Sépiákova sebevražda
Sépiákova sebevražda, heh, chtěl bych to jen začít tím, že pokud budete na konci chtít odpověď, tak se připravte na to, že budete zklamaní. Žádná totiž neexistuje.
V roce 2005 jsem byl na školní praxi v Nickelodeon Studios, abych mohl získat svůj diplom z animování. Samozřejmě jsem nedostával zaplaceno, jako většina praxistů, ale kromě vzdělávání to mělo i jiné výhody. Většině dospělých se to nemusí zdát jako moc, avšak většina dětí se z toho mohla podělat.
No, jelikož jsem pracoval přímo s editory a animátory, tak jsem se mohl podívat na nové epizody dříve, než vůbec byly odvysílány. Půjdu rovnou k jádru pudla a nebudu tu zmiňovat mnoho nepodstatných detailů. Před nedávnem vytvořili animovaný film o SpongeBobovi a tím pádem byl celý personál poněkud kreativně vyčerpaný, takže jim trvalo déle, než začali novou sérii. Ale odklad nové série byl ještě delší díky dalším smutným událostem. Byl tu problém s premiérou 4. série, který všechny a vše posunul zpět o několik měsíců.
Já a dva další praxisti jsme byli v editovací místnosti společně s vedoucími animátory a zvukaři, abychom se podívali na finále série. Dostali jsme kopii epizody, která měla nést název „Fear of a Krabby Patty“, sedli si k obrazovce a pustili si ji. Jelikož se nejednalo o finální verzi, tak bylo zvykem předělat a dělat si srandu z názvu epizody. Animátoři hodně často pozměnili název v úvodu epizody za nějaký oplzlý a rádoby vtipný. Jako například „How sex doesn’t work“ místo „Rock-a-bye-Bivalve“, což je epizoda, ve které SpongeBob a Patrick adoptují mořskou hřebenatku. Nic extra vtipného, pouze pracovní vtipy. Takže když jsme uviděli název „Squidward’s Suicide“, tak jsme si mysleli, že to není nic víc, než jen morbidní vtip.
Jeden z dalších praxistů ze sebe vypustil tlumený smích.
Jako obvykle začala hrát veselá hudba. Celá epizoda začala tím, že Sépiák cvičil na klarinet a občas se a jako obvykle nestrefil do noty. Najednou jsme uslyšeli SpongeBobův smích zvenčí. Sépiák přestal hrát a začal řvát na SpongeBoba ať se ztiší, jelikož on má večer koncert a musí trénovat. SpongeBob mu odpověděl „Ok“ a společně s Patrickem odešel navštívit Sandy. Bublinkový přechod projel přes obrazovku a my viděli konec Sépiákova koncertu. Tady to už začínalo být divné.
Během toho, co jsme to sledovali, jsme si všimli, že se pár snímků opakovalo, avšak zvuk nikoliv (v tomto stádiu je zvuk již synchronizovaný s animací, takže ano, není to běžné). Když Sépiák přestal hrát, tak se zvuk utnul přesně tak, jak měl. Jako kdyby se nic z toho nikdy nestalo. Z publika se ozvalo tiché mumlání a následně ho všichni vypískali. Nejednalo se však o takové to klasické vypískání, na které jsme zvyklí z animáků. Z tohoto jste mohli jasně slyšet, jak bylo zlomyslné.
Sépiák následně zabíral celou obrazovku a viditelně se bál. Záběr se otočil na publikum se Spongebobem uprostřed něj. Také ho vypískal, což je pro něj neobvyklé. To ale není to nejdivnější. Nejdivnější byl fakt, že všichni měli až přehnaně reálné oči. Velmi detailní. Očividně ne záběry očí lidí, avšak rozhodně něco víc než CGI. Jejich zornice byly červené. Někteří z nás si začali vyměňovat zmatené pohledy, ale jelikož jsme nebyli ti, kteří to napsali, tak jsme nezpochybňovali to, jaký by to mohlo mít vliv na děti.
Další záběr byl na Sépiáka sedícího na kraji své postele.
Vypadal velmi zoufale. Z jeho kruhového okna šla vidět noční obloha, takže se to muselo odehrávat krátce po jeho koncertu. Znepokojivé bylo hlavně to, že v této části nebyl žádný zvuk. Doslova žádný zvuk. Dokonce ani žádná odezva z reproduktorů. Jako kdyby byly vypnuté.
Přístroje však ukazovaly, že fungovaly perfektně. Jen tak tam seděl, mrkal a takhle to pokračovalo asi 30 sekund. Pak začal potichu vzlykat. Položil si ruce (chapadla) na oči a potichu brečel celou minutu. Během jeho pláče začaly zvuky v pozadí sílit až do úrovně, kdy byly i tak skoro neslyšitelné. Znělo to jako lehký vánek uprostřed lesa.
Obraz se pomalu začal přibližovat k jeho obličeji. Pomalu myslím tak, že byste to poznali pouze kdyby jste si vedle sebe dali dvě stejná videa s desetisekundovým odstupem. Jeho pláč začal nabírat na hlasitosti. Byl plný bolesti a vzteku. Následně se obraz na zlomek vteřiny škubnul a pak pokračoval dál. Ten zvuk připomínající lesní vánek byl postupně čím dál tím víc hlasitý.
Znělo to, jako by se tam někde chystala bouřka.
Tento zvuk a sépiákův pláč byly těmi nejděsivějšími zvuky. Zněly reálně. Skoro jako kdyby to vše nevycházelo z reproduktorů, avšak jako kdyby reproduktory byly pouhé dírky a zvuk přicházel z druhé strany. I když je studiový zvuk velmi kvalitní, tak žádné studio nekupuje vybavení dost dobré na to, aby zněl takto kvalitně.
Kromě zvuků větru a pláče byl v pozadí velmi potichu slyšet zvuk připomínající smích. Přicházel ve zvláštních intervalech a nikdy netrval déle než sekundu, takže se těžko rozlišoval (na onu epizodu jsme se dívali dvakrát, takže se omlouvám, pokud zním až moc specificky, ale měl jsem čas o tom přemýšlet). Po 30 sekundách tohohle se obraz rozmazal a sekl a něco se jen na chvilku objevilo na obrazovce. Vypadalo to jako by tím byl nahrazen pouze jeden snímek.
Vedoucí editorů animací video zastavil a přetáčel ho snímek po snímku. To co jsme spatřili bylo příšerné. Byla to fotografie mrtvého dítěte. Nemohlo mu být více než 6 let. Jeho obličej byl rozsekaný a zakrvácený. Jedno z jeho očí mu jen tak vyselo z očního důlku, rozmáčknuté. Byl svléknutý do spodního prádla. Jeho břicho bylo rozříznuté, vnitřnosti ležely vedle jeho bezvládného těla. Ležel na nějakém dláždění. Vypadalo to jako silnice.
Nejvíc znepokojující byl fakt,
že na fotografii byl vidět i stín fotografa. Nebyla tam žádná policejní páska, žádné důkazní štítky nebo značky. Navíc byla fotka úplně křivá, takže se nemohlo jednat o důkazní materiál. Zdálo se, že odpovědnost za smrt onoho dítěte nese fotograf. Cítili jsme se poníženě, ale pokračovali jsme dál doufajíc, že se jednalo pouze o nějaký zvrácený vtip.
Na obrazovce byl znovu stále brečící Sépiák. Brečel však hlasitěji než předtím a v záběru byla pouze polovina jeho těla. Vypadalo to, jako by mu z očí tekla krev. Ta krev byla také až přehnaně reálná. Skoro se zdálo, že kdyby se jí člověk dotkl, tak mu zůstane na prstech. Vítr nyní zněl jako vichřice prohánějící se lesem. Dokonce v něm bylo slyšet lámání větví. Smích v pozadí byl nyní hluboký jako baryton, a přicházel v delších a častějších intervalech. Asi po 20 sekundách se obraz opět sekl a ukázal další jednosnímkovou fotografii.
Editor se nechtěl k fotografii vracet. Nikdo to nechtěl. Ale věděli jsme, že musíme. Tentokrát dítě na fotografii vypadalo jako holčička, avšak starší, než to první dítě. Ležela na břiše. Její sponky do vlasů ležely vedle ní v kaluži krve. Její levé oko také vyselo z očního důlku, rozmáčknuté. Také byla svlečená do spodního prádla. Její vnitřnosti ležely na kupě na jejích zádech přímo nad dalším obrovským řezem. Tělo bylo opět na ulici a na fotce byl znovu vidět stín fotografa velmi podobný velikostí tomu prvnímu. Musel jsem spolknout moje vlastní zvratky a jedna praktikantka, jediná žena v místnosti, vyběhla ven.
Šou pokračovala.
Asi po pěti sekundách od druhé fotografie Sépiák utichl a s ním i všechno ostatní. Stejně jako když tato scéna začala. Sundal svá chapadla z očí. Ty byly nyní hyperrealistické jako ty na začátku epizody. Krvácely s pulzovaly. On jen zíral na obrazovku jako by pozoroval diváka. Po cca 10 sekundách opět začal brečet. Tentokrát si však nezakryl oči. Zvuk, který vydával, byl pronikavý a hlasitý a nejhorší na tom bylo, že jeho vzlykání bylo zkombinováno s výkřiky.
Slzy a krev tekly po jeho tváři ve velkém množství. Vrátil se zvuk větru a také onen hluboký smích. Objevila se také další fotografie. Tentokrát na dobrých pět snímků. Animátorovi se to povedlo zastavit na čtvrtém a vrátil se o kousek zpět. Tentokrát se jednalo o fotografii chlapce. Byl asi podobného věku, jako ty předešlé děti, pravé oko měl venku a vyselo, tekla po něm krev. Animátor pokračoval. Jen těžko se tomu dalo uvěřit, ale další snímek byl jiný. Nedokázali jsme však přijít na to jak jiný.
Posunul to na další. Stejná píseň. Vrátil se zpět k prvnímu a přehrál je rychleji. V tu chvíli jsem to už nevydržel a pozvracel se na podlahu a zvukaře zírající na obrazovku. Oněch pět snímků nebylo pět odlišných fotografií. Vypadalo to spíš jako jednotlivé snímky videa. Viděli jsme jak ruka pomalu pozvedla vnitřnosti. Viděli jsme i to, jak na to byly oči dítěte zaostřené. Dokonce jsme na dvou snímcích viděli dítě z části mrknout.
Vedoucí zvukař nám pokynul, abychom to zastavili.
Musel zavolat tvůrce, aby se na to podíval. Pan Hillenburg přišel za cca 15 minut. Byl zmatený, jelikož nevěděl, proč jsme si ho zavolali. Editor pokračoval v epizodě. Po pár snímcích plných křiku vše opět utichlo. Sépiák znovu zíral na diváka asi tři sekundy. Jeho obličej byl celý v záběru. Pak se záběr oddálil a onen hluboký hlas řekl „UDĚLEJ TO.“ Následně jsme uviděli v sépiákových rukou brokovnici.
Okamžitě si ji vrazil do úst a stiskl spoušť. Realistická krev a kousky mozku se rozprskly na zeď za ním a jeho postel. Síla střely ho odhodila zpět. Posledních pět sekund této epizody ukazuje jeho tělo ležící na posteli. Na straně visí jeho oko na tom, co zbylo z jeho hlavy. To na to všechno zírá prázdným pohledem. Po tomto epizoda končí.
Pana Hillenburga to samozřejmě vytočilo. Požadoval pravdu o tom, co se tam vlastně dělo. V tom momentě většina lidí jíž opustila místnost. Takže nás tam zbylo pouze pár, kteří na to koukali podruhé. Znovu vidět celou tu epizodu jen pomohlo tomu, jak dobře se mi obtiskla do paměti. Způsobilo mi to také příšerné noční můry. Lituji toho, že jsem zůstal.
Jediná teorie, která nás napadla,
byla o tom, že tento edit má na svědomí někdo z dlouhé řády zaměstnanců mezi kreslícím studiem a námi. Zavolali jsme si technického ředitele, aby zanalyzoval, co se stalo. Analýza neprokázala, že by video bylo někdy předěláno. Avšak čas dokončení byl pouhých 24 sekund před tím, než jsme si to pustili.
Všechna použitá technologie byla prohlédnuta kvůli možné přítomnosti cizího softwaru, či hardwaru. Prověřovaly se i systémové chyby. Třeba se časová známka porušila a ukázala špatný čas. Všechno však bylo v pořádku. Nevěděli jsme, co se stalo a do dnešního dne to nebylo zjištěno.
Proběhlo i vyšetřování oněch fotografií. Opět nic. Žádné z ukázaných dětí nebylo možné identifikovat a ze všech zahrnutých dat nebyly získány žádné stopy. Nikdy předtím jsem nevěřil v nevysvětlitelné události, ale teď, když vím, že se něco stalo a nemůžu najít nic víc než jen předběžné důkazy, tak věci radši promýšlím dvakrát.
Zdroj: Creepypasta Wiki
Další creepypasta: Držitel katastrofy
