Russian Sleep Experiment

Russian Sleep Experiment

Ruští vědci koncem čtyřicátých let udržovali pět lidí ve stavu bdělosti po dobu patnácti dnů pomocí experimentálního stimulantu na bázi plynu. Byly drženi v uzavřeném prostředí, aby pečlivě monitorovaly příjem kyslíku tak, aby je plyn nezabil, protože byl při vysoké koncentraci toxický.

To bylo před kamerami s uzavřeným okruhem, takže měli pouze mikrofony a 5 palců tlustá skleněná okna, aby je mohli sledovat. V komoře byly zásoby knih, lůžka na spaní, ale bez matrací, tekoucí voda a toaleta a dostatek sušených potravin pro všech pět na více než měsíc.

Testované osoby byli političtí vězni, kteří byli považováni za nepřátele státu během druhé světové války. Všechno bylo v pořádku během prvních pěti dnů; subjektům bylo falešně slíbeno, že budou osvobozeni, pokud by se podrobili testu a nespali 30 dní.

Jejich rozhovory a aktivity byly monitorovány a zaznamenány

Že i nadále mluví o stále více traumatických zážitcích z jejich minulosti a obecně tón jejich rozhovorů po čtyřech dnech začal nabírat temnější aspekt. Po pěti dnech si vězni začali stěžovat na místo, kde žijí a začaly demonstrovat silnou paranoiu.

Přestali mluvit mezi sebou a začali střídavě šeptat do mikrofonů a sledovat své odrazy v zrcadlech. Mysleli, že by si získali důvěru vědců tím, že budou donášet na ostatní vězně. Zpočátku vědci předpokládali, že jsou to vedlejší účinky samotného plynu.

Po devíti dnech začal jeden ze subjektů křičet. Běhal po celé místnosti a z plných plic křičel po celé tři hodiny. Pokračoval v pokusech dál křičet, ale kvůli napjatým hlasivkám nemohl nic než jen sípat. Vědci předpokládali, že si protrhl hlasivky. Nejvíce překvapující bylo to, jak na to reagovali ostatní vězni … nebo spíše jak nereagovali.

Šeptali si něco do mikrofonu, dokud nezačal křičet i druhý vězeň

Dva vězni, kteří nekřičeli, začali vytrhávat stránky z knih, které pak špinili vlastními výkaly a zalepili jimi okna. Křik poté okamžitě ustal. Stejně tak šeptání do mikrofonu. Po uplynutí dalších tří dnů vědci kontrolovali mikrofony každou hodinu, aby se ujistili, že fungují, protože si mysleli, že je nemožné, aby z místnosti s pěti lidmi uvnitř nevycházely žádný zvuky.

Spotřeba kyslíku v komoře dokazovala, že všech 5 musí být stále naživu. Ve skutečnosti to bylo množství kyslíku, které by 5 lidí spotřebovalo při velmi namáhavém cvičení. Ráno 14. dne se vědci, kteří se obávali, že jsou buď mrtví, nebo na pokraji zhroucení, rozhodli použít interkom, aby vyvolali u subjektů reakci.

Oznámili: „Otevíráme komoru, abychom otestovali, zda mikrofony fungují. Odstupte od dveří a lehněte si na podlahu, nebo budete zastřeleni. Spolupracujte a jednou budete propuštěni.“

K jejich překvapení uslyšeli klidnou odpověď: „Už nechceme být propuštěni.“

Mezi vědci a vojáky vypukla debata, jak budou postupovat.

Nakonec bylo rozhodnuto o otevření komory

Stalo se tak 15. dne o půlnoci. Komora byla vyčištěna od stimulujícího plynu a naplněna čerstvým vzduchem a okamžitě se z mikrofonů objevily protestující hlasy. 3 různé hlasy začaly prosit a žadonit, aby znovu pustili plyn. Komora byla otevřena a vojáci vešli dovnitř, aby dostali ven testované subjekty.

Ti začali křičet hlasitěji, než kdy jindy. Stejně tak vojáci, když viděli, co je uvnitř. Čtyři z pěti subjektů byly stále naživu, ačkoliv se to dalo těžko považovat za „živé“. Příděly jídla od 5. den byly netknuté. Na podlaze a v odtoku ležely kusy masa ze stehen a hrudníku mrtvého subjektu, které zablokovaly odtok uprostřed komory, což mělo za následek nahromadění stojaté vody až do výšky 10 centimetrů.

Kolik tekutiny na podlaze tvořila krev, nešlo přesně určit. Všechny čtyři „žijící“ testované subjekty měly odtržené velké části svalů a kůže, které se od těla odtrhly. Zničená tkáň a odkryté kosti na špičkách prstů nasvědčovalo tomu, že si rány způsobili nehty, a ne se zuby, jak si vědci původně mysleli.

Bližší vyšetření ran naznačilo, že většina, ne-li všechny, si subjekty způsobily sami

Byly odstraněny břišní orgány pod hrudníkem všech čtyř testovaných subjektů. Zatímco srdce, plíce a membrána zůstaly na místě, kůže a většina svalů připevněných k žebrům byla odtržena a odhalovala tak plíce skrz žebra. Všechny krevní cévy a orgány zůstaly neporušené, byly jen vytaženy a položeny na podlaze, rozprostřené kolem vykuchaných, ale stále živých těl subjektů.

Bylo možné vidět trávicí ústrojí všech čtyř subjektů, jak tráví potravu. Rychle bylo zřejmé, že to, co tráví, je jejich vlastní maso, které si vytrhali a snědli v průběhu dní. Většina vojáků byla ze zvláštního oddílu, pracující v tomto zařízení.

Ale mnozí se odmítli vrátit do komory, aby odvedli testované subjekty, které pokračovali v křiku, aby je nechali v komoře a střídavě prosili a žádali, aby zase pustili plyn, jinak usnou. Když se vojáci snažili vyvést subjekty z komory, setkali se s tvrdým odporem.

Jeden z vojáků zemřel

když mu jeden ze subjektů roztrhl hrdlo, další byl vážně zraněn, když mu jiný subjekt ukousl varlata a přetrhl stehenní tepnu. Dalších 5 vojáků ztratilo své životy, pokud počítáte ty, kteří spáchali sebevraždu v týdnech následujících po incidentu.

V boji si jeden ze čtyř živých subjektů protrhl slezinu a okamžitě začal krvácet. Lékaři se ho pokoušeli uklidnit, ale to se ukázalo jako nemožné. Dostal více než desetinásobek běžné dávky derivátu morfinu, ale stále bojoval jako býk. Jednomu lékaři zlomilo žebra a rameno.

Navzdory tomu, že vykrvácel a v žilách měl víc vzduchu než krve, jeho srdce stále silně bilo. Křičel další 3 minuty a snažila se zaútočit na kohokoliv v jeho dosahu, opakujíc slovo „víc“, stále znovu a znovu.

Jeho hlas byl čím dál slabší a slabší, dokud naprosto utichl

Přežívající tři testovací subjekty byli znehybněni a převezeni do zdravotnického zařízení, dva subjekty s neporušenými hlasivkami nepřetržitě prosili o další dávku plynu, aby byli vzhůru. Pacient s nejvážnějším zraněním byl převezen na jeden operační sál v budově.

Při přípravě subjektu k operaci, aby byly jeho orgány umístěny zpět do těla, bylo zjištěno, že byl imunní vůči sedativům, které mu podali. Když bylo připraveno anestetikum, začal se i navzdory poutům bránit. Dokonce se mu skoro podařilo vytrhnout 4 palcový kožený řemínek na jednom zápěstí, dokonce i přes 200 liber vážícího vojáka, který držel jeho zápěstí.

K uspání bylo použito více anestetik, než bylo v dané normě. V okamžiku, kdy se jeho víčka zavřela, jeho srdce se zastavilo. Při pitvě testovaného subjektu bylo zjištěno, že měl v krvi trojnásobně vyšší hladinu kyslíku, než bylo normální. Jeho svaly, které byly stále připojeny k jeho kostře, byly potrhané a měl dohromady 9 zlomených kostí.

Většina z nich byla způsobena silou, kterou na ně působily jejich vlastní svaly

Druhý přeživší subjekt měl natolik poškozené hlasivky, že nebyl schopen promluvit, ani nijak vzdorovat proti chirurgickému zákroku. Jen v nesouhlasně třásl hlavou, když se k němu dostala anestetika. Subjekt souhlasně kýval hlavou, když se někdo zmínil o operaci bez anestetik.

Po celých 6 hodin operace, kdy se lékaři pokoušeli navrátit orgány na svá místa spolu se zbytky masa a kůže, zůstal naprosto v klidu. Vojenský chirurg opakovaně uvedl, že by mělo být lékařsky možné, aby byl pacient stále naživu. Jedna vyděšená sestra, která pomáhala při chirurgickém zákroku, uvedla, že se pacient široce usmíval, kdykoliv navázali oční kontakt.

Když operace skončila, subjekt se podíval na chirurga a začal hlasitě pískat a snažil se mluvit. Za předpokladu, že to musí být něco důležitého, chirurg podal pacientovi pero a podložku, aby mohl napsat co jim chtěl sdělit.

Napsal:„Pokračujte v řezání.“

U ostatních dvou testovaných subjektů byla podána stejná operace, a to bez anestetik. Přestože museli být podávány paralytikum po dobu trvání operace. Lékař zjistil, že je nemožné provést operaci, když se pacienti neustále smáli. Jakmile byli paralyzováni, mohli sledovat pouze přítomné vědce.

Paralytika přestala účinkovat za neobvykle krátkou dobu a brzy se začali snažili dostat z jejich pout. V okamžiku, kdy mohli mluvit, znovu požádali o stimulační plyn. Vědci se snažili pacientů zeptat, proč se zranili, proč si vyrvali vlastní střeva a proč chtěli znovu dostat plyn.

Byla podána pouze jedna odpověď: „Musím zůstat vzhůru.“

Pouta a řemeny u všech třech subjektů byla zesílena a byla umístěna zpět do komory, kde čekali na to, jak se rozhodne o jejich osudu. Vědci, kteří čelili nátlaku vojenských „dobrodinců“ za neúspěch stanoveného cíle projektu, uvažovali o eutanázii přežívajících subjektů. Velící důstojník, ex KGB místo toho viděl potenciál a chtěl vidět, co by se stalo, kdyby byli pacienti znovu vystaveni účinkům plynu.

Vědci silně protestovali, ale nakonec byli nuceni se podřídit

Před uzavřením komory byly subjekty připojeny na monitory EEG a nasazeny vypolstrované pouta, aby je mohli mít nasazeny bez rizika zranění. Překvapivě se všichni tři přestali chovat agresivně v okamžiku, když se dozvěděli, že budou znovu vystaveni plynu.

Bylo zřejmé, že v tomto okamžiku všichni tři pacienti vynaložili velké úsilí, aby zůstali při vědomí. Jeden z vězňů, který mohl mluvit, hlasitě pobrukoval. Druhý subjekt i navzdory koženým poutům natahoval nohy celou svou silou. Třetí subjekt držel hlavu nad polštářem a rychle mrkal.

Třetí subjekt byl vybrán na připojení k EEG, a většina vědců sledovala jeho mozkové vlny. Většinou byly normální, ale někdy vykazovaly rovnou čáru. Vypadalo to, jako by opakovaně prožíval mozkovou smrt, než se vrátil do normálu. Když se všichni soustředili na tenkou čaru, která se pohybovala na monitoru, jen jedna sestra sledovala, jak se jeho oči zavíraly v okamžiku, kdy mu hlava klesla na polštář.

Jeho mozkové vlny ukazovaly hluboký spánek

Naposledy ukázalo rovnou čáru před tím, než se jeho srdce zastavilo. Poslední zbývající subjekt, který mohl mluvit, začal křičet, aby byla komora napuštěna plynem. Jeho mozkové vlny ukazovaly stejné hladiny jako u pacienta, který právě zemřel. Velitel dal rozkaz k utěsnění komory s oběma subjekty uvnitř, spolu s 3 vědci.

Jeden z vědců okamžitě vytáhl zbraň a střelil velitele mezi oči, pak obrátil zbraň na subjekt, který byl zticha a i jemu prostřelil hlavu. Ukázal zbraně na zbývající subjekt, který byl stále připoután k posteli tak, jak ho člen lékařské a výzkumné skupiny nechal, než utekl z místnosti.

Nebudu tady s těmito věcmi zavřený! Ne s tebou! „Křičel na subjekt připoutaný k posteli. „CO JSI SAKRA ZAČ?“ Zeptal se. „Musím to vědět!“

Subjekt se usmál

„To jsi tak snadno zapomněl?“ Zeptal se a podíval se vědci hluboko do očí. „My jsme vy. Jsme šílenství v každém z vás, které prosí o svobodu ve vaší nejhlubší zvířecí mysli. Jsme to, před čím se skrýváš každý večer ve své posteli. Jsme to, co utichne, když jdete do nočního útočiště, kam nemůžeme.“

Vědec vyděšeně koukal na subjekt. Pak zamířil na srdce subjektu a vystřelil. EEG začalo ukazovat rovnou čáru, potom co pacient naposledy vydechl: „Tak blízko svobodě.“

Další creepypasta: Škola / The School