ČlánkyCreepypasty

Crosshatch Creepypasta

Crosshatch Creepypasta

Pronikavé horké slunce zářilo na okno mého pokoje. Měl jsem hotové veškeré svoje úkoly, a tak jsem se jako každý večer okolo osmé hodiny věnoval kreslení. Zjistil jsem, že tahle rutina, kreslení na počítači, byla pro mě nejlepší, skvěle to taky zabíjelo čas.

Moji rodiče nejsou doma, odjeli za babičkou asi na týden nebo i víc. Babička totiž začala být nemocná, tak by bylo dobré, kdyby tam u ní byli a pomáhali jí. No, zůstal jsem tak doma sám. Moje pracovní plocha, kde jsem denně seděl, byla maximálně jednoduchá: přímo proti sobě jsem měl monitor, nalevo od sebe počítač a napravo tablet s mými výkresy.

Sednul jsem si ke stolu a začal kreslit

Po pár minutách nesmyslného čmárání mi problesklo hlavou, že jsem už nějakou tu dobu nezkontroloval svoji emailovou adresu. Vždycky jsem měl hroznou radost, když mi někdo odpovídal na mé obrázky. Tak jsem si uložil obrázek, hodil si okno s ním na lištu a přihlásil se na mail.

Měl jsem tam doslova povodeň všech možných druhů mailů; bylo jich přes dvě stovky, což mě ani nepřekvapilo. Vůbec si nevzpomínám, kdy jsem naposledy kontroloval svoji emailovou schránku. Tak jsem si těmi zprávami jen tak scrolloval, hodně jsem tam měl takových těch obyčejných věcí, třeba newslettery a takové různé spamy.

Občas se tam objevil kompliment k mým obrázkům, což mi na tváři vytvořilo úsměv. Asi po dobrých pěti minutách scrollování jsem se konečně pomalu dostával ke konci zpráv. Nějakej ten šmejd sem, nějakej šmejd tam, až jsem přejel ke čtvrté poslední zprávě.

Přestože vypadala jako další spam

prohlédl jsem si ji důkladněji a zpozoroval jsem, že byla jinačí, než ostatní spamy. V mé schránce se vždy ukazovalo, od koho mail přišel, ale tady adresa odesílatele chyběla. Nadpis zprávy zněl: ❝crosshatch❞. Většina lidí říká, abych zprávy tohoto typu nikdy neotvíral, že je nejlepší je vymazat a pak na to zapomenout. Přejel jsem kurzorem myši na zprávu. Neotvíral jsem ji, ale… Otevřela se sama.

Hned na první pohled bylo vidět, že je ta zpráva prázdná. Žádná příloha, žádná příloha, nic. Prostě prázdná. Najednou se na pravé straně mé obrazovky objevila zpráva.

x_x

Písmeno ❝x❞ podtržítko ❝x❞. Vypadalo to jako nějaká tvář. Pod tím byl soubor pojmenovaný ❝❞. V duchu jsem se lehce zasmál. Asi nějaký mail odeslaný na špatnou adresu. Odhlásil jsem se z mailu, na ten soubor jsem radši ani neklikal.

Mohl to být třeba nějaký virus nebo tak, a něco takovýho si fakt do počítače natáhnout nehodlám. Až přijede táta, tak se ho na to zeptám, přeci jenom, on je v tomhle oboru celkem zběhlý.

Rozhodl jsem se pokračovat ve svých kresbách

Ztratil jsem na mailu asi sedm minut drahocennýho času. Můj počítač byl teď nějak víc zasekaný, ale to mi bylo popravdě tak nějak úplně jedno. Nepotřeboval jsem od svého počítače perfektní výkon. Měl jsem ten stejný počítač už šestým rokem, takže zasekaný kurzor mi dělal nejmenší starosti. Sekání počítače se ale zhoršovalo.

Jednu chvíli se kurzor zasekl na jednom místě a prostě se nechtěl pohnout. Restartoval jsem počítač. Všechno proběhlo hladce, windows se restartoval, tak jsem si počkal, než se načte. Pořád jsem měl na ploše svou uloženou rozdělanou práci. Kliknul jsem na to, abych pokračoval, když jsem najednou zaznamenal, že pod tím byl ještě jeden soubor.

Určitě vím, že tam předtím nebyl. Soubor, jpeg, se jmenoval ❝crosshatch❞. Dobrý bože, jak se tam vzal, když jsem ho nestahoval? Kouknul jsem se do historie stahování, jestli jsem ten soubor třeba omylem nestáhl.

Nic tam nebylo související se souborem crosshatch

Nechtěl jsem nad tím dál přemýšlet, protože jsem neměl vůbec ponětí, co je ten soubor zač. Mohl to být třeba virus, a z vlastních zkušeností vím, že je velmi těžké se virů zbavit. Proto jsem si vždy kontroloval, jestli jsou všechny soubory bezpečné. Nejdivnější věc na tom všem byla ta, že jsem soubor vůbec nestahoval, ale našlo si to samo cestu do mého počítače.

Nemohl jsem si pomoct, ale byl jsem zvědavý, co se stane. Nevím, co mě k tomu donutilo, ale klikl jsem na soubor. Předpokládal jsem, že když to byl .jpeg, nemohl způsobit nějakou škodu. A mohlo to být třeba jen nedorozumění, nebo nějaká taková porucha.

Přesně jak jsem očekával, otevřelo se nové okno se souborem. Jenže pořád v tom bylo něco znepokojivého. Byl to obrázek dívky s bílou pletí a vlasy stejné barvy, která nosila něco, co vypadalo jako dlouhý černý svetr. Čeho jsem si všiml, byly její oči. Byly zcela černé, až na zářivě modré zorničky uprostřed každého z nich. Jen málokdy jsem našel obrázek, který mě nějak hodně znepokojil, a tenhle byl jeden z nich.

Ona na mě zírala

Doslova zírala přímo na mě s děsivým výrazem na její pobledlé tváři. Zatřásl jsem hlavou. Přinejmenším jsem si uvědomil, že to nebylo nic extra děsivého, nic víc, než pitomý jpeg. Jen soubor. Povzdech jsem si a kliknul na ❝delete❞.

Zalitoval jsem toho, protože hned, co jsem kliknul na ❝delete❞, se něco stalo. Mohl bych PŘÍSAHAT, že se výraz oné dívky změnil. Přestože to byl jen jpeg soubor. Alespoň jsem v to předpokládal. Najednou se mi na obrazovce objevil textový box.

❝To bolí❞

Začal jsem mít divný pocit. Protočil se mi žaludek. Jak se mi sakra tenhle virus nebo co dostal do počítače?! Znovu jsem kliknul na ❝delete❞ a doufal jsem v to nejlepší. Obrazovka několikrát zablikala, a výraz dívky se změnil na více rozčilený.

Stejný textový box se objevil, kdykoliv jsem znovu kliknul na ❝delete❞. Začínal jsem být čím dál více frustrovaný, tak jsem naposledy kliknul na ❝delete❞. Obrazovka se porouchala, textový box se zatřásl.

❝HROZNĚ TO BOLÍ!❞

Obrazovka na několik sekund zamrzla. Zazmatkoval jsem a opakovaně jsem hýbal s myší, i když jsem věděl, že to nepomůže. Chvíli na to se z mých reproduktorů ozval trhavý, pronikavý zvuk, a počítač se sám restartoval. Šokovaně jsem seděl, přemýšlejíc o tom, co se právě stalo.

Mohl jsem jednoduše vytáhnout počítač ze zásuvky, ale já se cítil už v té situaci zcela utopený, bůh ví proč. Naléhavě jsem chtěl vědět, co to u všech všudy bylo. Windows se načetl v pohodě. Vše bylo normální, až na to, že ten zatracený soubor tu pořád byl.

Zkontroloval jsem ostatní moje soubory. Ty tam naštěstí byly také. Opřel jsem si čelo o ruku a vydechl jsem úlevou. Všechny moje obrázky byly v pořádku, což mě teď zajímalo ze všeho nejvíc. Bylo ode mě stupidní myslet si, že virus opustil počítač. Všechny moje soubory byly přejmenované na ❝x_x❞.

Já jsem to neudělal. Najednou se na obrazovce objevil jeden z těch zatracených textových boxů. ❝Proč jsi mě chtěl odstranit? Provedla jsem ti něco? x_x❞ Vyschlo mi v krku a začal jsem se potit. Je to jen virus, snažil jsem se přesvědčit sám sebe.

Nemůže mi ublížit. Dýchej.

Ale ať jsem si to řekl, kolikrát jsem chtěl, nepřestávalo mi z toho být nevolno. Další textový box, doprovázený slabým statickým zvukem. ❝ODPOVĚZ MI!❞ Celý vystrašený jsem řekl jediná slova, která jsem mohl říct.

❝Co jsi…?❞
❝Jsem člověk jako ty. Co jiného bych taky mohla být? Haha x_x❞
Nedokážu říct, jaký pocit jsem cítil. Byl jsem plný obav a přitom jsem překypoval zlostí. Proč se tohle dělo zrovna mě? Přes veškerý vztek se mi podařilo vychrlit odpověď.

❝Co kurva chceš?! Nech mě být… Nezajímáš mě!❞ Obrazovka počítače se zase sekla.
❝Nic jsem ti nikdy neudělala… jen se cítím osamělá…❞
❝Jsi jen jako všichni ostatní. Jak smutné.❞ A dost. Otevřel jsem prohledávač virů a klikl jsem na ❝Start Scan❞.

Jak jsem předpokládal, počítač se restartoval, bez žádných divných zvuků nebo něčeho takového. Ale když počítač znovu naběhl, byl pomalý. Mnohem víc než normálně.

Ne, to ne. Byl jsem úplně mimo

Napravo na obrazovce se objevila klasická vlaječka Windows, ale obrazovka se začala kazit a zrnit, což ještě doprovázel krátký, nepříjemný smích. Na obrazovce, kde se mělo objevit: ❝Windows is preparing your desktop❞ byla jen černá plocha.

Klasická znělka Windowsu hrála, ale byla porouchaná až k neuvěření. Noty se neustále opakovaly, a zbytky písničky byly na místech, kde neměly být. A co bylo nejhorší, co mě vyděsilo nejvíc, bylo to, že namísto ❝Windows is preparing your desktop❞ tam stála následující slova: ❝Jsem pouze taková příšera, jakou jsi mě udělal. x_x❞

Stáhnul se mi žaludek a začínal jsem být paranoidní. Ta slova se mi neustále opakovala v hlavě. Co to mělo sakra znamenat? Vždyť jsem neudělal nic špatného. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, mi Windows konečně naběhl. Seděl jsem a třásl jsem se strachy.

Všechno na ploše bylo deformované a vzhůru nohama

Pixely se sekaly a blikaly všelijaké divné barvy. Moje ruce se nehorázně třásly, když jsem se pokoušel pohnout myší, ale neustoupil jsem. Najednou se tam objevily výsledky z prohlížení virů. Koukal jsem na ně. Říkalo to, že byl nalezen jen jeden virus, ale zato fatální.

Jakékoliv informace o viru byly poničené a rozpixelované, takže téměř nemožné přečíst. Okno se pak zavřelo, a nechalo tam porouchanou plochu v celé své parádě. Byl jsem na pokraji frustrace, zarýval jsem si nehty hluboko do kůže na hlavě. Veškerá moje práce byla pryč, nenávratně pryč, a já s tím nemůžu nic dělat.

Zničeho nic jsem pak jaksi dostal rozum, a bez jakéhokoliv rozmýšlení jsem vytáhl kabel ze zásuvky, což přivolalo příval vibrujících jisker. Nechtěl jsem se situací nějak více zabývat, a tak jsem se zhluboka nadechl a rozhodl jsem se jít spát. 11:23.

Čas utíkal rychleji, než jsem očekával

Šel jsem do koupelny a tam jsem si oplách obličej studenou vodou, která mi pomohla se trochu uklidnit. Několikrát jsem se nadechl a vyrazil jsem do postele. Ztlumil jsem všechna světla, aby byl můj pokoj co nejtmavší, a vlezl jsem si do postele. Doufal jsem, že až se ráno probudím, bude tohle jen vzpomínka.

Když jsem si ležel v posteli, koukajíc na zeď naproti posteli, kde stál i počítač, přemýšlel jsem. Chtěl jsem na to všechno zapomenout, ale nechal jsem situaci, aby se vystříbřila. To, že virus slyšel můj hlas a pak na něj odpovídal, mě děsilo opravdu hodně. Vůbec nechápu, jak to udělal.

Usnout pro mě bylo hrozně těžké, a spal jsem jenom pouhých pár hodin. Uprostřed noci mě něco vzbudilo, takový tlumený zvuk, vycházející z druhé strany pokoje. Bylo 2:45, všiml jsem si toho, když jsem se letmo podíval na budík, kde časový údaj mdle zářil červenou barvou. Promnul jsem si oči. Vše bylo pořád celkem rozmazané. Zrovna to jsem nechtěl.

Podíval jsem se na zeď a oči se mi otevřely hrůzou. Na zdi cosi svítilo.

Připravoval jsem se na to nejhorší, váhavě jsem se otočil a vydechl z čiré hrůzy. Počítač byl zapnutý, i když byl vypojený. Byla tam ta dívka, ale vzhůru nohama, a zírala na mě. Tentokrát ale měla místo očí „x“, ze kterých tekla jakási černá látka, a prázdný černý úsměv se umístil na místo její pusy.

Její hrůzu vzbuzující smích se mísil s ostrým statickým šumem. To na mě bylo moc. Posadil jsem se a vyděšeně jsem se třásl. Můj počítač NEBYL zapojený. Nedokázal jsem vnímat svoje myšlenky. Až moc věcí mi běhalo v hlavě. Zvuk vycházející od mého počítače nabýval na intenzitě.

Vzduch v mém pokoji byl suchý a ledový, dal se těžko dýchat. Nedokázal jsem křičet, i když jsem se snažil, jak jsem mohl. Jen jsem brečel a přiškrceně dýchal. Nevěděl jsem co dělat, chtěl jsem jen utéct z pokoje, ale byl jsem na to moc paralyzovaný strachem. Pouze jsem si s brekem lehl zpátky do postele a tiše, naléhavě jsem prosil, aby mi ta dívka dala pokoj.

Po asi dvou minutách obrazovka zčernala a zvuk přestal

Vydechl jsem a pohlédl jsem na strop. Tváře mi hořely, a byly pořád mokré od slz. Z ničeho nic byl můj pokoj zase tmavý a prázdný. Cítil jsem se psychicky hodně slabě. Donutil jsem se zvednout a rozsvítil jsem světla.

Opustil jsem pokoj, zamířil jsem přímo ke svému šuplíku na nářadí. Uchopil jsem kladivo, které leželo uvnitř, a vrátil jsem se do pokoje. Hodil jsem počítač na zem a udeřil jsem do něj kladivem, jak nejsilněji jsem dokázal. Kusy kovu se rozletěly, kdykoliv jsem znovu bouchnul do počítače. Cítil jsem se úplně otupělý. Nezajímalo mě, co se stane s mou prací, potřeboval jsem zlikvidovat počítač.

Vzal jsem několik už menších dílů počítače a zničil jsem je. Už jsem je nechtěl nikdy vidět. Otřel jsem si rukou chladný pot z čela, a zhluboka jsem dýchal. Moje srdce bilo jako o závod, byl jsem plný adrenalinu, i když jsem se snažil uklidnit tím, že už je počítač pryč. Že je ONA pryč.

2:57 hodin. Pokoušel jsem se ještě jednou usnout

Překvapivě, i když s nočními můrami, se mi podařilo spát celou noc. Vzbudil jsem se okolo 7:50 a zhluboka jsem se nadechl. Pak jsem pořádně vydechl veškerou bolest z uplynulého dne. Cítil jsem se mnohem líp, a snažil jsem se pokračovat v novém dni, jakoby se nic nestalo.

Uplynulo od toho několik dní. Sice jsem se pořád cítil poněkud paranoidní, ale přitom mi bylo mnohem líp. Doufal jsem, že všechno bude mnohem lepší. Alespoň jsem si to myslel. Bylo okolo 1:30 v noci. Spalo se mi úžasně, dokud jsem neuslyšel bouchnutí dveří.

Hrozně jsem se lekl. V mém pokoji byla úplná tma, takže jsem stěží něco viděl. Kdo sakra může v mým pokoji být? Rodiče jsou pořád u babič- Zastavil jsem se a soustředil jsem se na věc, která mi zrovna proběhla myslí. Moji rodiče byli právě u babičky. Vzduch v místnosti byl najednou zase suchý a chladný. Nebylo skoro nic slyšet, až na kroky po mé dřevěné podlaze. Někdo byl v mém pokoji.

Zavřel jsem oči, jak nejtěsněji to šlo. V hlavě se mi sbíhalo mnoho vysvětlení, a já se mezi nimi snažil objevit to nejpravděpodobnější.

❝Jsi hrozně unavený, tvoje vlastní představivost si s tebou hraje.❞

❝Je to jenom sen.❞
❝Je to jen máma, přišla domů brzy a jen tě šla zkontrolovat.❞Ale nebylo to dobré. Nemohl jsem se hnout. Nechtěl jsem otevřít oči. Někdo tam byl. Nějakou dobu bylo ticho, každá sekunda se zdála věčná. Byl jsem opravdu vyděšený. Ten člověk mi pak dýchl na krk, a já se pořád ani nepohnul. K čertu… utíkej! Zdrhej!

Ale nemohl jsem se hýbat. Jediné, co jsem dokázal, bylo říct jediné slovo. ❝Mami?❞ A slova, která jsem nikdy nechtěl slyšet, byla odpovědí.

Byl nalezen fatální error. Vypnout systém?

 

Před jakoukoliv manipulací s tímto příběhem (tj. kopírování, využívání v podobné formě) si prosím přečtěte tento článek a až poté jednejte.
Překladatel: Nautileen

Autor: BLlSSEY
Originál: Crosshatch na Creepypasta Wiki (Odstraněno, dá se to nalézt na Italské Creepypasta Wiki)

Další Creepypasta: Amnesia.EXE

4.83/5 (6)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Nauti

Možná ode mě neuslyšíte hru na píšťalku, kterou byste snad od DarkTownského krysaře mohli čekat, ale místo toho vám povím spoustu příběhů a prohledám spoustu faktů, abych prokázala některé teorie. V Creepypasta komunitě se uvádím jako NautiFears, ale říkám si Nautileen. Lidi mi obvykle říkají Nauti ^^ Mohli jste mě však znát i jako Stiak nebo Akkaris. Překládání Creepypast se věnuji od roku 2015 a psaní samotnému od svého dětství, a obojím se zde hodlám prezentovat, akorát výhradně s děsivým kontextem. Kromě překladů Creepypast, zvrácených dětských pohádek a vlastních psaných příběhů tu však najdete i mé researche a myšlenkové pochody, například ve vyhledávání zajímavostí o Slender Manovi či satanismu anebo sepsání článku Save the Creepypasta Fandom. Aby toho nebylo málo, vypomáhám s instagramem DarkTownu a uspořádávám art soutěže, do kterých se můžete zapojit i vy. Také velmi aktivně spolupracuji s Migdosem, pyromanem DarkTownu, který předčítá Creepypasty na Youtube. Snad se v našem městě budete cítit příjemně... a případně mi promiňte nějakou tu krysu, která mi uteče...

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Podívej se

Close
Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close