Merry Chritmas / Veselé Vnoce

Migdos 26.12.2018

1 269 4 min čtení

Merry Chritmas / Veselé Vánoce

Dnes jsou to přesně dva dny do výročí úmrtí mé neteře. Nikdo pořádně neví, jak vlastně zemřela, až na její matku, která bohužel nedávno odešla na onen svět, a mě. Nevím komu bych to měl říct, ale někomu to říct musím. Stejně by mi nikdo nevěřil. Zavřeli by mě stejně jako mou sestru. Vlastně bych se jim ani nedivil. Sám jen těžko věřím tomu, co se vlastně stalo.

Bethany mělo být den po Vánocích deset let.

A přesně toho roku zemřela. Stále věřila na Santu. Osobně jsem si říkal, že už je na tyhle kraviny moc stará, ale jejím rodičům to připadalo roztomilé. Dělali vše pro to, aby nepřišla na to, že je to vše jen lež.

Bethany milovala Vánoce, Santu, elfy a všechno tohle. Zvykla mi říkat o elfovi, který se schovával v jejich domě. Myslel jsem si, že její rodiče někde po domě schovávají nějakou hračku nebo něco takového, ale když jsem se jich na to zeptal, tak mi odvětili, že žádného elfa nemají. Předpokládal jsem, že si ze mě dělají srandu.

Její příběhy o tom elfovi však začínaly být čím dál divnější.

Řekla mi o tom, že když se jedné noci vzbudila, tak onen elf seděl na domečku pro panenky, který stál přímo vedle její postele, a koukal na ni jeho prázdnýma, skleněnýma očima. Od té noci na ni prý elf už nebyl hodný. V noci prý pobíhal po jejím pokoji a dělal divné zvuky, a když se chtěla zvednout z postele, tak ji začal kousat a škrábat do chodidel a kotníků.

Sdělila mi také, že ten elf měl až moc dlouhých, úzkých, ale ne špičatých zubů. Jeho nehty byly dlouhé a ostré jako drápy. Samozřejmě, že jsem jí nevěřil, ale potom mi ukázala její jizvy a kousance. Ta kousnutí vypadala, jako by byla od člověka, až na to, že byla hluboká a bylo tam vidět více zubů, než má člověk. Tehdy jsem se začal obávat. Nevěřil jsem na toho elfa. Myslel jsem si, že si to možná dělá sama, a že mohla být mentálně nemocná.

Kéž bych měl pravdu.

Řekl jsem své sestře, že mám obavy o její dceru. Také se o ni bála a rozhodla se najít jí psychiatra. Myslel jsem si, že to Bethany pomůže, ale čím byly Vánoce blíž, tím hůř na tom byla.

Štědrý večer jsem trávil u mé sestry doma a Bethany mě požádala, abych šel spát k ní do pokoje a chránil ji před elfem. Souhlasil jsem. Myslel jsem si, že je to dobrý nápad, jelikož jsem tímto způsobem mohl zjistit, co se s ní vlastně děje. Možná se kouše sama během spánku. Tu noc se Bethany probudila uprostřed noci a zeptala se mě, zda bych jí nemohl donést sklenici vody. Nechtěla se zvedat, jelikož se bála, že by na ni elf zaútočil.

Nechtěl jsem ji nechat samotnou,

a tak jsem jí řekl, že musí jít se mnou. Nechtěla, ale já ji tam nechtěl nechat za žádnou cenu. Měl jsem ji poslechnout. Ó můj Bože! Kdybych ji poslechl, tak by možná byla stále na živu. Je to moje vina, že zemřela.

Když jsme došli ke dveřím, tak jsem ho spatřil. Byl vysoký, měl zvláštní zuby a úplně prázdné oči. Myslel jsem si, že je to jen v mé hlavě, a tak jsem rozsvítil světlo. Stále tam stál. Vím, že jsem se měl snažit odtamtud zmizet, ale místo toho jsem se pokusil vyfotit si ho. Po tom, co jsem to udělal, se proti nám rozeběhl tak rychle, že jsem ho skoro nedokázal spatřit. Vše se to stalo tak rychle. Bethany, která tam celou tu dobu nehnutě stála, mě vystrčila z místnosti tak silně, že jsem spadl na podlahu.

Dveře se za mnou zabouchly.

Vše co jsem slyšel byl hlas, který řval tak nahlas, že jsem skoro ani neslyšel Bethaniny výkřiky. Znělo to jako „Merry Christmas,“ ale nebylo to řečeno správně. Připadalo mi to jako „Merry Chritmas“. Každopádně jsem se pokoušel dostat zpět do jejího pokoje, ale dveře byly zamčené. Zkusil jsem je vykopnout, ale nebyl jsem dostatečně silný.

Běžel jsem do kuchyně, abych našel něco, s čím můžu vylomit dveře a u toho jsem zavolal policii. Mysleli si, že jde o vtip. Jak mohli přeslechnout ten křik? A jak to, že se její rodiče neprobudili? Našel jsem cihlu a rozhodl se, že to bude muset stačit na to, abych udělal aspoň díru do dveří. Najednou jsem uslyšel zvuky trhání a následně ustal všechen řev. Opatrně jsem otevřel dveře, které byly jako zázrakem odemčené, a pak jsem to uviděl. Všechno bylo červené. Stěny, postel, všechny její hračky, dokonce i nábytek… vše bylo nasáklé krví mé neteře.

Na podlaze jsem uviděl elfa

vznášejícího se nad Bethaniným tělem. Bylo vertikálně rozpůleno a ten elf konzumoval její střeva, která měl pověšená okolo krku. Vykřikl jsem asi nejhlasitěji za celý svůj život. Bethanina matka konečně vyšla ze své ložnice, a když došla do pokoje její dcery, tak to všechno viděla. Nevydala ani hlásku. Jen zírala na to, co se tam stalo. Zavřeli jsme dveře a dali před ně věci, aby se nedaly otevřít. Přešli jsme do obývacího pokoje a čekali na policii.

Když policie konečně přijela, tak nás všechny vyslechli. Mou sestru, jejího manžela, který nic neslyšel, a mě. Nedokázal jsem nic říct. Bylo to jako sen. Bylo to tak nereálné. Jen jsem tam seděl a koukal do prázdna. Jediná, kdo řekla policii co se stalo, byla moje sestra. Policie odstranila barikádu u Bethanina pokoje, ale když otevřeli dveře, tak tam nic nebylo. Vše bylo pryč. Krev, elf, Bethany, všechno.

Pokoj vypadal úplně normálně, až na sníh, který tam napadal skrze otevřené okno. Vše to zmizelo. Bylo to jako kouzlo. Policie započala pátrání. Mysleli si, že Bethany utekla. Když všichni odešli, tak jsem zůstal stát v jejím pokoji a brečel jsem. Zničehonic jsem uslyšel zvuk rolniček a hlas elfa šeptající „Merry Chritmas.“ Utekl jsem.

Už uběhl rok od její smrti. Po oné události se mentální stav mé sestry začal zhoršovat. Zabednila dveře a okna Bethanina pokoje. Nebyla schopná spát. Nejednou jsme ji nachytali u toho, když si chtěla rozříznout břicho, a proto jsme ji odvezli do blázince, kde se však zabila tím, že si z ložního prádla udělala oprátku a oběsila se. Jsem jediný kdo ví co se vlastně stalo.

Všichni ostatní si stále myslí, že je pohřešovaná. K domu mé sestry se ani nepřibližuji a nedokážu se přimět k tomu, abych si promluvil s Bethaniným otcem. Veškerá má snaha zapomenout vše, co se stalo, je marná. Občas v noci slýchávám elfův hlas a bojím se, že budu další, koho zabije. Přeci jenom…