V hlubinách
Neexistuje nikdo kdo by se rád utopil. Nikdo kdo by rád zažil ten pocit, kterého se člověku dostane při tom co se mu plíce začnou plnit vodou a který okamžitě vyšle signály do všech receptorů bolesti v jejich hrudníku. Ty signály jim říkají, že všechna ta kapalina, která jim rozpíná plíce až do bodu, ve kterém by mohly puknout, tam nemá být. Pokud se nedostaneš nad hladinu, tak s tím nic neuděláš. Avšak ta bolest tam zůstane, aby ti to připomínala a navodila pocit agonie až do chvíle kdy zemřeš.
Lidé se to utrpení snaží vysvětlit sobě i ostatním,
i když ho sami nikdy nezažili. Asi aby se smířili s tím, že jejich přítel, či milovaná osoba, podlehl udušení vodou. Říkají sami sobě a všem ostatním okolo, že je to stejné, jako když člověk usíná. To je ale neskutečná hovadina. Možná jsou mezi námi tací, kteří se mnou nesouhlasí, ale já mluvím ze zkušenosti.
Když jsem spadl z naší lodi v Atlantickém oceánu a byl jsem bouří, která skoro převrátila naši loď, odnesen do pustého oceánu, tak jsem si řekl, že je asi na čase přijmout svůj osud. Nechal jsem se oceánem potopit pod jeho vlny, vzdoroval bolesti a vdechoval jsem zhnuseně slanou vodu jak nejhlouběji jsem mohl. Pokud jsem měl tímto způsobem zemřít, tak jsem to chtěl mít alespoň rychle za sebou.
Zrovna v momentě kdy se můj zrak začínal pomalu zatemňovat jsem ucítil, jak se mi něco dotklo kotníku. Podíval jsem se dolů a uviděl ženu, která zářila tmavě modrou barvou, jasná jako hvězda, avšak zcela průhledná. Lezla po mém těle. Když se dostala na úroveň mých očí, tak jsem v jejích očích uviděl tu nejtemnější možnou část černé díry. Nicotu postrádající vše co je živé, či dobré. Její rty se setkaly s mými, její ústa chladná jako suchý led. Jako ledové žihadlo tak chladné, že proniklo celým mým tělem. Ten mráz by byl zmrazil všechnu vodu v mých plicích kdyby ji ta mořská čarodějka všechnu nevysála.
Začal jsem doufat,
že jsem byl při mém prvním setkání s nadpřirozenem zachráněn. I přes to, že jsem stále cítil tu bolest, se mi navrátil zrak. Má mysl se vyjasnila po té, co jsem byl odtažen od světla na konci tunelu. Ale nevynesla mě k hladině.
Podívala se do mých očí ještě jednou po tom, co se ode mne vzdálila, a připomněla mi to zlo v těch jejích. Na jejím obličeji se najednou objevil výraz vyjadřující škodolibé uspokojení a v ten samý moment mě opět popadla neskutečnou silou a stáhla mě ještě hlouběji.
Při cestě dolů jsem učinil neuvěřitelný a děsivý objev. Byl jsem schopný dýchat pod hladinou oceánu. Mé plíce byly schopné zpracovat vodu a vypustit ji zpět ven po tom, co z ní extrahovaly dostatek kyslíku na to, aby mě to udrželo při životě, avšak mělo to svou cenu. Pocit, který mi dříve říkal, že se topím, jsem nyní cítil, když jsem dýchal, ale můj mozek mezi tím neviděl rozdíl.
Vody oceánu mě pohlcovaly
a čím hlouběji jsem byl, tím větší tma kolem mě byla. Stupňující se tlak vody a neustálá bolest mého hrudníku mi znemožnily se byť lehce vzepřít té démonce, která mě táhla dolů tak hluboko, že i její neuvěřitelná záře začala slábnout.
A pak mě jen tak nechala být. Poslední světlo, které jsem ještě viděl, rychle zhaslo. Byl jsem natolik zastíněn hlubinami oceánu, že i sluneční svit se bál až moc na to, aby mě navštívil.
I v onom stavu neustálého se topení, po kterém však nenásledovala smrt, jsem poznal tu temnotu okolo sebe. Byla to ta samá inkoustově černá temnota, kterou jsem viděl v očích té mořské čarodějnice.
Díky této události
jsem si prožil utonutí nesčetněkrát, prokletý nést toto břímě navěky díky té oceánské kurvě. A s každou smrtí, kterou jsem prožil, jsem byl naštvanější. Ty lži těch, kteří si takovýmhle mučením nikdy neprošli. To zlehčování utrpení tolika lidí, kteří to vydrželi a přišli o život díky tomuto mučení, kterému se nic nevyrovná. To vše mě neskutečně vytáčí.
Chci je stáhnout sem dolů za mnou a nutit je prožít si na vlastní kůži tu bolest se kterou žiji, abych tím zahnal jakékoliv pochyby o tom, že je tohle jedno z nejhorších mučení, které může jakákoliv živá věc zažít před svou smrtí.
A přesně to plánuji udělat. Postupem času se totiž moje oči začaly konečně přizpůsobovat temnotě, ve které jsem zaseknutý. Dost na to, abych viděl slabé modré záření mé kůže.
Autor: Provider92
Zdroj: Creepypasta Wiki
Další creepypasta: Olověné masky
