ČlánkyCreepypasty

Jak psát Creepypastu: Základní tipy pro psaní Creepypasty

Vítejte u série „Jak psát Creepypastu“.

Tuto rubriku jsem se rozhodla rozjet z toho důvodu, že mnozí často prostě potřebují pro psaní Creepypast radu. Mnoho těchto článků je přeloženo z Creepypasty Wiki, ale některé dost možná napíšu já sama. Prozatím jsou ty přeložené pasované hlavně na přidávání příběhů na Creepypastu Wiki, tak na to, prosím, berte ohledy.

Tak snad vám to pomůže! ^^

Jsou tři hlavní typy strachu.

  1. Šok. Základním způsobem, jak někoho vylekat, je šok. Příklad: Ozval se náhlý výkřik, výkřik něčeho naprosto děsivého, co se objevilo za skříní.
  2. Paranoia. Vyvolání paranoie určitou osobu znejistí ohledně všeho okolo, nebo alespoň většiny věcí. Příklad: Příběh ohledně duchů v tobě vyvolá mráz po zádech, když uslyšíš zaskřípění podlahy.
  3. Děs. Osoba musí mít pocit děsu. Děsu, hrůzy. To proto bývají noční můry tak… ano, děsivé. Příklad: Příšerná groteskní postava zuboženého člověka leží na zemi, děsíš se představy, že se na tebe podívá.

Anonymita vs. Specifickost

  1. Anonymita. Používání něčeho neznámého bývá mezi pisateli (často nezkušenými pisateli) považováno za úspěšné, jenže opak bývá většinou pravdou. Většinou ty „neznámé věci“ až tak moc neděsí. „Kdysi dávno v malém městečku žilo dítě, které…“ a tak dále.
  2. Specifickost. Být specifický bývá mnohokrát mnohe lepší, než být neurčitý. Pokud čtenáře máte v plánu alespoň trochu vyděsit, musí se to zdát opravdu reálné. Takže něco jako „stalo se to bůhvíkde v lesech“ ne. Vysvětlení, komu a kde se to stalo, je zajímavější. I když to místo nebo osoba třeba neodpovídá, nebo ani neexistuje, dělá to na čtenáře větší dojem.

Jak to začít

  1. Hodit čtenáře rovnou do vyvrcholení děje. Toohle většinou nebývá moc dobrý nápad. Příběh začínající „Vím, že si to pro mě jde. Tohle bude s největší pravděpodobností poslední zápis v mém deníku.“ je slabý. To né! Něco se někoho snaží dostat, bližší info ale nikdo neví. Takhle ne! Příběh by třeba mohl být o Anne Frank, únoskyni dětí, o komkoliv. Jako čtenáři chceme znát všechny informace, všechno, co se nám snažíš vykreslit. Takže, dejte čtenářům šanci se dozvědět nejdřív pár podrobností, detailních podrobností, než je postavíte tváří v tvář vyvrcholení příběhu.
  2. Zavést je tam. Věci začínají tak nějak normálně, a pak se začíná rýsovat onen příběh. Dej čtenářům takový pocit „věci nejsou normální.. něco tu není v pořádku…“ a takhle. Když vytvoříš velmi silné napětí, paranoia by mohla být u ostatních docela i zaručená, samozřejmě na chvíli. Mohl by je naplnit děs. Sice to nevytvoříš jen tak za jednu noc, ale zase to bude stát za to. Vykreslování atosféry spjaté s postavou je nedílnou souástí příběhu, který má za účel vzbudit děs. Ponoř čtenáře do příběhu, nech je se pomalu topit v hrůzyplných písmenech. Doufám, že chápete, jak to myslím.

Vytváření příběhu

  1. Nepatrnosti. Malé nepatrnosti dělají hodně práce. Čtení o pozvolném, zpočátku něžném škrábání na okno je zajisté mnohem děsivější, než když se okno jen tak najednou rozbije. Vidět něco divného koutkem oka je děsivější, než když vejdeš do pokoje a tam leží, stojí, sedí, levituje, nebo co dělá, nějaká dívka bez tváře. Krásné, děsivé nepatrnosti, díky kterým příběh stojí za to. Příklad: Příběh začne, když si všimneš něčeho koutkem oka. Když se na to podíváš, je to pryč. Potom se otočíš zpátky, a vidíš to před sebou. Tady je to „něco“ neznámého už děsivější, protože to daná osoba už před tím viděla. Prostě takhle nějak. Chápeme?
  2. Neprotahuj to. OPRAVDU dlouhé příběhy většinou potřebují být opravdu dobře napsané, nebo vůbec nepsané. Příběhy potřebují totiž pokrok, tohleto… to bývá jen mrhání časem. Neplýtvej deseti odstavci na popisování jedné jediné věci, třeba že jdeš do obchodu, a tam plakát hledané osoby. Jdeš do dalšího obchodu, a tam je další. Jenže, je tam jiné jméno. Vážně, tohle se dá vysvětlit v pár větách.

Co je děsivé?

  1. Něco neznámého. Dej tam do děje něco naprosto neznámého a drž se toho, alespoň nějakou chvíli. Potřebuje to nějakou alespoň trochu uvěřitelnou myšlenku, aby se čtenáři chytili. Ale taky naopak, něco naprosto obvyklého může být často vskutku děsivé. Stačí si něco vymyslet, omezují vás jen hranice vaší představivosti a to, jak dalece dobrý příběh jste schopni vymyslet.
  2. Věda. Pokud se bude jednat o vědu, tak máte šanci tím lidi přesvědčit.
  3. Děti. Příběhy o dětech bývají častokrát mnohem lepší, než o dospívajících, protože děti jsou brány za ještě nevinné. S tímhle opatrně, aby to neskončilo naprosto šíleně, lidé to odsoudí. Dobrá cesta je něco mezi normálním příběhem a jasnou fikcí. Příběh a dobré vyprávění si jdou s tímhle ruku v ruce.
  4. Zrcadla. Vždycky to byly oblíbené objekty ve všemožných hororech, a to z dobrého důvodu. Umožňují nám vidět sebe, ale nějaká ta… divná? zrcadla nám nechtějí ukazovat to, co bychom chtěli vidět.
  5. Nejasnosti. Rozmazané fotografie, dobře popsané, ale ne příliš detailů. Něco, co donutí lidi přemýšlet. Vezmi si to třeba takhle – koukáš na nějakou malbu, z větší vzdálenosti. Vidíš různé barvy, ale nic pořádně. No, a něco v tomhle smyslu do toho zkus zapojit. Je to pro tvoje dobro.
  6. Zapomenutost. Starý, zapomenutý dům, nebo rovnou místo. Kdo tu žil? Jací ti lidé byli? Může se něco takového o nich někde tady najít? I takový pěkný dům může vzbudit podivení, třeba jen v tom, kdo tu dřív byl.
  7. Tváře. Oči, zuby, úsměvy, tohle všechno může být popsáno tak, aby to někoho znejistilo.
  8. Obrázky. Ať už stará Viktoriánská malba, které se pohybují oči, nebo fotka, a které má tvůj kamarád na čele „666“. Obrázky by měly být statické, stálé, nepohyblivé, a když nejsou, je to divné. Děsivé.
  9. Technologie. Technologie teď skoro zcela ovládají svět. A když se to chová nějak divně, je to děsivé.

Smrt je přeceněná

  1. Jako konec. „Zemřel, protože ho to zabilo.“ Vskutku, proplýtvali jste půl hodiny psaní jen proto, aby to skončilo takhle? Není to nejlepší. Proč? Protože umírání samo o sobě děsivé není. Je to tak ohrané, že to lidem nevadí. Někdo, kdo nějakou dobu chybí, je lepší. „Našli ho o dva týdny později…“
  2. Jako subjekt. „Lidé stále umírali“ děsivé není.
  3. Stále a stále vraždy. Pokud není vrah nějaký výjmečný sadista, tak psaní o sériovém vrahovi je tak trochu přehnané.

Můžeme bojovat s „tím“?

  1. Ano. Některé postavy se pokusí bojovat s „tím“. Vždycky prohrají. No, ale tohle bývá tak trochu klišé. A také, bývá to poněkud nereálné – když se většina lidí setká s něčím strašidelným, jsou až příliš vyděšení na to, aby s „tím“ bojovali, ještě by „to“ akorát mohli naštvat. Takže, když s „tím“ postavy bojují, dělá to příběh tak trochu nereálný. Většinou.
  2. Ne. Většinou se před tím lidé snaží schovat, nebo to ignorovat. Je to většinou lepší, ne? Protože pak bývá těžší a těžší se před „tím“ schovat.
  3. Nevědí o tom. Není to také dobré? Ve filmech často vidíme, jak se keř za hlavní postavou pohne, jenže ta postava si toho vůbec nevšimne. Takové horory jsou často považovány za nejlepší. Ale pokud se s tím zachází špatně, je to příšerné. Takže s tímhle opatrně.

Vypravěč

  1. První osoba. Buďto jsi hlavní postava ty. Bývá to často velmi dobré, reálné a tak. Můžeš vypsat, co vypravěč ví. Hlavně ne „později jsem našel tohle…“ a tak dále, to prostě ne! Použijte věci z první ruky. Anebo je tu jiná možnost. Ty jsi „to“. Jen prosím, tohle ne.
  2. Druhá osoba. Ty, jako čtenář, jsi někým veden. Tohle se píše nejspíš nejhůře, takže s tímhle taky opatrně. Pokud se to autorovi povede napsat fakt dobře, sklidí to sakra úspěch, pokud ne, sklidí to sakra výsměch. Pozor na to.
  3. Třetí osoba. Nejjednodušší a nejlepší. Nikdy NÁM TO NEŘÍKEJ, UKAŽ nám to. „John se začal bát“ vs „John zavřel oči a začal si broukat pro sebe uklidňující píseň, Každou chvíli, kdy se ozval ten zvuk, sevřel oči pevněji a pevněji.“

Interpunkce a jazyk

  1. Vhodně využito. Jo, vypadá to, že nám začíná hodina češtiny, ale vážně, používejte spisovný jazyk a správnou interpunkci, čtenáře to totiž jinak naprosto odradí. Odpoutává to pozornost, Nezáleží na tom, jak dobrá může být zápletka – se špatnou gramatikou si čtenář užije příběh mnohem méně.
  2. Opakování se. Opakování se je vždycky víceméně děsivé, ale pozor, aby další čtenáři „opakovaně“ ignorovali vaše budoucí práce. Pokud se to v dané části příběhu nehodí, čtenáře to začne nudit, nebo snad obtěžovat.
  3. Výběr slov. Strašně důležitý při tvorbě příběhů; vytváří mu živost. Jako autor vykládáš své myšlenky na papír/do textového editoru, a musíš vždy vybrat ty nejlepší způsoby, jak to udělat.

Pohyb

  1. Obyčejný pohyb. „Rozeběhlo se to proti mě.“ Efektivní, předpokládá se zde, že cosi má v úmyslu nějaký fyzický kontakt s hlavní postavou, pravděpodobně první a poslední.
  2. Nepravidelný pohyb. „Začalo se to proti mě volně, pomalu plížit, svíjelo se to, kroutilo…“
  3. Žádný pohyb. „Sedělo to tam, bez jakéhokoliv pohybu, nemrkalo to…“

Výběr slov

Je perfektní, když někdo něco řekne, jenom najít cestu, jak na to.

„Začalo to kroutit celým svým tělem do nemožných pozic.“

„Začalo se to prohýbat všemi směry, vypadalo to vskutku divně.“

Zkuste nacházet nové možnosti, jak to popsat. Třeba kolikrát editujte. Přepisujte. Ale hledejte nové a nové možnosti.

Konec příběhu

  1. Nechat otevřený konec. Přidá to lehký nádech paranoie, protože čtenář nemá tu jistotu, kam „to“ šlo, jediné, co se ví, je to, že to pořád někde je.
  2. Useknout to. Nějak uzavřít příběh. Tohle čtenáře tolik nevyděsí.
  3. Co se stalo? Zkus ujasnit, co se stalo.
  4. Co by se stalo? Zakonči to něčím záhadným – něco zmateného, že se něco může zase stát. S tímhle opatrněji.

Jak začít příběh

  1. Začni od konce, ne od začátku. Ne vždycky je to nejlepší, ale dodává to děsivější pocit. A to nejdůležitější na celém příběhu je právě ten děsivý pocit. Tak právě proto se pokus to zaměřit na jednu jedinou věc v celém příběhu. Zkus něco, co děsí TEBE. Protože použít takovéhle osobní zkušenosti je vždy dobrý nápad.
  2. Tuhle děsivou věc přidej do něčeho méně děsivého, něco normálního.
  3. PAK se začni starat o postavy.
  4. Potom tomu dělej nějakou osnovu.
  5. Použij předchozí tipy pro zdokonalení příběhu.
  6. Přečti si to po sobě jako nějaký asshole z 4chan. Rozesmálo tě to? Anebo je to fakt dobré?

Jistě by článek mohl být užitečný někomu, koho znáte. Ale jakožto překladatel vám zakazuji jej kopírovat; raději dané osobě pošlete odkaz. 

Překladatel: Nautileen
Originál: How to Write Creepypasta

Související články:

Save the CreepyPasta Fandom
Základní tipy pro psaní Creepypasty

Creepypasta klišé:

Jak psát Creepypastu: Proč by tvou OC z CP Wiki smazali?
Jak psát Creepypastu: Čemu se při psaní raději vyhnout

Všechny články: Jak psát Creepypastu

4.67/5 (3)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Nautileen

Možná ode mě neuslyšíte hru na píšťalku, kterou byste snad od DarkTownského krysaře mohli čekat, ale místo toho vám povím spoustu příběhů a prohledám spoustu faktů, abych prokázala některé teorie. Říkám si Nautileen a tak mě najdete snad všude, ale mohli jste mě znát i jako Stiak nebo Akkaris. Překládání Creepypast se věnuji od roku 2015 a psaní samotnému od svého dětství, a obojím se zde hodlám prezentovat, akorát výhradně s děsivým kontextem. Kromě překladů Creepypast a vlastních psaných příběhů tu však najdete i mé researche a myšlenkové pochody, například ve vyhledávání zajímavostí o Slender Manovi či sepsání článku Save the Creepypasta Fandom. Aby toho nebylo málo, vypomáhám s instagramem DarkTownu a uspořádávám art soutěže, do kterých se můžete zapojit i vy. Také velmi aktivně spolupracuji s Migdosem, pyromanem DarkTownu, který předčítá Creepypasty na Youtube. Snad se v našem městě budete cítit příjemně... a případně mi promiňte nějakou tu krysu, která mi uteče...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Don`t copy text!
Close
Close