Devin

Devin

Když jsem byl malý, tak jsme byli pokaždé, když nás můj děda viděl šikanovat nějaké nové děcko, které se zrovna přistěhovalo, nahnáni do obývacího pokoje, kde nám byl řečen příběh o chlapci jménem Devin.

Děda byl starý.

A tím myslím opravdu starý. Ten příběh vždy začínal v dobách jeho pozdní adolescence, což byl asi rok 1917… nebo nějak tak. V té době žil se svými rodiči ve Francii. Vždy nám říkal o tom, jak bylo v té době všechno jednoduché, poté se zhluboka nadechl a detailně popsal to, jak se Jervainovic rodina přistěhovala k nim do města.

Jervainové byli ze šlechtické rodiny, pocházející Anglie. Dva dospělí lidé, matka a otec, emigrovali do Francie s jejich malým klukem, Devinem. O Devinovi se říkalo, že je součástí jakéhosi proroctví… ale to, jak ho popsal můj děd, z něj dělalo spíše autistu, než cokoliv jiného. Podle dědova popisu to byl malý desetiletý chlapec se světle blonďatými vlasy a růžovými tvářemi. Měl „jedny z těch největších modrých očí, které lze v životě vidět“, a jeho rty byly vždy tak zvláštní, že to vypadalo, jako by se neustále třásly.

Devin byl zdá se také velmi nemocný.

Měl nějakou poruchu ledvin, která zabraňovala jeho žaludku ve správné funkci. Zničehonic zvracel a jeho matka mu dost často nařizovala, aby se šel projít do přírody, jelikož to prý zlepší jeho zdravotní stav.

Charakterově byl Devin velmi děsivé dítě. Byl celkem dost nábožensky založený… spíš až moc nábožensky založený, neustále hovořil sám se sebou a „šeptal něco andělům“. Byl velmi divný, takže není divu, že neměl mnoho přátel.

Můj děda a jeho kamarádi ho nenáviděli.

Vlastně stejně jako většina ostatních. V té době spolu Francouzi a Angličané moc dobře nevycházeli. Vždy, když šel Devin na procházku, se můj děda a jeho kamarádi schovávali v keřích na rohu mostu St. Marguerite. V momentě, kdy Devin přešel most, po něm skočili a chytili ho.

Drželi jeho malé tělo přes okraj mostu a mlátili ho do zad do té doby, než se pozvracel. Pak ho tam prostě nechali a on neměl co jiného dělat než to, že pokračoval ve své procházce. Nikdy se s nimi nepokoušel bojovat. Ani se nepokoušel vyvarovat se mostu, na kterém ho vždy zbili. Prostě to nějak akceptoval.

Jednoho dne šel Devin jako obvykle k mostu St. Marguerite a můj děda a jeho přátelé na něj samozřejmě čekali. Avšak tentokrát začal Devin řvát a kvílet jako pomatený. Začal mluvit o andělech, modlitbách a jiných divných věcech, ale mému dědovi a jeho kamarádům to bylo jedno.

Opět ho drželi přes okraj mostu a mlátili ho znovu a znovu. Devin se po chvilce začal dusit a třást a potom… potom začal opět zvracet. Ale tentokrát zvracel krev. Mého dědu a jeho kamarády to pěkně překvapilo, a tak ho pustili.

Devin padal osm metrů

než skončil v řece a praštil se do hlavy o kámen.

Děda a jeho kamarádi začali panikařit, a tak, ze strachu samozřejmě, odtáhli Devinovo tělo na malou mýtinku uprostřed lesa. Byl tam jakýsi hřbitov, ale nijak zvlášť velký. Vykopali starý hrob a otevřeli rakev. Následně vybrali ven kostru, která tam už nějakou dobu byla, a místo ní tam položili Devinovo tělo.

Po několika týdnech si lidi začali všímat, že se Devin nepohybuje nikde po jejich malém francouzském městečku. Rodina Jervainů upadla do zoufalství a několik lidí z města ho dokonce začalo hledat… ale vážně jen několik. Jak už jsem řekl. Francouzi a Angličané v té době nebyli zrovna přátelé, takže Devinův případ nebyl zas až tak velká tragédie.

Děda a jeho přátelé byli čím dál tím nervóznější.

Neskutečně se báli toho, že by je mohli chytit a jejich rodiče je dokonce museli omluvit ve škole, jelikož byli až moc rozrušení. Soukromí učitelé trochu pomohli, ale ne moc.

Dva týdny po tom, co Devin zmizel, bylo celé město šokováno tím, že přítel mého dědy, Phillip, také zmizel. Celé město marně hledalo Phillipa. Byl ve městě velmi oblíbený. Ale nikdy ho nenašli. Časem se s tím lidé smířili.

Avšak v momentě,

kdy se na jeho zmizení začalo pomalu, ale jistě, zapomínat, ho našli. Stará žena, která žila nedaleko hřbitova uprostřed města, slýchávala podivné zvuky ozývající se z hrobek na hřbitově. Policie čekala den na povolení k otevření krypty. Když se do ní dostali, tak uprostřed místnosti uviděli malou dřevěnou rakev. Po jejím otevření v ní našli Phillipa. Z počátku předpokládali, že byl zavražděn a poté vložen do oné rakve. Ale škrábance na vnitřních stěnách rakve dokazovali to, že byl pohřben zaživa.

Dva dny po tom, co našli Phillipa, se ztratil další z přátel mého dědy, Gustavo. Byl nalezen o šest dní později, také pohřben zaživa.

Emilio. Richard. David. Všichni zmizeli a opět se objevili úplně stejným způsobem. Můj děda byl jediný, kdo zbyl. Každý den měl takový strach, že se ani nedokázal pořádně obléct. V noci dokonce nedokázal spát. Jen čekal na to, až si ho osud také vezme. Každý zvuk, který v noci uslyšel, ho děsil a vše, co dělal, mu více a více připomínalo Devina.

Konečně přišel na to, že je tu něco, co musí udělat.

Vzal otcovu lopatu z jeho pracovny a zamířil k lesu. Po devíti a půl kilometrech stromů a keřů konečně dorazil k Devinově hrobu. Dvě hodiny tu starou rakev vykopával, a když ji otevřel, našel v ní Devina.

Další část tohoto příběhu nikdy ani mě, ani mým bratrům, nedávala smysl a dodnes nedává. Nedávalo to smysl proto, že když děda našel Devina, tak byl stále naživu. Devin se podíval na mého dědu a potom s kašlem začal lézt z rakve. Posadil se na travnatou plochu vedle hrobu a zíral na mého dědu jeho velkýma očima.

Ovšemže se děda bál.

Připadal si, jako by zešílel. Potlačil však všechny svoje pocity, vzal malého Devina do náručí a odnesl ho zpět do domu Jervainů. Jejich rodina byla nesmírně ráda za to, že se jejich syn našel a Devin nikdy nikomu neřekl, co se vlastně stalo.

O šest dní později Devin zemřel na následky své nemoci.

Děda jeho příběh nikdy nevysvětlil.

Vždy ho ukončil na tom samém místě. Bývala to dobrá děsivá pohádka na dobrou noc, když jsem byl mladší, ale když jsem vyrostl, tak se z toho stala spíše bajka… příběh, který byl vymyšlený tak, aby nám zabránil v šikanování.

Jednoho dne, v té době mi mohlo být tak patnáct, děda prostě… zmizel. Jedné noci se prostě vypařil, avšak nezanechal nic. Ani zprávu. Celá rodina z toho byla zničená. Moje sestra, která v tu dobu byla poprvé ve Francii, mi zavolala a řekla mi, že chce jít navštívit dědovo rodné město.

Další den jsme dostali dopis z Francie. Můj děd byl pohřben zaživa na malém hřbitově uprostřed lesů ve Francii.

Do dnešního dne nevíme, jak se to stalo.

Zdroj (EN): Devin
Další Creepypasta: Merry Chritmas / Veselé Vánoce