ČlánkyCreepypasty

Velikonoční Hon

Velikonoční Hon

Měly to být normální Velikonoce. Vždyť jsme nikomu nic neudělali! Já chtěla jen strávit čas s bratránkem, kterého vídám jen dvakrát do roka. A teď tu stojíme v lese. V pasti té monstrozity stojící před námi…

Jak to začalo?

Probudila jsem se u tety doma. Museli jsme přes dojet, zatímco jsem spala. Převlékla sem se do čistého oblečení a seběhla dolů do jídelny, kde už zbytek rodiny snídal. „Kate, nedupej tak, děda ještě spí!“ napomenul mě táta s úsměvem. Zbytek rodiny se ne mě otočil a tiše mi popřál dobré ráno. Přisedla jsem si a namazala si rohlík máslem. „Hej, Kate, nepůjdem do lesa? Chtěl bych ti něco ukázat!“ mrkl na mě bratranec George. Teta se hned ujala slova a vysvětlila, že si George postavil v lese bunkr, načež se on ohradil tím, že zkazila překvapení. Lehce jsem se zasmála a přikývla hlavou. Ráda půjdu do lesa. I u nás doma tam trávím spoustu času.

Ihned po jídle jsem se oblékla a vyšla s Georgem ven směrem do lesa. Po cestě jsme si povídali, co bylo u koho nového. „Hele, asi se zase budeme stěhovat.“ řekla jsem mu, „U nás jsou pořád vykrádačky, vraždy, prostě je to cirkus.“ „Tak to byste se už konečně mohli přestěhovat sem! Byla by švanda!“ zazubil se George. Táta o tom opravdu přemýšlel a já ho přemlouvala, co to šlo. Došli jsme na místo a já musela žasnout. Sic to bylo postaveno celé jen z větví a klád, ale v očích dítěte to byl hrad, loď i zahrada v jednom. Hry neomezené fantazie mohly být zahájeny.

Mezitím

Matka George si četla dnešní noviny a kroutila hlavou nad každou zprávou, kterou viděla. Nad jednou se ale pozastavila.

Ačkoliv byl tým West Eagles trénován velmi dobře, prohráli další zápas, tentokrát s White Wolf. Trenér chce odstoupit. Sám řekl že je velmi zklamaný!
Školní rady mají být zrušeny! Kate Awersto nechce žádné skupiny, které by mohly jakkoliv ohrozit politiku. Její zákon je prý ale zbytečný! Trpí snad Awersto paranoiou?
U vesničky Spring Forest utekl z psychiatrické léčebny jeden pacient. Je to masový vrah, známý jako Bunny stalker, díky své úchylce oblékat se do králičího kostýmu. Snažte se nevycházet z domu a jakoukoliv podezřelou osobu nahlašte policii!

„Richarde! Musíme vzít děti dovnitř! Zavolej jim!“ začala matka Kate panikařit. Její muž se ale dětem nemohl dovolat. Děti si totiž nechaly telefony doma. „Klid Lucy, určitě ho už chytili.“ snažil se jí uklidnit manžel. A přestože se Lucy dokázala uklidnit, stále měla pocit, že je tu něco jinak. Měla pravdu. Tělo toho vraha leželo sražené v příkopu. srazil ho opilý řidič. Co to ale teda bylo za pocit, když už se dětem nemohlo nic stát?

Prchej!

Dnešek byla jedna velká zábavná hra. Celé dopoledne jsme si s Georgem hráli na piráty, rytíře a bůhví co. Ale už bylo něco po poledni a oba jsme měli velký hlad. Vydali jsme se proto zpět. Cestou se začalo smrákat a vypadalo to, že bude pršet. Takže já pouze ve slabé mikině a kalhotech jsem chtěla samozřejmě co nejrychleji domů. George mě ale náhle zastavil.

Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale on mi jen přiložil prst na rty a kývl hlavou nalevo od nás. V trávě tam leželo něco bílého. Bylo to velmi huňaté a plazilo se to po zemi. ,,Co to je?“ špitla jsem. George pokrčil rameny a přistoupil blíž. Náhle se to zvedlo! A podívalo se to na nás. Začalo pršet. A já si mohla tu věc dobře prohlédnout.

Nebylo to zvíře. Byl to člověk v kostýmu bílého králíka s maskou. Ale nebyl tak úplně v pořádku. Když se postavil, vyjekla jsem a o krok couvla. Celý kostým byl směsice bláta a krve. Ale to nebylo to nejhorší. Z nohy mu vyčuhovala kost a celé jeho levé předloktí chybělo. Podívala jsem se mu do tváře a všimla si, že mu chybí rty. ,,Jste v pořádku?“ Najednou odekryl ruku, ve které držel nůž. To už jsem chytila George za ruku a utíkali jsme pryč.

Bez dechu…

Utíkali jsme co nám síly stačily, ale ta osoba běžela za námi a doháněla nás. Vždyť měla viditelně zlomenou nohu! Jakože byla tak rychlá?! Déšť mi stékal do očí a George mě táhl za sebou. Náhle jsem zakopla a svalila se do mokré trávy. Králičí muž ale dál běžel za Georgem. S hrůzou jsem sledovala, jak zaběhli do lesa a ztratili se z dohledu.

Zvedla jsem se a utíkala za nimi. Vím, že to byl špatný nápad, ale tehdy jsem nevěděla, co jiného dělat. Běžela jsem jejich směrem poměrně dlouho a už jsem nemohla. Byla jsem promočená, vyčerpaná a nevěděla jsem, kde jsem. Zvedla jsem se, ale to mě bílá ruka chytila pod krkem a zvedla vysoko nad zem. Ten bílý králík mě dostal. Udělal pár kroků a hodil mnou o strom. Zatmělo se mi před očima a slzy bolesti natekly do očí. Vzal mě pod krkem znova a mlátil se mnou znovu a znovu, znovu a stále dál, dokud jsem neztratila vědomí…

Mezitím.

,,Kdy jste je viděli naposledy?“ ptal se policista rodičů Kate. ,,Dnes ráno, šli si s bratrancem Georgem hrát do lesa.“ odpovídal Katin otec, zatímco mu žena plakala na rameni. ,,Nebojte se, prohledáme celý perimetr, určitě je najdeme.“ usmál se a vratil do auta. Otec mohl vidět jak něco pravil do vysílačky a odjel. Zanedlouho projelo kolem pár dalších vozů.

Manžel jeho sestry, otec George k němu přistoupil a řekl: ,,Musíme něco udělat, holky po nás házejí vražedné pohledy a pokud neco neuděláme budou hysterický.“ ,,Já vím.“ kývl táta hlavou, ,,Vem ty dvě brokovnice. Jdeme do lesa!“

Záchrana?

Probudila jsem se v dřevěné místnosti. Visela jsem pár centimetrů nad zemí a vedle mě byl George na židli. Na ten pohled mi zastavil tep. Jeho hrudník byl vyrvaný dokořán, přičemž do plic a srdce byly zapíchnuté šipky. Byl ako terč. Vyjekla jsem a v tu chvíli vstoupil do místnosti ten králík. Tam, kde mu chyběla ruka, měl nyní zbroušenou kost, kterou mi zabodl do ramene.

Křičela jsem, brečela bolestí. Proč zrovna my? Chtěla jsem jen strávit den se svým bratrancem. A teď jsme tady. Kdesi v lese, tedy pokud jsme vůbec ještě v lese, v pasti té monstrozity. Krev z jeho rány mi stékala po těle a kapala na zem pode mnou. Zvedl nůž a přiložil mi ho ke krku.

V tu chvíli byly dřevěné dveře vykopnuty skupinou policistů, kteří okamžitě začali střílet. Králičí muž padl k nohám, ze kterých stříkaly proudy krve. To už byli v místnosti můj táta a strýc a sundavali mě z řetězů, které mě celou tu dobu držely nad zemí. Strýc spatřil tělo svého syna a v mžiku stál u chlapa v bílém a bušil do něj. Kopal ho, až ho museli ostatní policisté museli tahat pryč.

Trest

,,Kapitáne, jsme na území vedlejšího státu. Jistě víte co to znamená.“ chytl strejdu jeden z policistů za rameno. Stejda vytáhl brokovnici a přiložil ji zezadu na hlavu zbitého únosce. ,,Za vraždu je trestem smrt.“ stekla strejdovi po tváři slza a stiskl spoušť. Kusy mozku se rozlítly po místnosti. Bezvládné tělo sebou praštilo o zem, šeredný úšklebek rozprostírajíc se na bezertých ústech.

Všechno bylo náhle tak pomalé. Strejda zůstal se dvěma dalšími policisty v pokoji a pevně svíral tělo svého mrtvého syna. Mě s tátou naložili do auta a odvezli domů, kde všechno řekli mamkám. Odjeli jsme domů a tam zůstali po zbytek Velikonoc. Pokud vím, strejda začal chlastat a teta se zabila. Smrt George je příliš zasáhla. To mě taky. Navěky jsem mívala noční můry o tom, jak mě nahání bílý králík a trhá mě na cáry. Nikdy víc jsem neslavila Velikonoce a zbytek rodiny je zavrhl taky…

Veselé Velikonoce!

Další Creepypasta: Poslední Koridor

4.75/5 (4)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close