Fade Out | Laughing Jack fanfikce
Nelekejte se délky příběhu, prosím. Povídka byla napsaná skutečně jen v tom smyslu, aby byla krátká. Vlastně by se i dalo říci, že je to můj pokus o něco nového. Tak snad se vám pokus o dynamicky odsýpající příběh bude líbit a užijete si jej.
Enjoy.
Fade Out
Laughing Jack fanfikce
Autor fanfikce: NautiFears
Laughing Jack, Isaac Grossman a původní příběh patří Stevu Aikinsovi (známému jako Snuffbomb)
Není povoleno používat tento příběh bez povolení.
1
Nepřišel jsem na svět tak, jako každé dítě. Nic ze své minulosti jsem si nepamatoval, patrně taky proto, že před tím, než jsem tě poznal, nic nebylo. Jediné, co si pamatuju, je to, že jsem byl stvořen pro to, abych byl tvým nejlepším kamarádem.
Vlastně ani nemůžu říct, jestli jsem vůbec člověk. Nenarodil jsem se a nestárnu. Ale ani nejsem nějaká halucinace či duch; jsem dostatečně hmotný, abych dokázal ovládat věci v realitě a aby se mě někdo mohl dotknout.
Ale otázky o svém původu jsem si nikdy nepotřeboval klást.
2
Byl jsi prvním člověkem, kterého jsem kdy viděl. Taky jsi byl tím člověkem, pro kterého jsem byl stvořen.
Když jsem tě spatřil poprvé, byl jsi malým, vystrašeným, osamělým chlapečkem, kterého sužovala vlastní izolace od okolního světa. Neměl jsi žádné přátele a cítil ses, jako kdyby o tebe každý jen zakopával.
Já jsem přišel, abych to mohl změnit.
Tvůj úsměv a tvá radost z toho, že jsi ve mě našel kamaráda, byly nezapomenutelné. Zahřálo mě to u srdce a já společně s tebou cítil to štěstí a přátelství. Život díky tobě měl dost velký smysl.
3
Když jsme se poprvé rozhodli zahrát si společně nějakou hru, bylo to ohromující. Cítil jsem mezi námi úžasné a silné spojení, propojení dvou skvělých přátel. A ty sis to taky strašně moc užíval. Měl jsi radost, že máš konečně kamaráda. A já měl radost, že jsem ho mohl mít i já.
Chápal jsem, když jsi musel odejít za svými rodiči, kteří se k tobě nechovali o moc líp, jako okolní svět. Viděl jsem tě plakat a trápit se. A chtěl jsem ti vždy pomáhat na to nemyslet. Zabavit se něčím, co by ti mohlo udělat radost.
4
Vzal jsi mě ven a mohli jsme vyvádět všemožné vylomeniny i mimo tvůj pokoj. Hráli jsme si na piráty, dováděli jsme jako praví sedmiletí kluci. Tví rodiče o tom naštěstí neměli ani ponětí, jinak by byly zase maléry. Do hry se nám dokonce připletla sousedovic kočka a slavně nedopadla… ale ani jeden z nás jsme necítili potřebu se tím nějak zvlášť trápit.
Bylo to skvělé, vidět na tobě zase radost. Naplňovalo to smysl mého života a ty jsi byl rád za to, že existuješ, a užíval sis každý den. Byl jsem na nás oba strašně hrdý.
5
Ještě ten den za tebou vylítla tvá matka s tím, že se se sousedovic kočkou něco stalo. Nám oběma bylo jasné, o co šlo, ale tys byl tak naivně pravdomluvný, že ses jí pokusil vysvětlit, co se stalo doopravdy, a samozřejmě to za to pěkně schytal.
Co mě však ještě víc znepokojilo, bylo to, s čím jsi přišel potom. Internát, na který jsi měl brzy nastoupit, znamenalo naše trvalé odloučení. Nechápal jsem, proč sis mě nemohl vzít s sebou; vždyť malá krabička se někam vecpat dá. Ale dělat jsem s tím nic nemohl.
6
První týden bez tebe byl strašně dlouhý. Nedokázal jsem spát, protože jsem nikdy nebyl unavený, ale šíleně jsem se nudil. Chápal jsem, žes musel pryč, ale neměl jsem vůbec co dělat. Nemohl jsem se dostat ze své krabice, nemohl jsem se jakkoliv zabavit.
Snažil jsem se zabavit se tím, že jsem se zavřel do své mysli a představivosti. Pokoušel jsem se ztratit se ve své mysli a zkrátit si čas čekání na tebe, protože jsem se nemohl dočkat, až tě znovu uvidím, a občas se mi to trochu i povedlo.
Ale nečekal jsem, že to nebude podle mých představ, až se na víkend vrátíš.
7
Přijel jsi domů a svalil ses na svou postel. Doufal jsem, že přijdeš k mému boxu, otevřeš ho a znovu si užijeme spoustu zábavy.
Ale ty sis jen vytáhl učení a zabředl ses do sešitů. Doufal jsem, že si na mě vzpomeneš a necháš mě vyjít ven, protože bych ti s učením třeba mohl pomoct, ale ty ses ani nepodíval na mou krabici. Poté jsi usnul a druhý ráno ses chystal zpátky na cestu. Nezavadil jsi o mě ani pohledem.
8
Následovaly tedy další dlouhé dny bez tebe. Nyní jsem se už netěšil na to, až přijdeš, protože jsem čekal, že to bude stále stejné. Že už si na mě nevzpomeneš.
Ztratil jsem naději v to, že bychom byli zase kamarádi. Zase ti nejlepší přátelé hrající hry, zase ti nerozluční přátelé s neutichající radostí.
Už jsem na nic nečekal.
Jen jsem existoval ve své prázdnotě, raněn tvou ignorací a zapomněním.
Už tu nebyl důvod těšit se na něco.
9
S každým přibývajícím dnem jsem pociťoval čím dál intenzivnější zášť a zklamání. Nebylo už z čeho se radovat. Původně jsem byl jen trochu zklamaný a smutný, ale jak se dny kupily, samota se zdála čím dál nekonečnější.
A to provázely i ty špatné pocity plné zklamání. Časem jsem tě začínal ze všeho obviňovat.
Poprvé za svůj život jsem pocítil negativní emoce, před kterými jsem navíc nemohl utéct a nemohl se od nich rozptýlit.
Byl jsem sám se svou samotou a opuštěním, zamčen ve hrací skříňce, bez jakékoliv šance na útěk či rozptýlit se.
10
Dny se zdály nekonečné. Čekal jsem týdny a týdny, než se v pokoji něco pohlo, než se v pokoji někdo objevil, a většinou to byla tvá matka, která tu čas od času utřela prach.
Nedokázal jsem spát a nedokázal jsem nic dělat. Kdybys mě alespoň vytáhl z mé krabice a nechal mě se tu volně pohybovat, dokázal bych se zabavit. Ale ne. Tys mě nechal natěsnaného v krabici. Nedokázal jsem spát, nikdy jsem to neuměl, a jediná má společnost byly mé vlastní myšlenky.
Byl jsem uzamčen v nekonečném čekání na naprosté nic.
11
Během nekonečných let ses čas od času objevil ve svém pokoji, a já tě vždycky téměř nepoznal, protože každým rokem jsi byl starší a starší a měnil ses. Vyrůstal jsi.
Už sis na mě asi nemohl pamatovat. Lámalo mi to srdce, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. Mohl jsem křičet, jak jsem chtěl, ale tys nic nemohl slyšet. Neměl jsi šanci mě slyšet.
Nikdy ses na můj box nepodíval a to mě lámalo čím dál víc.
12
Jednoho dne jsem viděl, jak si bereš mnohem víc věcí s sebou. Byl jsi už dost starý a působil jsi dospěle a já hádal, že se možná stěhuješ. Očekával jsem to, a tak mě to už ani tolik netrápilo. Ale mrzelo mě to pořád stejně a nedokázal jsem ti nic odpustit.
Avšak neměl jsem, jak bych ti to řekl, jak bych ti to vytknul. Nemohl jsem si přilákat tvou pozornost. Nezbývalo mi nic víc, než jen čekat a doufat, že mou hudební krabičku zase jednou natáhneš a pustíš mě ven.
Ale odteď jsem si nebyl jistý, jestli se to někdy stane.
13
Málokdy se v domě stalo něco zajímavého a sotvakdy jsem to slyšel. Ale jednou… Jednoho dne to bylo úplně o něčem jiném.
Na opilecký řev tvého otce jsem byl zvyklý, ale nečekal jsem, že by někdy zašel až do zásadních krajností. Nejen že tvůj otec začal řvát jako vždy, ale i tvá matka se pustila do vyděšeného křiku. Mohl jsem si už jen domýšlet, co se tam dole děje.
Kromě křiku se pak ozývaly další zvuky a rány. Je to hrůzná vzpomínka, to musím uznat. Měl jsem strach. Nevěděl jsem, co můžu dělat, ale bylo mi jasné, že se děje něci špatného.
14
Potřeboval jsem tebe, potřeboval jsem se nějak dostat z paniky, která mě popadla. Třásl jsem se strachy a hrůzou.
A tys stále nikde nebyl. Nemohl jsi tam být pro mě, nemohl jsi mi pomoct… Jako kdyby na mě už nezáleželo, že? Jako kdybych neexistoval.
Potřeboval jsem tě. Potřeboval jsem se rozveselit, potřeboval jsem se s tebou bavit tak dobře, jako kdysi, ale ty ses ani neodvážil se objevit! Arogantně jsi se proti mě otočil zády, jako kdybych pro tebe nikdy nic neudělal!
Ale já věděl, že se vrátíš. Oh, jak moc jsem se na ten den těšil.
15
Dny, týdny, měsíce plynuly dál. Pamatuju si na jeden den, kdy se ze spodních pater ozývaly hlasy cizích lidí hned poté, co u domu zastavila jakási cizí auta. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, co mám předpokládat. Ale zdálo se, že se děje něco hodně zajímavého, protože hlasy každou chvíli nabývaly na intenzitě a během několika okamžiků to vyvrcholilo v dost dramatickou situaci.
A poté, co hlasy a zvuky utichly, se celý dům ponořil do ještě trýznivějšího ticha.
Celý dům se vyprázdnil.
Byl jsem tady úplně sám.
16
V dobách, kdy už jsem si začínal myslet, že je tento barák nadobro opuštěn a že mě čekají léta, možná staletí absolutního ticha a prázdna, do domu znovu někdo přišel.
Z návštěvníka jsem měl smíšené pocity. Napůl jsem měl radost, že tu nejsem úplně sám, i když jsem předpokládal, že jde zase jen o tvého otce, a napůl jsem měl pocit, jako kdyby tahle osoba narušovala moje soukromí, můj dům.
Všechno ale nabralo poněkud jiný směr, když návštěvník došel do horního patra a do tvého pokoje.
Tím člověkem jsi byl ty.
17
Bylo divné tě po tak dlouhé době znovu vidět, protože zatímco já si tě nejlépe pamatoval ze tvého útlého věku, tys už nyní byl dospělý. Jiskry ze tvých očí zmizely. Ale to nevadilo, protože stejně tomu tak bylo i se mnou.
Ale asi sis na mě nevzpomněl. Ani jsi nepohlédl na mou krabičku, a já tak musel jen ze stísněných prostor pozorovat, jak existuješ, jak se pohybuješ po pokoji úplně jinak, než jako za starých časů, a uvědomoval jsem si, že ty doby, kdy jsme byli šťastní a spolu, jsou už dávno pryč.
A to jen díky tobě. Díky tvému sobeckému chování je to všechno pryč.
18
Několik dní jsi nevnímal, že by s tebou někdo mohl v domě být. Chodil jsi do práce, staral ses o svůj starý domov a celkově ses choval tak, jak by se od mladého dospělého dalo čekat. Sotva jsi promluvil, sotva ses k něčemu vyjádřil. Když jsi byl doma, trávil jsi většinu času ve svém pokoji a jen občas jsi odešel, například pro jídlo.
Byli jsme tu jen my dva, i když jsi ty předpokládal, že jsi tu jen ty sám. A možná proto se stalo to, co jsem mohl dávno čekat.
Jednoho dne s tebou do pokoje přišla dívka.
19
Pozoroval jsem vás dva ze své krabičky a cítil jsem, jak se do mě při pohledu na dívku zahlodává závist. Po chvíli ses jí začal dotýkat, ale jí se to nejspíš přestalo líbit a pustila se do vzdoru.
A to se zase nelíbilo tobě.
Avšak následný sled událostí pro mě byl bezpochyby poněkud nečekaný. Ze snahy dotýkat se dívky ti na tváři přistála facka a to působilo jako absolutní konec tvé sebekontroly.
Během chvilky ležela dívka v slzách a kaluži krve na zemi. Dostala od tebe několik ran pěstí a tys právě držel v ruce svícen, připraven ji udeřit.
A já byl touhle novou hrou poněkud fascinován.
20
Netrvalo dlouho a přišly další. Brzy se jich začalo objevovat mnohem více a všechny končily stejným osudem. A já si velmi užíval veškerý ten pohled. Konečně jsem se mohl pořádně bavit, mít pořádnou srandu, a ještě ke všemu s tebou po boku, i když jsi nevěděl, že tam jsem taky. Tvé oběti, i když já jim říkal naše oběti, nabývaly na počtu a ty ses začínal nudit, a proto jsi vytvářel všemožně kreativní způsoby, jak mohli zemřít.
Přesně jak bych to udělal já.
A jak jsem pozoroval vše, co vymýšlíš, nemohl jsem se dočkat, kdy si něco budu moct vymyslet a vyzkoušet i já.
21
Strašně moc jsem si přál dostat se ven. Ale už to nebylo takové to prázdné, smutné očekávání, beznadějné doufání, jaké jsem cítil po ta léta. Ne. Tohle byla chtíč, tohle byla přímo vášeň dostat se ven a zkusit to samé, co jsi dělal ty. V mých očích už se nezrcadlil smutek a zoufalství, ale radost, touha a vztek zároveň.
A jednoho dne se hřebíky s poličkou, na které má krabička byla, konečně povolily, a já se svým boxem, následován dalším harampádím, spadl na zem. A pak už jsem jen mohl slyšet, jak zespoda běžíš nahoru, abys zjistil, co se tu stalo.
22
Viditelně se ti ulevilo, když jsi zjistil, že popadaly jen všechny tyto hračky a kravinky. A mezi tím vším padl tvůj zrak právě na můj box a já dostal pocit, že nastal můj čas. Srdce mi radostně poskočilo.
Vzal jsi můj box do rukou a prohlédl sis ho. Ani mě nenapdlo, že bys ho nezkusil natáhnout, ale když jsem v tobě spatřil prázdné emoce, když ses jen trochu usmál poté, co sis vzpomněl, co to vlastně držíš v rukou, došlo mi, že si mě vůbec nepamatuješ. Nebo alespoň skoro vůbec.
Uvidíme, jak budeš reagovat, až mě znovu uvidíš.
23
Natáhl jsi kličku a nechal hrát starou, už rozhodně ne tak dobře znějící melodii. A to byl ten klíč, který mě pustil z tohohle vězení. Konečně jsem se mohl zhmotnit, protáhnout se, znovu být po tvém boku. Zeširoka jsem se usmál, když jsem tě pozoroval zpoza tvých zad, jak nezaujatě zahazuješ krabičku mezi harampádí, a čekal jsem, až si mě všimneš.
„IsSsaAcCuU…“ zašeptal jsem s úsměvem a jen jsem se díval na tvůj výraz, když ses na mě otočil a spatřil mě.
Skutečně sis myslel, že jsem vymyšlený? Ach…
Mám pocit, že teď už pro tebe jsem dost reálný.
A stejně tak… i pro spoustu dalších.
DISCLAIMER
Tato fanfikce je jen krátkým, rychlým převyprávěním původního příběhu z pohledu Laughing Jacka.
Příběh byl psán jen pro zábavu.
Jednotlivé kapitoly obsahují přibližně 100 slov.
Všechna práva patří Stevu Aikinsovi.
NautiFears náleží jen práva na toto zpracování.
Nic na světě vás neopravňuje k užívání tohoto příběhu v jakékoliv podobě a jakýkoliv takovýto případ bude nahlášen.
Další Creepypasta: Zloděj kostí