsem spatřil vyřezána slova- „Budeme si hrát?“ Tato příšerná věta zela na obou stranách mých paží. Bolelo to, ale já jako bych bolest nevnímal. Byl jsem v šoku.
Porozhlédl jsem se po místnosti. S hrůzou jsem si všiml železných dveří pokrytých zasychající krví. Nikde nebylo ani vidu po dívce, ale bál jsem se, že je za dveřmi. I navzdory svému strachu jsem musel vstoupit. Musel jsem. To, co jsem spatřil, bylo děsivé. Těla rozprostřena po celé místnosti od schodiště až do rohu.
Muži, ženy, děti- všichni jen leželi
Jejich ruce a nohy byly pokryty stejnými nápisy, jako ty moje. „Budeme si hrát?“. Ale tyto oběti měly něco, co já jsem neměl. Zděšeně jsem se podíval detailněji na ženu blízko mě. Ležela na zádech, její břicho bylo rozdrásané, a když jsem se podíval ještě blíž, uviděl jsem velkou hračku hasičského auta v místech, kde dříve býval žaludek.
Potlačil jsem nutkání zvracet a odvrátil jsem svůj pohled. Muž, opřený o zeď, měl na místě očí hrací konzole. Jeho lebka byla roztříštěna a vedle něj ležela zlomená baseballová pálka napůl ponořena v kaluži krve. Mladý chlapec, ležící bez špetky života poblíž, měl otevřenou pusu, ze které čouhalo plastové autíčko, které vypadalo, že je nacpané až hluboko do krku.
Jeho hrudník byl rozseknutý a jeho srdce leželo těsně vedle něj. Místo srdce byly do chlapce vloženy kusy panenky. Ztratil jsem kontrolu a začal zvracet. Na moment jsem se rozbrečel, ale pak mě napadlo. „Kde je vlastně ta dívka?“ Samozřejmě jsem spíše nechtěl vědět, kde je. Chvilku jsem na to myslel, než jsem si všimnul schodiště za rohem místnosti. Začal jsem se k němu přibližovat, ale pak jsem zastavil.
Něco za mnou začalo těžce dýchat
Otočil jsem se a uviděl jsem dívku, jak stoji za mnou přesně na místě, kde jsem před chvílí zkoumal těla. Pak hrozně vysokým hlasem, který mi téměř propíchnul ušní bubínky, zakřičela „Budeme si hrát?“ Pak začala ječet. Otočil jsem se a začal jsem utíkat, ale ve vteřině byla na mně.
Její dlouhé nehty se zabořily do mého krku. Snažil jsem se bojovat a po pár pokusech se mi podařilo ji odhodit na zem. Běžel jsem ke dveřím, ale byly zamčené. Opřel jsem se do dveří celou svou silou. Krev stékala po mých zádech. Neotevřely se. Ona byla zase na mně. Zpozoroval jsem její obličej a v ten moment se její nehty zaryly opět do mých zad.
Podařilo se mi ji setřást a obrátit se. Během jejího pádu jsem ji chytil. Její velké černé oči centimetry od mých, její nehty zanořené v mém obličeji. Její ohlušující jekot. Zvedla jednu ruku, podívala se na mě a usmála se od ucha k uchu. Její ruka se vrhla k mým očím.
Všechno zčernalo
Probudil jsem se v nemocnici, téměř celý pokrytý obvazy. V pokoji stál policista a bavil se s doktorem. Zpozorovali, že jsem se probral a usmáli se. Oznámili mi, že jsem jediným přeživším masové vraždy a že podezřelý muž středního věku, byl zachycen. Řekl jsem jim o dívce.
Oni ale odvětili, že žádná dívka nebyla nalezena v budově ani v blízkém okolí. Nevěřili mi. Jediné, co mi řekli, bylo: „Měl bys odpočívat.“ Uplynuly dva týdny a já byl už dost uzdravený na to, abych opustil nemocnici. I po nějaké době od incidentu jsem byl neustále vyděšený při pmyšlení na své ruce, obličej, záda, boky.
Když jsem procházel čekárnou, uviděl jsem na zemi poházené nějaké hračky. Konzole, hasičské auto, panenky, autíčka.. Poblíž hraček seděla malá holčička s dlouhými černými vlasy. Na sobě měla bílou noční košili. Podívala se na mě. Usmála se doširoka a hlasem, který zmrazil každičkou část mého těla, pronesla.
„Budeme si hrát?“
Postava: Sally Williams
Další Creepypasta: Dětský Tábor Creepypasta
