ČlánkyCreepypastyZáhady

Coulrofobie – Strach z klaunů

Coulrophobia / Coulrofobie

(Strach z klaunů)

Coulrofobie je strach z klaunů. Jsem si celkem jistý, že ji asi většina z nás aspoň nějakým způsobem pocítila. Většinu to přejde v průběhu dětství, ale některé to trápí i déle. Někdy dokonce i celý život…

Měl jsem tu smůlu,

že jsem byl zrovna jeden z těchto lidí. Když mi bylo sedmnáct, tak jsem se stále bál klaunů stejným způsobem, jako když mi bylo pět let.

Takže si představte, ovšem pouze pokud chcete, moje nesmírné zděšení, když jsem zjistil, že můj malý bratranec bude mít klauna na své narozeninové párty.

Skoro jsem odmítl tam jít, ale mí rodiče řekli, že je na čase, abych se přes své strachy přenesl a také, že mě tam můj bratranec vážně chce.

Nakonec jsem se uvolil jít s tím

že jsem předpokládal, že malé děti, které budou na oslavě mého bratrance, klauna zaměstnají a on se mi tím pádem nebude vůbec věnovat. Protože to klauni dělají. Baví malé děti.

Když přišel čas, tak jsem se společně se svými kamarády vydal na onu narozeninovou oslavu. Bylo tam hlavně příbuzenstvo a spousta kamarádů mého malého bratránka. Pronajali si skákací hrad a obrovské prostranství pro pobavení davu. Musím přiznat, že to byla vážně ohromující párty.

Pak jsem uviděl toho klauna

Ten už byl dávno zaměstnán bavením všech dětí na oslavě a musím říct, že i na tu vzdálenost jsem z něj měl celkem strach. Opravdu jsem chtěl jít domů, ale nutil jsem se zůstat. Činil a pohyboval jsem se tak, abych se na klauna nemusel po dobu celé oslavy dívat a snažil jsem se ho nechat zaplout do davu pokaždé, když jsem potřeboval projít ke stolům s jídlem a on stál nedaleko.

Na stolech mě čekal úplně klasický výběr jídla, který bývá na všech takovýchto oslavách prakticky stejný. Všiml jsem si, že za mnou někdo stojí a s pocitem toho, že by to mohl být někdo koho znám, jsem se otočil a polil mě strach. Ten podělaný klaun stál přímo přede mnou.

Jen tak na mě zíral s obrovským úšklebkem a pomalu ke mě natahoval ruku

Začal jsem se třást. Postupně se ke mně blížil jeho prst zahalený do rukavice a já cítil, jak je čím dál tím blíž a blíž. Na konec, když už se se svým prstem dotkl mého nosu, se začal usmívat ještě víc a zaznělo:

„Honk!“

V tu chvíli už jsem to nevydržel. Odstrčil jsem klauna na stranu a zaběhl jsem přímo do nedalekého domu. Totálně jsem ignoroval to, že na mě moji rodiče s překvapením volají, abych se vrátil zpět.

Ani jsem se za sebe nepodíval

jestli mě ten klaun nenásleduje… prostě jsem běžel dál.

Zabouchl jsem za sebou dveře a dýchal jsem zhluboka, abych se uklidnil. Pořád jsem se nekontrolovatelně třásl. Věděl jsem, že od rodičů dostanu pořádně vyhubováno za to, že jsem se takhle zachoval, ale opravdu mě to dostalo… co měl k četu za problém?

Najednou se dveře otevřely

a já čekal, že dovnitř vběhnou moji rodiče. Nemohl jsem uvěřit tomu, že místo na ně opět zírám na toho klauna, kterému se hned po vstupu do domu rozzářil úsměv.

„JDI ODE MĚ!“

Zakřičel jsem, jelikož jsem toho už měl dost. Můj strach se pomalu přeměňoval ve vztek. Vztek na toho blbého klauna. Neviděl snad , že se bojím? Proč mě prostě nenechal být? Nebylo to fér…

Klaunův úsměv uvadl a než jsem stačil zareagovat, tak se po mě vrhl. Složil mě k zemi a plivl mi do obličeje „Bojíš se klaunů? Já ti ukážu něco, čeho se můžeš opravdu bát, ty malej hajzle!“

Nemohl jsem se nijak uvolnit

z toho, jak mě ten šílený klaun držel na zemi a svýma do rukavic zahalenýma rukama mě začal škrtit. Cítil jsem, jak jsem čím dál tím slabší a jeho stisk silnější. V jeho tváři nebylo vidět nic čistého. Jen vražedný vztek.

Zrovna, když jsem si myslel, že už zemřu, jsem uviděl svého strýce, jak toho klauna tahá pryč. Moji rodiče vešli hned po tom. Všichni křičeli a řvali, ale mě se všechno jen vlnilo a rozmazávalo. Jak jsem tam ležel a kašlal, tak jsem slyšel, jak kdosi zakřičel, aby někdo došel pro děti a někdo jiný zavolal policii. Všichni ostatní pomáhali mému strýci držet toho klauna při zemi, který tam sebou jen házel a nadával.

Nic víc si z toho dne nepamatuji.

Vše, co si pamatuji, je, že pár dní po tom, co se to stalo, se naše místní noviny rozhodly, že tento příběh sepíší. Ukázalo se, že klaun na té párty byl ve skutečnosti psychopat, který se dokázal vyhýbat policii již několik měsíců. Vypadá to, že si užíval oblékat se jako klaun a prezentoval se jakožto bavič. Přede mnou bylo napadeno i pár dalších lidí, ale vždy se mu povedlo nějakým způsobem utéct. Vypadá to, že mu konečně došlo štěstí.

A co to znamenalo pro mě? Nu řekněme, že mi trvalo o pár let déle zbavit se mého strachu z klaunů…

A nechtějte, abych začal mluvit o mimech…

Zdroj: Coulrophobia
Další Creepypasta: Jezero Anjikuni

3.5/5 (2)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Migdos

Zdravím! Moje jméno je Migdos a normálně působím na platformě jménem YouTube na kanále Project Masked. Mezi mé záliby patří práce s videem a zvukem, streaming a samozřejmě "TROCHA" explozí a plamenů. Na DT jsem díky Nautileen, takže pokud to tu jednou shoří na popel, tak víte, za kým jít...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Don`t copy text!
Close
Close