Držitelka písně
V jakémkoliv městě, v jakékoliv zemi, jděte do jakéhokoliv ústavu pro duševně choré, či „domu na půl cesty“, do kterého se dokážete dostat. Až přijdete na recepci zeptejte se, zda můžete navštívit někoho, kdo si říká „Držitelka písně.“ Budete odvedeni ke dveřím, za nimiž najdete dlouhé, točité schodiště. Ono schodiště bude vyšší než samotná budova. Na jeho vrcholu naleznete dveře, za kterými bude chodba.
Náhlá vlna tepla vás obestoupí, jakmile otevřete dveře. Pokračujte chodbou dál. Po chvíli si všimnete, že teplota v chodbě klesá. V ten moment se musíte zastavit a nevydat jedinou hlásku. Jestli uslyšíte dětský pláč, otočte se a utečte! Nic vám neublíží, ale ten pláč vás bude pronásledovat ať půjdete kamkoliv. Pokud ho budete slýchat po zbytek života, považujte se za šťastlivce. Pokud ale pláč přestane, vaše prvorozené dítě zemře.
Pokud však žádný pláč neuslyšíte a opět začnete cítit teplo, pokračujte ke dveřím na konci chodby a otevřete je. Místnost za nimi bude osvětlena zelenými světly. V jejím středu bude stará žena, která bude točit páčkou hrací skříňky, avšak ta nebude vydávat žádný zvuk. Obě její nohy byly useknuty pod koleny. Až na ni promluvíte, tak se jí musíte dívat do očí. Má totiž schovaný oštěp vytvořený z kostí z jejích nohou. Přerušte s ní oční kontakt a ona vás s ním probodne. Následně vás nechá ve zdánlivě nekonečné agónii vykrvácet. Odpoví pouze na jednu otázku: „Kterou píseň zvykly dříve hrávat?“
Stará žena začne zpívat.
Píseň bude v jiném jazyce, avšak ta melodie bude to nejkrásnější, co jste kdy slyšeli. Vaše mysl, tělo a duše budou klidné a vyrovnané. Náhle, bez varování, uvidíte v hmatatelných detailech obraz bezstarostných dětí, které si nevinně hrají a zpívají. Přestože se tento výjev zdá klidný a radostný, nakonec bude neskutečně krutý. Děti se mezi sebou začnou prát. Brzy na to se započnou zabíjet těmi nejbrutálnějšími způsoby jaké si lze představit.
Budou se navzájem probodávat dřevěnými tyčemi, vykuchávat se ostrými kameny a dokonce si budou navzájem rvát maso od kostí holýma rukama. Následně uvidíte ty děti, tedy spíše jejich otrhané dvojníky, jak šíří smrt a destrukci daleko horší, než byste si kdy dokázali představit. Poté uvidíte nahatého chlapce, pokrytého krví, radostně si zpívat během toho, co běží skrz pekelnou pustinu, naháněného ohavnými monstry. Přemohou ho a roztrhají na cáry. Ta píseň však bude po celou dobu vycházet z jeho úst. I když budou rozcupované. I přes tyto scény plné hrůzy a brutality zůstanete po celou dobu absolutně klidní. Nebudete ani vědět proč.
Až tyto strašné vize skončí, ucítíte v hrudníku intenzivní bolest. Budete si připadat jako kdyby vám mělo vybuchnout srdce. Stále nesmíte přerušit oční kontakt s tou starou ženou, protože pokud to uděláte, tak na sebe přivoláte takové hrůzy, že explodující srdce je oproti tomu ekvivalent ráje. Pokud ve svém zírání vytrváte, bolest časem ustoupí. Ona žena se pak postaví (nebudete s to pochopit jak) a položí vám hrací skříňku do rukou.
Ta hrací skříňka je Předmět 6. z 538. Až se píseň znovu rozezní, tak se opět spojí.
Zdroj: Creepypasta wiki
Další Creepypasta: Ledová hora
