Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy’s. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.
Zajímáte-li se o hru samotnou, prosím, nechte se odkázat na štítek Five Nights at Freddy’s články.
Chcete-li si přečíst více článků o Five Nights at Freddy’s, společně s dalšími fanfikcemi, přejděte na štítek Five Nights at Freddy’s.
Pro všechny díly této fanfikce otevřete štítek Forever With Us.
« Předchozí díl || Další díl »
7. Kapitola – Forever With Us
May tápala tichou, temnou pizzerií k hlavním dveřím, když cestou zaslechla hlasy. Všichni kromě Toy Freddyho byli přeci stále v hlavním sále, ne snad? Rozhodně se tmou rozléhala směsice dvou hlasů, o tom nebylo pochyb. Jeden z nich identifikovala jako Toy Freddyho, druhý ale nedokázala zařadit k žádnému obličeji. Mohl to snad být noční hlídač? Jak se vlastně má noční hlídač jmenovat… Jeremy?
May se rozhodla zjistit, komu patří druhý hlas, a tak, ještě stále vzdálená od vstupní haly, zabočila za další roh a tam spatřila Toy Freddyho, jak si povídá s kýmsi jemu podobným, tajemným animatronikem ve zlatých barvách a podobný Toy Freddymu. Zlatý medvěd.
❝May,❞ přivolal ji Toy Freddy, když si jí všiml. Už se nezdál tak nepříjemný, ale kdo ví, zda za tím neskrýval nějakou lest. Avšak následovala jeho hlas a došla až k doposud debatující dvojici.
❝Prosím, když už ses tu se všemi seznámila. Poznej posledního našeho člena. May, tohle je Golden Freddy.❞
❝Těší mě,❞ odpověděla May.
❝Stejně tak i mě,❞ odpověděl Golden Freddy. ❝Zaslechl-li jsem správně, nejspíš hodláš přijít i další den. Nemýlím se?❞
❝Teprve uvidím,❞ řekla popravdě.
❝Odkud se bere taková váhavost?❞ tázal se dál.
❝Řekněme, že je pro mě vcelku nebezpečný jak se sem dostat, tak se dostat odtud. Hodlám to zvážit a následně se rozhodnu,❞ vysvětlila mu May.
❝Rádi bychom tě lépe poznali.❞ Golden Freddy mluvil lehce, jako kdyby jen vydechoval čirý vzduch a přidával do něj jemný nádech hlasu. Pro místní ticho to stačilo tak akorát, aby se slyšeli, ale May by přísahala, že předtím mluvil hlasitěji; že předtím snad i na Toy Freddyho zvyšoval hlas.
May pohlédla na Toy Freddyho. ❝A ty také?❞
Otázka ho ani nezarazila. ❝Jistěže to je možné. Ale pamatuj na to, že jsem stále přesvědčen o tom, že k nám nepatříš. A teď bys měla jít ke dveřím, blíží se půlnoc a s ní i Jeremy Fitzgerald.❞
❝Děkuju. Prozatím se mějte,❞ usmála se May, zamávala a odběhla od nich.
❝To si piš, že se budeme mít, když tu bude Jeremy,❞ uchechtl se Golden Freddy tiše, dostatečně tlumeně, aby to May už nemohla slyšet.
Společně se tomu s Toy Freddym škodolibě zasmáli.
Co řeknu? ptala se mezitím May v duchu sama sebe. Měla bych skutečně působit trochu vyděšeně? Možná by to bylo lepší; pak by na ni ani nemusel být tolik naštvaný, spíš se nade mnou slitovat a nechat mě odejít. Ale ne ho vyděsit k smrti, proboha. Taky je to jenom člověk.
May si, s věcmi sbalenými s sebou, dřepla ke dveřím a cítila, že na ni znovu padá únava. Tentokrát usnout nesmím, říkala si v hlavě. Snažila se nenechat ukolébat kombinací tmy a ticha, a proto začala chodit v malých kruzích přede dveřmi, aby se zaměstnala nějakou činností a nepadl na ni jen tak spánek. Když jí kruhy začaly přicházet stereotypní, začala chodit na druhou stranu, poté do osmiček a následně už ani nehledala ve své chůzi pravidelnost, prostě kráčela sem a tam.
Po nějaké té chvíli konečně zaslechla jejím uším tak lahodící zvuk – klíče rachotící v zámku. Dveře se odemkly a začaly se pomalu otevírat – a v nich stál blonďatý Jeremy Fitzgerald, zhluboka se nadechujíc a psychicky se připravujíc na svou každonoční stresující práci.
Málem dostal infarkt, když spatřil May, jejíž oči, hledící přímo na něj, byly stejně rozevřené, jako ty jeho. V první moment z nich vyčetl hrůzu. May už chtěla proběhnout dveřmi ven na svobodu, na čerstvý vzduch, ale zabránil jí v tom pevný úchop Jeremyho ruky za její paži.
❝Kdo jsi a co tu sakra pohledáváš?❞ zeptal se zostra.
❝Jsem jedna ze servírek, která tu během úklidu omylem zůstala…❞ vysvětlila rychle May.
❝Dobře, chápu,❞ odpověděl spěšně. ❝Jak se jmenuješ?❞
❝May.❞
❝May, co jsi viděla?!❞ dožadoval se odpovědi tentokrát mnohem víc, než doposud jakékoli jiné z těch, co jí položil.
❝Nebudeš mi věřit,❞ zakroutila hlavou.
❝Mluv!❞ stiskl ji pevněji, pak mu ale došlo, jak agresivní je, a stisk povolil. ❝Prosím, mluv! Tahleta pizzerie je natolik šílená, že budu věřit snad všemu, co mi řekneš. Prosím, mluv!❞
❝Ti roboti…❞
Jeremymu tuhla krev v žilách. Začínal mít pocit, že je všechno v háji. Že nemá šanci tuto noc přežít. Ani se nedožadoval pokračování věty, protože tušil, že už ho zná. Ale to, co May dořekla, jej zaskočilo víc, než by čekal.
❝…byli lidmi.❞
Jeremy na ni vytřeštil oči. Nedokázal pochopit, co tím myslela. Ale rozhodně to neznělo jako to, co on sám znal. May najednou došlo, co mu řekla, že mu vlastně všechno prozradila, ale na druhou stranu ji on brát vážně nemusel. Roboti byli lidmi? To vážně zní jako výmysl.
❝Prosím, já fakt musím jít…❞
Pustil jí ruku, tvářil se omámeně a zmateně. ❝Zítra, až budeš v práci, to s tebou ještě vyřeším,❞ řekl a odstoupil od ní. May poděkovala a svižně se odebrala pryč, směrem ke svému bydlišti. Jeremy, sledujíc, jak se dívka ztrácí v temné noci, ještě sám pro sebe tiše dořekl pár slov.
❝Teda pokud se zítřka vůbec dožiju.❞
« Předchozí díl || Další díl »
