CreepypastyČlánky

Pohyblivá panenka

Jednou v noci jsem měl problém usnout. Nebylo to nic neobvyklého vzhledem k faktu, že byl úplněk. Čekal jsem, až jej uvidím. Mohl jsem jej vidět z mého okna, vždy pozoruji, jak stoupá nad vrcholky stromů lesa, který obklopoval můj domov.

V tu dobu bylo půl jedné ráno. Rozhodl jsem se vstát z postele a sledovat měsíc z okna. Místnost se naplňovala hlubokými nádechy mojí přítelkyně Tammy, která poklidně spala. Záviděl jsem jí.

Měsíc byl obrovský a trochu se zbarvoval do zlatavé barvy. Promnul jsem si oči a povzdychl. Opět jsem se podíval z okna a uviděl v dálce slabé světlo. Prvně jsem si myslel, že by to mohla být světla auta a že se naši sousedé vracejí domů.

Ale když jsem se na to pořádně zaměřil,

zdálo se, že ta věc zakopávala a pohybovala se velmi pomalu směrem k našemu pozemku. Ten pohled začínal být velmi nepříjemný, ale pozoroval jsem to dalších pět minut. Když se to přiblížilo, bylo možno rozeznat, že je to postava.

V ten moment jsem si přál, abych se na to nedíval. Vypadalo to jako nemluvně. Vše, co jsem viděl, bylo batole s otrhaným oděvem na sobě. Bylo na něm něco divného. Neurvale sebou házelo ze strany na stranu a kymácelo se, když se snažilo udělat další krok. Rozhodl jsem se probudit Tammy, protože to bylo prostě až moc divné.

,,Hej,“ zašeptal jsem. ,,Hm? Co se děje?“ odpověděla Tammy v kompletní mlze polospánkové zmatenosti. Promnula si oči a hluboce se nadechla. ,,Tohle musíš vidět…“ Vzal jsem ji za ruku a přivedl ji k oknu. Zmizelo to. ,,Sakra,“ nadával jsem ve frustraci. ,,O co jde?“

Zíral jsem o něco déle z okna

a náhle jej uviděl, jak se objevilo zpoza stromu. Šlo po levé straně cesty a přímo k našemu oplocenému pozemku, což byly dohromady asi čtyři akry. Stále před sebou mělo ještě kus cesty a velkou vzdálenost od našeho domu. ,,Co to sakra je? Co myslíš, že to chce?“ Strach z hlasu mé přítelkyně byl zřejmý. ,,Já…. Já nevím.“

Batole se zastavilo a otočilo hlavu směrem k našemu oknu. Rychle jsem padl k zemi, stáhl Tammy s sebou a doufal, že nás nevidělo. Několik chvil jsem čekal, než jsem se znovu podíval, co dělá. V tu chvíli to šlo přímo naším směrem. To byl moment, kdy jsem si uvědomil, co to bylo, i když se ten nápad zdál být nemožný.

Panenka. ,,Jde to sem!“ zašeptal jsem vyděšeně. ,,Proč? Co myslíš, že to hodlá udělat?“ ,,Nevím, opravdu nevím, nikdy jsem neměl rád panenky.“ Místnost se poté naplnila tlukotem mého srdce. Bilo proti hrudi, pevně uchyceno v hrudním koši. Znělo to v mé hlavě, chtěl jsem ten zvuk zastavit, protože kdyby jej ta panenka uslyšela, určitě by nás našla.

V té chvíli jsme se neodvážili pohnout.

Jen jsme tiše naslouchali po dobu, která se zdála být jako celé hodiny. Tammy nakonec usnula v mé náruči, zatímco já jsem zůstal vzhůru a poslouchal. Jediný zvuk, který po dlouhé době dolehl k mým uším, byl zvuk pomalého klepání. Klep. Klep. Klep. Pravděpodobně to bylo na okno, ale neodvážil jsem se zvednout a ujistit se.

Nevím jak, ale povedlo se mi usnout. Vím to, jelikož jsem se probral do záře paprsků, která mi svítila do očí. Obloha byla plná velkých roztroušených mračen. Jeden z mraků po čase zakryl slunce a blokoval tak teplé paprsky. Bylo pozdní odpoledne, ale vše se zdálo zlověstné.

Tammy stále ležela vedle mě na podlaze. Vstal jsem, přenesl ji do postele a poté se po špičkách odplížil z ložnice, hledal jsem cokoli, co by dávalo smysl a jasnost noční události. Prošel jsem chodbou. Nic.

Koupelna.

Nic. Poté obývací pokoj. Oddechl jsem úlevou, ale poté jsem to uviděl. Krvavé otisky ručiček na plné šířce okna. Řada malých otisků ruček. Vše provedeno levou rukou. Byla to skutečnost. Stalo se to. Možná bych měl projít historii tohoto místa.

Vím, že tohle místo přede mnou vlastnila stará dáma. Zemřela před několika lety a dům byl určen k prodeji. Vím, že ve sklepě je krabice s jejími starými knihami. Nikdy jsem se na ně nedíval, nepřipadalo mi to jako správná věc. Ale v tento moment jsem potřeboval vědět, co se tady sakra děje.

,,Dobré ráno. Jsi v pořádku?“ Tammin hlas se ozval za mnou. ,,Myslím, že jo,“ usmál jsem se a snažil se ji tak ujistit, že vše bude v pořádku, i když jsem si nemyslel, že je to přesvědčivé. ,,Našel jsi něco?“ Kývl jsem a ukázal na okna, ,,Musíme zjistit, co se děje. Nebudu na tu věc čekat, až se vrátí! Jdu se podívat na ty staré knihy, možná se něco dozvíme.“

Byl jsem rád,

že Tammy dospěla ke stejnému závěru jako já. A tak jsme šli do sklepa. V zaprášeném koutě byla stará krabice zakrytá starou špinavou přikrývkou. Byly tam nějaké vetché knihy, pravděpodobně deníky nebo stará alba s fotografiemi. Tammy vzala knihu a zjistila, že je to album.

Začala jej prohlížet. Vzal jsem další podivnou knihu. Nebyl to deník. Namísto toho se zdálo, že obsahuje zaklínadla a okultní věci. Definitivně to bylo spojeno s formou černé magie. Mé oči se rozšířily, když mi všechno v mysli zapadalo do sebe. ,,Do prdele. M-myslím, že jsem něco našel,“ zamumlal jsem tiše, přesto mi bylo rozumět. Napůl lapen v bludišti myšlenek.

,,Ukaž mi to. Myslím, že jsem taky něco našla!“ Když jsem jí podal knihu, zjistil jsem, že mi podává plesnivou starou fotografii malé dívky s dlouhými zapletenými vlásky. Měla tmavé oči a pravděpodobně jí bylo kolem osmi nebo devíti let. Nejpodivnější věc na fotce byla, že dívka se podobala panence – malé panence, kterou držela…

Zdála se jako přesná replika děvčete.

Byli jsme na dobrém startu, ale potřebovali jsme více informací; Listoval jsem stránkami podivné knihy a našel stránku, která byla černě lemována a karmínová krev lemovala pravý roh stránky. Na stránce bylo napsáno zaklínadlo k transformování vlastní duše do neživé reprezentace sebe, která poté zestárne místo vás.

,,Nevěděla, s čím si zahrává. Kde by k tomu vůbec mohla přijít?“ zeptal jsem se užasle. ,,Nevím, třeba jí to někdo dal? Nemusela ani vědět, že to existuje,“ navrhla Tammy. V krabici byly další dvě tmavé knihy. Jedna s názvem ,,Marie“ a druhá ,,Annie“. Jedno ze jmen zazvonilo jako zvon. Věděl jsem, že Annie bylo jméno dámy, která žila v tomto domě. Začal jsem číst deník Marie a Tammy četla deník Annie.

,,Byly sestry,“ řekla. Dále jsme listovali žlutými stránkami. ,,Jo, Annie se zdála být pěkně ustaraná kvůli Marii. Alespoň v tomhle zápisu. Píše, že se chovala divně,“ poznamenala Tammy. ,,Jaké má ten zápis datum?“ zeptal jsem se. ,,Šestý červen, 1958.“

Díval jsem se na stejnou stránku v Anniném deníku.

,,Jsem tak frustrovaná mámou a tátou,“ četl jsem. ,,Nikdy mě neposlouchají! Jsem dost stará na to, abych věděla, co je pro mě dobré! Jsem dost stará! Nepotřebuji jejich povolení, abych mohla odejít z domu. Pokud chci jít, mělo by mi to být dovoleno. Tohle není věznice!“ Annie se zjevně vypořádávala s nějakým dětským vztekem. Nic tak zvláštního.

Podíval jsem se několik stran dozadu, kde zmiňovala něco o ,,rituálu“ a že to ,,musí být dokončeno“ a ,,Marie bude moci být navždy krásná“. Jak jsem pokračoval ve čtení, všiml jsem si věty ,,Ale jestli její tělo ztratí život, její duše vstane z mrtvých a vstoupí do neživé reprezentace padesát let po její smrti, aby se mohla vrátit do jejího těla.“

,,Marie zemřela týden po tom. Podle všeho se utopila,“ řekl jsem a listoval stránkami. ,,Ohhh…“ vydechl jsem vyděšeně. Tammy se natáhla pro deník, aby si mohla zápisy přečíst sama. ,,Takže ta panenka je Marie? A vrací se do svého těla?“ teoretizovala Tammy. ,,Takže… Počkat! Musí být pohřbena někde poblíž!“ ,,Ale… Ale co se teda stane, když najde své tělo?“ řekl jsem, když jsem rychle klouzal očima mezi řádky označené stránky. Našel jsem instrukce pro rituál a přečetl je nahlas.


,,Vzkřišující kouzlo musí být proneseno nad hrudí těla.

Získej nedobrovolnou krev od živé osoby, nechej ji skapat na papír nebo dřevo s vyrytým jménem, věkem a datem úmrtí těla. To musí být poté spáleno na popel, který musí být rozsypán do kruhu kolem mrtvoly.“ Zalapal jsem po dechu.

,,Jakmile to bude provedeno, hřebík musí projít srdcem reprezentačního materiálu, aby mohla duše uniknout. Ta je poté volná a může se vrátit do těla, ale pokud se ztratí nebo si nepřeje vrátit se do těla, je odsouzena k věčnému bloudění po zemi.“

,,Je to jediný způsob, kterým se může znovu spojit se svým tělem?“ tázala se Tammy, jasně otřesena z novin, které slyšela. ,,Je tady ještě další způsob,“ zmínil jsem, ,,ale je to velmi riskantní. Pokud si zvolíš vzkříšení těla dříve, než se do něj duše vrátí (tahle možnost se doporučuje, pokud byla provedena výměna duše a tvé tělo zemřelo), živoucí mrtvola tě s největší pravděpodobností zničí (pokud tomu tak bude, tělo poté zničí samo sebe).

Aby se tak stalo,

namísto hřebíku v srdci reprezentačního materiálu, musíš nabídnout část sebe a přibít ji na strom se vzkřišujícím symbolem vyrytým na kůře stromu. Tělo povstane, může vzít hřebík, prorazit jej srdcem toho, kdo jej vzkříšil a zničit jej tak, nebo uteče a zabije všechny v dohledu.“ Přečetl jsem vše, co jsme potřebovali vědět.

Postavil jsem se, vyšel schody a šel pryč z temného vlhkého sklepa. Tammy šla za mnou. ,,Zajímalo by mě, jestli to má potřebnou krev,“ poznamenal jsem.

,,Tvoje ruka!“ vykřikla Tammy v úplném šoku. Podíval jsem se na obě moje ruce, ale nic jsem neviděl. Poté jsem si všiml malých krvavých kapek na mém triku. Vyhrnul jsem si rukáv a všiml si malého, přesto hlubokého řezu poblíž mého ramene.

,,To tam minulou noc nebylo!

Byla tady! Sledovala nás, jak spíme a-… Musíme to zabít. Chci, aby to odešlo,“ vykřikla Tammy, její hruď se divoce zvedala a klesala. Byla blízko paniky a já nebyl příliš daleko za ní.

Ale čím více jsem byl vyděšen, tím více rostlo odhodlání a vytrvalost tu věc zabít. Dostat to odsud. Pokračoval jsem do obývacího pokoje, poté k předním dveřím domu. Zjistil jsem, že jsou neuzamčené. To byl způsob, jak se dostala – ne, počkat – jak se TO sem dostalo.

Nebyl to člověk a já nechtěl přemýšlet, jestli to má vůbec nějaké znaky lidskosti. Byl to démon. Monstrum. Plastická panenka. Nic víc. Šel jsem ven a rovnou do lesa, abych jej důkladně prozkoumal. Chladný závan se proháněl mezi stromy a nesl s sebou i pach ohně s kouřem.

,,Je to skoro hotové! Musíme to zastavit!“

Běžel jsem hlouběji do lesa přímo proti větru, jeho chladnost mě lehala do tváře. Otočil jsem se, abych zjistil, kde je Tammy. Běžela za mnou s nožem v ruce. ,,Vzala jsem tohle. Jen pro případ…“ řekla a byla bez dechu kvůli běhu. ,,Dobře.“

Chvíli jsme čekali, krčili se v hustém porostu a naslouchali. Nelidský výkřik se rozhlehl krajinou a byl následován zvuky vrčení. Jako pomatené zvíře, které brání svou kořist. Popadl jsem ruku Tammy a pomalu jsme společně zamířili k místu, kde se nacházel zdroj křiku.

S každým krokem blíže se zvuky stávaly zřetelnějšími. Stoupl jsem na větev a ta se pod mou nohou prolomila. Vše utichlo. Hluk ustal. Chvíli bylo mrtvolné ticho, ale poté se za námi ozvalo šustění. Mráz mi přejel po zádech.

Prudce jsem otočil hlavou,

abych viděl, co se tam děje, ale nic nebylo vidět. A poté se to stalo znovu! Znovu šustivý zvuk! Tentokrát na jiné straně od nás. Zřejmě se to pohybovalo velmi rychle, ať už to bylo cokoliv. Tammy zvedla nůž, připravena nás bránit. Přitiskli jsme se k sobě a hledali komfort, zatímco jsme se cítili obklíčeni.

Z ničeho nic ode mě byla odtržena. Její výkřik se rozlehl a nůž jí vypadl z rukou. Otočil jsem se a spatřil jej. Tvora s dlouhými černými kadeřemi a abnormálně velkýma očima, které se zabodávaly do mé lásky. Měl extrémně bledě šedou kůži a hubené kostnaté končetiny. Jeho rty byly modré. Rysy udušení nebo utonutí.

Začal rozdrásávat její břicho drápem, když kolem sebe kopala a marně bojovala proti ohromné síle monstra. Rychle jsem popadl nůž a vrazil jej do zad tvora. Nemělo to žádný efekt. Trhl jsem sebou a snažil se jej vytáhnout vší mou silou, což nakonec odpoutalo pozornost té bestie od Tammy, která byla nyní pokryta vlastní krví a těžce raněna.

Mrtvola Marie

ze sebe vyrazila uši trhající skřek a zaryla do mých rukou její kostnaté deformované prsty. V tu chvíli se mi povedlo získat nazpět nůž a pokoušel jsem se useknout hlavu bodavými útoky do jeho chladného lepkavého krku. Drápy se zaryly hlouběji do mého masa, což způsobilo proudění krve v malých pramíncích dolů z mých rukou.

Konečně se mi podařilo nastřádat dostatek energie, abych nožem prorazil zbytek krku, který držel hlavu připojenou k tělu. Mariina hlava padla k zemi s lehkým bouchnutím. Tělo přestalo zápasit a ochablo, sem tam se trochu zaškublo. Pustil jsem jej a sledoval, jak dopadlo na zem.

Hned, jakmile jsem se vzpamatoval, jsem přispěchal na pomoc Tammy, která stále více a více bledla, zdálo se, že je blízko ztráty vědomí. Krev pokrývala celou její hruď a stále vytékala z hlubokých ran. Ztratila až příliš mnoho krve.

,,Je konec,

je to u konce, dokázali jsme to! Už se to nevrátí!“ jemně jsem ji uklidňoval. Slabě přikývla a já prohlížel její zranění. Hluboké škrábance na rukách, na tváři, ale co nejhůř… Na břiše. Měla štěstí, že ji nestihla úplně vykuchat. Ohlédl jsem se na tělo Marie.

Bylo pryč. Zmizelo… Ohlédl jsem se zpět na Tammy. Také byla pryč.

Originál: Animated Doll
Další Creepypasta: Chodby

2/5 (1)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Unnamed

Jsem malý nenápadný človíček se zatraceně nízkým sebevědomím, co miluje literaturu, anime a umění, věčně nevylézám ze svého pokoje a jen málokdy projevím nějaký zájem. Nesmím zapomenout na zmínku o až chorobné lenosti~ Překládání se věnuji kolem dvou až tří let, pokud píšu něco ze své hlavy, většinou to (podle mě) dopadá katastrofálně, proto se mnohem raději plně věnuji překladům.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close