Dobrý Lékař Evander Locklear
Good Doctor Evander Locklear
Nebylo tam nic než neomezené iluze. Dávali mu prášky ale nebylo to dost silné. Jeho smysly byly poškozeny. Zůstal sám spolu s hlasy v jeho hlavě. Hlasy stále hlasitější a hlasitější, než on mohl unést. Snažil se zoufale rozškrábat tvář. Udělal by cokoliv aby utěšil ten řev v jeho hlavě, ale bylo to marné, protože jeho ruce byly pevně připoutány k jeho hrudi svěrací kazajkou.
Zhroutil se na podlahu pod sebou. Byl v této mizerné „buňce“ kdo ví, kolik dní už? Možná, že dokonce i týdny nebo měsíce a nebo možná i let. Už dávno ztratil pojem o čase, ale bylo mu to jedno. Ty zatracení blázni. Kdo sakra myslí, že jsou? Uzamkli ho. Muže vědy. Nositele společenských záloh, a hrdina pro lidstvo. Oni budou litovat! Všichni!
Na okamžik sebou škubl, když chtěl nějak dostat pryč silnou bolest hlavy, po které vždy následovaly hlasy. Bylo to trýznivé, ale i přesto byl za to rád. Bolest byla jediná věc, která dokázala vyprázdnit jeho mysl od hlasu, od těžkých psychotropních látek, které mu dávaly sestry ve snaze ho udržet od toho aby sám sobě ubližoval. Haha. Jak legrační.
Prášky mu bolest netlumily a jeho halucinace začaly být jasné
Položil se tiše ve své cele. Byla tam tma a byl slyšet jen jeho nejistý dech. Setřásl ze sebe poslední zbytky vratkosti, snažil se soustředit. Ano. Dnes by byl ten den. Teď, když jeho mysl byla pevně sevřená léky. To vše přiběhlo zpátky k němu. Byl tu opravdu zavřený v tomto zatraceném místě.
Chytli ho v domě jednoho ze svých pacientů. Nemohl pochopit proč ho policie zatkla a odvezla ho sem. Musela to být práce jeho nepřítele, co prospělo jeho nepřítomnosti. To pro něho bylo jediné logické vysvětlení. Po všech svých letech služeb pro lidstvo. Snažil se lidem pomáhat. Dělal toho hodně pro své pacienty.
A oni určitě byli z jeho službami spokojení. Tak proč to? Na chvíli se zamyslel. Vzpomněl si na předchozího pacienta. Byla jím sladká dívka jménem Anna. Nebylo jí víc jak sedm let. Vzpomněl si jak byla slabá a neduživá ještě předtím, než začal její léčbu. Její plíce sotva fungovaly.
Bez léčby se domníval, že by se dožila maximálně osmi let
Jak tragické, bez ohledu na to jak moc chtěl dostat z hlavy obraz její tváře. Ti hnusní bastardi zaplatí za to že ho zbavují jeho vzácných vzpomínek. Kdyby byl schopný dokončit její léčbu. Byla by schopná a dost silná aby si hrála s ostatními holčičkami? Z jeho přemýšlení ho vyrušil vrzaví zvuk starých rezavých klik od jeho cely.
Jako by vyštěkl z omámení, jeho mysl začala rychle bzučet před údaji na které byl připraven během předchozích měsíců, během krátkého období bylo jeho vědomí pod vlivem léků. Toto mohla být jeho poslední noc v této cele která nesla číslo 399. Jeho vědomí spěchá a hlasy přímo křičí. Zvedl se a vrhl se na zeď která byla po jeho levici.
Mohl jen stěží rozeznat známý kruhový tvar jednoho z knoflíků připojených k polstrovaného materiálu, který pokrýval celou místnost. Šikovně se naklonil dopředu a opatrně kolem knoflíku ovinul zuby. A začal tahat. Po chvíli přitiskl obličej k bílé látce. Tato noc byla moc dlouhá na čekání.
Jeho plán byl geniální
A pokud by nebyli jeho ruce pevně připoutáni k jeho hrudi, tak by sám sebe poplácal po zádech. Na chvíli ztuhl. Vrzání kliky přestalo. Slyšel jen tlumený hovor před jeho celou po kterém následovali kroky, které se postupně zdáli slabší a slabší. Další pacient nejspíše začal dělat povyk. Poskytlo mu to více času, než sestra přijde zkontrolovat jeho.
Začal pokračovat ve škubání toho knoflíku dokud ho pečlivě „nevyřezal“. Odplivl si na podlahu a potom nahlédl do nově odhalené trhliny a odhalil, co by bylo dobré jako hlavní klíč k jeho útěku. Před několika týdny, v jednom ze svých krátkých okamžiků kdy byl plně při smyslech byl zasažen tímto geniálním nápadem, jak on by mohl utéct z této mučivé pevnosti.
Tak pro následující týdny začal připravovat věci k útěku. Během jednoho ze svých období krmení, byl jako jeden z mála vypuštěn z cely, a byla mu sundána svěrací kazajka, se mu podařilo ukrást vidličku. (Raději by nůž ale tito lidé nebyli úplní idioti. Sice nože byli v jídelně ale byly opravdu k ničemu na rozdíl od vidliček).
Nepozorovaně zasunul vidličku pod límec od košile
Zatímco bezpečnostní personál byl zaměstnán jinými pacienty, kteří odmítali jíst a začali obtěžovat personál. Dělal že je dobře vychován. Cestou zpátky do jeho cely mu nasadili opět svěrací kazajku. Šlo to dobře, protože spolupracoval. Proto neměli pocit že ho musí prohledávat nějak důkladně, jako obvykle.
On pak mlčky seděl ve své cele a čekal na noc. Když byl konečně v naprosté tmě a nikdo ho nepozoroval skrz bezpečnostní zámky, čekal až se jeho oči přizpůsobí tmě. Když se jeho oči přizpůsobili, dal se rovnou do práce. Věděl že výplň bude asi tři palce tlustá, a kdyby se pečlivě vyřezala část ven, byl by to dobrý malý prostor pro uložení a schování věcí a nebo nástroje na útěk.
Ještě nikdy nebyl tak vděčný za své schopnosti, které získal jako chirurg, když vytáhl pomocí zubu vidličku z pod jeho košile tak začal mučivě pomalý proces vybudovat minimálně znatelný řádek v polstrování. Dělal to přes celou noc a ráno dokončil první ze čtyř stran. Byl schopný skrýt jen vidličku dovnitř štěrbiny v tkanině těsně před tím než přišla sestra aby ho dovedla na snídani.
Byl zoufale unavený, ale myšlenka na jeho útěk ho udržela
V průběhu následujícího týdne, dokončil řezbářskou práci. V následujících „období krmení“ odhodil nepozorovaně vidličku která už byla zničená aniž by si toho někdo všiml. Dnes večer by měl odpočívat, ale brzy bude vyřizovat druhý krok svého plánu. Každý den, přesně v 2:00 v odpoledních hodinách chodil za svým lékařem, který kontroloval jeho životní funkce a pak mu dal jeho denní dávku sedativ.
Dělal vše aby byl příjemný a poslušný okolo tohoto lékaře. Dělal tak proto, aby ten doktor začal snižovat jeho denní dávku sedativ, a dařilo se to. Dokonce ho pustili do zkouškové místnosti, aby zjistili asi se jeho stav zlepšuje. V průběhu následujících týdnů, během plného kognitivních funkcí namísto dávek léků, si doktor dělal mentální poznámky o Evanderovi, který byl ve zkouškové místnosti.
Jednoho dne si koutkem oka všiml obsahu šuplíku ve kterém doktor popadl injekční stříkačku. Vedle sterilní jehly bylo nepřeberné množství ostrých, čistých skalpelů. To by mohlo stačit. Druhý den, když seděl a čekal na lékaře, který mu chystal jeho denní dávky léku. Myslím znecitlivujících léku, ozval se z chodby výkřik.
Jedna ze sester vtrhla do dveří, byla pocákána krví
A začala křičet na lékaře, aby jí šel pomoct. Zřejmě se jednomu z pacientů podařilo vymanit z opěrek a podařilo se mu zmocnit několika ostrých chirurgických nástrojů. To byla skvělá příležitost. Lékař se k Evanderovi otočil a řekl: ,,Došlo k nouzi. Vrátím se za chvíli. Nemyslím si, že je to nutné, abych ti to říkal, protože jsi takoví vzorný pacient, ale byl bys prosím tak hodný a počkal tady na mě ?“
Evander se nevinně usmál a sladkým hlasem odpověděl: ,,Samozřejmě doktore“. Jakmile lékař zavřel za sebou dveře, on okamžitě vstal od vyšetřovacího stolu, a vydal se k zásuvce se skalpely. Díky mnoha týdnům vynikajícího chování měl na sobě jen pouta. Ta umožnila spoustu flexibility pro rychlé otevírání zásuvek, chytit chladný skalpel a potom ještě jeden skalpel a zasunout jej směrem dolů za límec.
Pak se tiše vrátil zpátky ke stolu a posadil se na židli, jako by se nic nestalo. O několik minut později, se lékař vrátil, také celý od krve. ,,Blázniví bastard..“ Tiše zamručel lékař sám pro sebe. Evander zase začal hrát že je hodný chlapec a dělal vše co mu bylo řečeno celou cestu zpět do své cely.
Potom opět mlčky čekal, až zhasnou světla
On pak pomocí zubu vytáhl skalpel a opět začal vyřezávat stejným způsobem jako to dělal pomocí vidličky. Potom skalpel schoval do lukrativní komůrky a vrátil zpět víčko které vyřezal. Teď to byla jen otázka dní. Najednou uslyšel zvuk skřípajících, otevírajících se dveří. Nebyl připraven. Sakra, kdo způsobil ten rozruch a dal mu falešný pocit bezpečí!?
Ale neměl jinou možnost než pokračovat v plánu. Právě byla noc. Muselo se to stát dnes, nebo by se to nestalo vůbec. Myslel si že to je normální noční sestra, Gertruda. I kdyby nebyl stále mírně pod vlivem sedativ nebo v jakémkoliv omezení, věděl, že bude lepší nezkoušet štěstí proti ní. Nicméně,dnešní večer byl jiný.
Za poslední měsíc sem každý třetí pátek chodila sladká mladá žena jménem Emily byla zástup Gertrudy. Byla tu na školení, aby se stala plnohodnotní noční sestrou. A dnešní večer byl její první noc v práci, byla úplně sama. Byla jediná ,kdo byl dnes na hlídce v obou podlaží tři až čtyři. To znamená, že pokut nepočítáme Ernieho, bezpečnostního hlídače, že tu skoro nikdo jiný nebyl.
Ernie byl těžký muž
Přinejmenším, byl příliš zvyklí Gertrudu nechávat aby se postarala o všechny pacienty, takže Ernie by neměl být žádný problém. Jaké štěstí pro Evandera, že jeho za dobré chování přestěhovali do nízko rizikové oddělení. Chudák sladká Emily. Byla krásná, štíhlá elegantní slečna. Její bledá kůže, která vypadala, jako by snad byla vyrobena z porcelánu.
Nemluvě o jejích krásně kaštanových vlasech. Proč měl být její osud tak krutý? Evander si říkal že by ona mohla být jeho zachránce. Její nedostatek zkušeností by mu mohlo otevřít dveře k jeho útěku. Tak rychle jak mohl se vrhl na trhlinu, kterou vyřezal, oddělal víko a zaťal do skalpelu zuby a vytáhl ho. Skalpel posunul dolu ke svému obojku.
Rychle vrátil víko které vyřezal zpátky do zdi. Potom si lehl na břicho a předstíral že sedativa, která od nich dostal ještě působí. Začal dojemně sténat. V tu chvíli Emily vešla do jeho cely. Soucitně mu sáhla na záda a snažila se Evandera uklidnit: ,,Co se děje?“ Řekla sladkým hláskem.
Málem přehodnotil celý plán co s ní udělá
Ale k tomu aby se tak stalo její nevinnost stačit nebude k tomu aby jí neublížil: ,,Moje…Ná-náručí…necítím je! „Zakvílel.:,,Ach! Jaké léky jste mi to dali ?!“ Zalapal po dechu. ,,Bolí to .. moc to bolí!“ Na chvíli se zamračila. Evander položil tvář směrem dolu na zem, vyl bolestí. Její srdce soucítilo z jeho bolestí.
Nevěděla, že to jen předstírá. Po chvíli váhání mu začala sundávat pásy kterému drželi ruce u těla. On jen ležel a kňučel, nehýbal svaly. Věděla že to není nejlepší nápad, ale toto byl pacient doktora Harrisona. Doktor Harrison byl muž který ji po celou dobu co pracovala v sanatoriu pomáhal.
Byl tak dobře vychovaný. Nikdy nikomu nedělal problémy. A kdo ví? Třeba léčba tohoto muže mohla téměř vyléčit Bylo by nehumální tam jen stát a dívat se jak se svíjí v agonii! Evenderuv dech se zpomalil když z něj sundala poslední pás. Emily ho vší silou zase posadila a začala mu rukama jezdit po trupu nahoru a dolu a ptala se ho jestli ho to bolí víc nebo míň
Seděl klidně a dělal že je dobře vychovaný
Až se mu trochu uvolnili ruce. Podrbala se na hlavě a snažila se přijít na příčinu jeho záhadné nemoci. Nakonec si povzdychla a řekla: ,,Nejsem si jistá co by to mohlo způsobit. Nejspíš to je reakce na nové léky.“ Ve stejnou chvíli jak se Emily podívala ke dveřím, vsunul ruku do límce svěrací kazajky, co měl na krku.
Jeho ruce byli stále v rukávech svěrací kazajky, ale byl chopen chytit a pevně uchopit skalpel za rukojeť. Potom vyskočil a rychle chytil nebohou dívku za levou ruku a drtivě jí ji stiskl a přitáhl si ji k sobě. Snažila se vší silou aby jí pustil, ale nepovedlo se to. Křičela, ale bylo to marné, protože nejbližší pomoc byla o dvě patra níž.
Evander se jí snažil utišit a šeptal jí do ucha: ,,Tiše …Nebudeš vůbec nic cítit, miláčku.“ A jedním rychlím pohybem jí pomocí skalpelu zajel hluboko do kůže u jejího ucha a jel sním po krku a odděloval její krční tepnu, ona křičela ale nějak se to nedařilo. Místo výkřiku vydávala bublavé kňučení, které bylo způsobeno tím že že se jí do pusy dostávala krev.
Po chvíli se její výkřik vypařil úplně
Držel její bezvládné tělo. Jaká škoda, pomyslel si zasmušile. Jeho svěrací kazajka začínala být prosáklá její teplou, lepkavou krví. Po chvíli ji posadil a uvolnil si pořádně ruce. Potom opatrně vytáhl z kapsy jejího pláště klíče a nějaké karty. To mohlo být velmi užitečné. Pohlédl na svou svěrací kazajku, která byla prosáklá krví.
Bude muset najít nějaké nové oblečení na jeho cestě ven. Možná, že by nějaké mohlo být v suterénu, kde byly jeho osobní věci. Opustil svou celu, zavřel a zamknul dveře, takže nedošlo k spuštění alarmu. Ernie by měl být v tomto podlaží. Velkou rychlostí se rozběhl po chodbě, musel si dávat pozor aby neudělal příliš mnoho hluku.
Když došel ke dveřím na konci chodby, vytáhl klíče a karty a jednu kartu dal do čtečky. Čekal na okamžik kdy se ozve cvaknutí. Jemně stlačil a zazářilo zelené světýlko a dveře se pootevřeli. Teď bude muset být na pozoru. V této části nemocnice bylo mnohem více zdravotních sester ve službě. Rozběhl se chodbou, až uviděl, co hledal. Výtah!
Stiskl tlačítko a vzrušeně čekal na výtah, aby ho odvezl na svobodu
Nicméně. Evander slavil příliš brzy. V tu chvíli totiž uslyšel někoho mluvit. Byli to dva hlasy, hned za rohem. Vzdálil se od výtahu, a schoval se mezi blízký automat a stěnu. Byli to dvě sestry, které ho neviděli. Stále mluvily. Zastavili se před výtahem. Nicméně, oni se snažili mluvit tiše a jedna z nich sáhla po tlačítku, ale jak si potom všimly výtah už pomalu dojížděl.
Obě se podívali asi po chodbách, asi tady nikdo není, ale než stačili cokoliv říct, výtah dojel. Obě pokrčily rameny a jedna řekla: ,,Musíme sem dostat toho chlapa co má na starosti údržby, tento výtah je už starý. Jsem překvapená, že to je pořád v provozu!“ Když nastoupili Evander vydechl úlevou.
A když se za nimi zavřeli dveře výtahu vylezl ze svého ukrytu a rozhlédl se. Nyní musel najít jinou cestu dolů. Naštěstí schody byli pár metrů od něho. Trochu se vzdálil od výtahu, než nějaké další zdravotní sestry měly šanci ho vidět. Začalo být šero a světla, která slabě osvětlovala chodbu zlověstně zablikala.
Na okamžik si myslel, že je tady docela děsivá atmosféra, ale pak se zasmál, protože předpokládal, že jediný netvor co se skrývá na tomto temném místě je on sám.
Chodbou se ozývala ozvěna jeho kroků
Druhé a potom první patro a pak, suterén, to je přesně to co potřeboval. Vytáhl klíče a karty a dal je do čtečky. Ozvalo se cvaknutí, ale dveře se nedali tak snadno otevřít než ti předchozí. Pootevřel dveře tak aby mohl nahlédnout dovnitř, nebylo tam živé duše, takže se nemusel bát že by ho někdo viděl, tak si vesele zamířil dovnitř.
Pohlédl na lemované mapy půdorysu, které byli připevněny na zdi. Bylo na ní zakresleno kde je skladiště s věcmi. Skladiště, ve kterém byly udržovány osobní věci pacientu na pokoji 300 a 399 byl jen o kousek dále ve předu. Zrychlil tempo, brzy zjistil že místnost ve které to je zamčená. Znovu vytáhl věrný klíč a karty.
Dal to do čtečky a netrpělivě očekával cvaknutí a to že se dveře otevřou. Ale něco nebylo v pořádku. Neozvalo se cvaknutí jako u předešlých dveří. Začal propadat panice. Toto nečekal. Bude muset najít jiný klíč, zabít jinou sestru, a ztratit více svého drahocenného, ubývajícího času. Ve vlně frustrace, znovu zkusil dat kartu do čtečky. K jeho nesmírné ulevě, bylo jeho přání splněno a ozvalo se cvaknutí zámku.
Rychle otevřel dveře, a vklouzl dovnitř
Byla to docela velká místnost, naplněná skříňkami od podlahy až ke stropu. Rozhlédl se a snažil se najít mapu místnosti, tak aby se dala určit poloha umístění jeho skříňky. Po chvíli si všiml stolu, na protější stěně. Byl přeplněn nějakými starými soubory a něco, co vypadalo jako starý počítač. Ale bylo tam i něco jiného. Tlustý, starý deník.
I přes málo času, jeho zvědavost ho přemohla a on se šel podívat co to přesně je. Podíval se na to a zjistil, že jsou to poznámky o jiném pacientovi. Číslo 355. Znal toho chlapa. Dál listoval stránkami a zastavil se, až narazil na složku z názvem „pacient 399“. Naklonil se blíž v pokusu přečíst škrabopis autora, který byl dole vlevo. Hrozný rukopis.
Zdálo se že toto je společný rys mezi všemi lékaři. Ztuhl nad tím co přečetl. To nemůže být pravda! Neexistuje žádný způsob, jak! Hodil deník na stranu a začal hledat jiné, starší složky, dokud nenašel vlastní, když ji otevřel, fotografie které byli vevnitř se rozsypali na stůl před ním.
Jeho zorničky se rozšířily, když viděl ty hrůzy, které měl před sebou
Tak mnoho těl. Úhledně lemované po nosítkách a lehátkách, ale tak bezmyšlenkovitě znetvořené. Byli to roztrhaná těla, shnilé vnitřnosti z nich trčeli ven. Byli nafouklé a v rozkladu. Všem tělům chyběli různé končetiny a části těla. Některým z nich byli zjevně vytrhané oči. Byli tam jen prázdné oční důlky. Jiným zas chyběli důležité orgány.
Byl to matoucí pohled. Všechny chybějící orgány zjevně byly odstraněny s jemnou péčí, přesto zbytek těl bylo násilně zmrzačeno, jako by je někdo napadl v záchvatu vzteku. Těch fotografií s těmito hrůzami tam bylo jen pár, znechuceně je vzal a odhodil na zem a pak popadl to, co se zdálo jako kopie staré policejní zprávy.
Začal to číst se třesoucími se rukama. Jak četl jeho mysl se začala zaplavovat starými vzpomínkami. V jedné zprávě bylo napsáno: ,,Ráno sobotu třetího února, byl zadržen podezřelí Dr.Evander Loclear, byl zadržen u svého pacienta doma noc předtím.
Detektivové objevili hrůz , které schovával v dílně přímo pod jeho klinikou
Dělal to kvůli svým bizarním experimentům, zmrzačených těl bylo nalezena odhadem na 30-40 jedinců. Věříme že „doktor“ je unesl a držel jako rukojmí v jeho podzemní komůrce, kde později vykonával na nich své hrůzostrašné operace. Zdá se, že on je držel a úmyslně z nich vyoperovával jejich životně důležité orgány.
V průběhu dvou let, nechal nejméně 20ti pacientům transplantovat tyto ukradené orgány. Jedním z případů této transplantace je malá Anna ******* , která po transplantaci plic prošla dalším testováním a bylo zjištěno, že plíce, které dostala předtím patřili Paulu Kennethovi, nedávno zveřejněného sexuálního delikventa.
Kehhen zmizel ze své domácí adresy 15.ledna, tři dny poté, co byl zproštěn obvinění proti němu. Jeho tělo bylo objeveno v podzemní komůrce. Plíce byly odstraněny z jeho těla. Výsledky pitvy ukázaly, že byli odstraněny když byl ještě naživu.“
Evander přestal číst a položil zprávu dolů, když se mu to začalo vybavovat
,,To…To je pravda…“Koktal sám pro sebe, „Moje práce… Moje dobrá práce…“Byl zachránce dobrých a nevinných ti, kteří byli odmítnutí u jiných lékařů a byli odsouzeni k smrti kvůli tomu že byli chudí na to aby si dovolili léčbu. Díky němu, mohli žít. Všichni ti zločinci, kteří nic nedělají, a akorát poškozují jiné, ti parchanti, kteří se dostali pryč jen proto, že se našel zádrhel v soudním systému.
Proč by měli dostat život, zatímco sladká Anna by měla umírat a tonout ve svých vlastních tělních tekutinách? To je prostě špatně! Stal jsem se napravitelem křivdy, zachránil jsem bezpočet životů dobrých lidí, a dal jsem jsem těm parchantům příležitost pomoct těm dobrým.
Poprvé měli příležitost udělat něco dobrého za celé jejich životy. Možná, že tím, že obětujou své životy mohou zachránit nevinné. Bože smiluj se nad jejich dušemi! Ale moje práce ještě není hotova! Oh byla ještě daleko od konce!
Města se stále více a více plní zlýma lidmi každý den
Zkorumpovanýma a zlýma lidmi, zatímco dobří a mladí lidé umírají. Budu muset pracovat dvojnásobnou rychlostí! A tentokrát se nedám jen tak zastavit. Vstal a pomalou cestou šel zpět ke skříňkám. Zastavil se před skříňkou 399 a pomocí klíče, který měl sebou ji otevřel.
Vevnitř našel šaty ve kterých byl zatčen. Byl tam krvavě rudý kabát s kapucí a maska morového doktora. Rychle si to oblékl, a opustil skladiště. Vyšel přes nouzový východ. To vyslalo alarm, ale bylo už pozdě. Vyklouzl na chladně svěží vzduch a zmizel do noci. Měl hodně práce.
Další Creepypasta: Pianista – The Pianist
