ČlánkyCreepypastyZáhady

Have You Seen This Man?

Viděli jste tohoto muže?
Have You Seen This Man?

Nemám psy úplně v lásce.

Ale takhle tomu vždy nebylo. Vlastně jsem je měl rád. Vyrostl jsem s tím, že jsem všem říkal, jak se ze mě stane veterinář. Pokud by se tak stalo, tak si nemyslím, že bych na tom byl stejně, jako teď. Jsem pekelně nervózní člověk. Co si pamatuji, tak jsem vždy trpěl konstantní paranoiou. Pokud byste se zeptali mých rodičů, tak by vám řekli něco úplně jiného. Podle nich jsem byl klidné, rozvážné a celkově v pohodě dítě.

Říkají, že mi bylo okolo 12 let, když se moje chování drastickým způsobem změnilo. Z té doby si toho moc nepamatuji… Avšak je tu jedna událost z mého dětství, kterou nedostanu z hlavy ani kdybych chtěl. Něco (nebo lépe někdo), co mě poznamenalo na zbytek života.

1. ledna 1994

Pamatujete, jak jsem řekl, že psy nějak extra nemusím? Mám k tomu důvod. Jak jsem již zmínil, oznámil jsem svým rodičům, že chci být veterinář. Podporovali mě. Chtěli, abych byl úspěšný. To, jakou o mě měli starost, beru za samozřejmost. Koupili mi knihy o anatomii zvířat, brali mě do zoo a dokonce mi koupili dokumentární filmy o zvířatech na VHS kazetách. Zkoušeli co mohli, aby ze mě mohl vyrůst člověk, kterým jsem chtěl být. Člověk, na kterého mohou být rodiče pyšní.

Narozeniny jsem měl v listopadu. Byly to mé dvanácté. Všechny mé předchozí pokusy o to vyprosit si od rodičů domácího mazlíčka skončily neúspěchem. Pokaždé mi řekli, že nejsem dostatečně starý. Že nejsem připravený na to mít zodpovědnost za další živou bytost. Chtěl jsem je přesvědčit o opaku.

Toho roku mi mělo být zatracených dvanáct. Přečetl jsem všechny ty knihy o zvířatech a věděl jsem, že tento rok jsem konečně připravený. Znovu jsem řekl svým rodičům, že bych chtěl k narozeninám zvíře. Tentokrát byla jejich reakce odlišná. Můj otec na to odpověděl prostě „Možná.“

A s tím jsem zjistil, co toho roku dostanu na narozeniny.

Nebylo pro mě žádné překvapení, že v den mých narozenin jsem se vzbudil díky tomu, že mi štěně olizovalo obličej. Byl jsem nadšený. Moji rodiče stáli v rohu místnosti a vřele se na mě usmívali. Popřáli mi všechno nejlepší a dali mi kázání o tom, jak se mám k tomu psovi chovat stejně, jako bych se choval k jiné živé bytosti. Zajistili mi jídlo pro psy, misky a vodítko. Byl to ten nejšťastnější moment v mém životě. Ten pes byl můj nejlepší přítel.

Veškerý čas, který jsem trávil s mým psem, byl úžasný. Byl jsem teprve dítě. Měl jsem domácí školu a nikdy jsem nekomunikoval se svými vrstevníky. Ne že bych s tím měl nějaký problém. Můj pes, jehož jméno bylo Theo, se mnou navázal silné pouto v průběhu jednoho měsíce.

Měli jsme mezi sebou pouto, které by se svým psem mělo asi každé dítě. Chodili jsme na procházky, hráli jsme si spolu, rvali jsme se, krmil jsem ho a celkově jsem se snažil vychovat ho nejlépe, jak jsem mohl. Přesně jak si přáli mí rodiče. Nemusím ani zmiňovat, že jsem sevé rodiče ohromil. Jejich názor na mě se brzy změnil.

Bylo prvního ledna. Začátek nového roku a nový začátek pro mě. Vzbudil jsem se okolo desáté hodiny dopolední, což pro mě bylo dost neobvyklé. Nikdy předtím se mi totiž nepovedlo zůstat vzhůru do půlnoci. Cítil jsem se úplně příšerně. Máma mě ráno pozdravila v kuchyni a udělala mi výbornou snídani. Kuchyně mé mámy byla legendární věc. Během toho, co jsem seděl u jídelního stolu, mě pozdravil Theo zpod stolu a sedl si k mým nohám. Dal jsem mu kousek slaniny. Měl z toho radost.

Moje snídaně byla přerušena.

Jednou z mých domácích povinností bylo přinést dovnitř poštu. Po tom, co jsem zaslechl povědomý zvuk poštovního auta, jsem vyběhl z kuchyně. Z jednoho z mých dokumentů jsem se dozvěděl o Ivanu Pavlovovi a jeho psech. Zábavné je, že jsem neměl ani tušení o tom, že jsem byl naučen reagovat určitým způsobem na zvuk poštovního auta. Stále jsem byl unavený z předešlé noci.

Šel jsem neobratně směrem ke dveřím. Nedával jsem moc pozor. Hned potom co jsem otevřel dveře, Theo vystřelil ven. Nedokázal jsem zpracovat, co se právě stalo. Nikdy předtím tohle neudělal. Probral jsem se a rozhodl se běžet za ním. Svěsil jsem si bundu z věšáku a vyběhl ven. Hned poté, co jsem došlápl na práh, jsem zamrzl na místě. Theo daleko nedoběhl. Dokonce ani neopustil předzahrádku. Její východ byl blokovaný mužem.

To bylo poprvé, co jsem „ho“ viděl.

Díval se přímo na mě. Ani nemrkal. Nevěděl jsem, co mám dělat, ani jak se cítit. Nejdříve jsem byl vděčný. Byl to jediné, co stálo mezi Theem a zbytkem světa. Nic neříkal. Theo se na něj díval, kroutil ocasem a funěl. Vypadalo to, jako by si ten muž ani nevšiml, že tem nějaký pes je. Jen dál zíral. Chtěl jsem něco říct. Chtěl jsem mu poděkovat. Díval se na mě takovým způsobem, jako kdyby čekal, že něco řeknu.

Něco mi v tom však bránilo. Bez odvrácení pohledu si klekl a zvedl Thea tak, že ho chytil za zátylku krku. Theo se kroutil. Chtěl jsem mu říct, aby mého psa položil, ale něco mi v tom zabránilo. Nedokázal jsem přemýšlet. Vše co jsem mohl bylo sledovat to.

this man záhada darktown

Onen muž sáhl do kapsy,

vytáhl nůž a jedním rychlým řezem podřízl mému psovi hrdlo. Krev vytryskla na sněhem pokrytou zem. Pár sekund ještě držel mého psa ve vzduchu. Nechával Theovu krev stékat a ta pod ním vytvářela kaluž. Pak ho jen tak pustil na zem. Theo spadl na krví nasáklý sníh.

Ten muž mě stále pozoroval. Upustil nůž na zem a jen tak odešel pryč. Až když mi byl úplně z dohledu, jsem se byl schopen hnout. Došel jsem k Theově mrtvole a stál nad ní. Chtělo se mi brečet, ale ukápla mi pouze jedna slza.

Mamka se vyšla z domu, aby se podívala, proč mi tak dlouho trvá přinést poštu. Nedivím se tomu, že křičela. Viděla mě stát nad podříznutým tělem mého mrtvého psa Thea. A ještě k tomu tam ležel ten nůž. Nepotřebujete být géniové, aby jste si dali dva a dva dohromady. Celé to bylo úplně jasné.

Následky prvního setkání

V průběhu následujících měsíců mě mí rodiče nutili, abych si našel psychiatra. Když se mě zeptali, proč jsem zabil Thea, tak jsem se jim snažil vysvětlit, že jsem to nebyl já. Zkoušel jsem vše co jsem mohl, abych je přesvědčil o tom, že to udělal ten muž. Asi vám nemusím říkat, že mi to nikdo nevěřil.

this man záhada darktown

„Dobrá,“ řekl mi můj terapeut celkem arogantním tónem. „Popište mi, jak ten muž vypadal.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že ho nejsem schopný popsat. Nebylo to tím, že jsem si nepamatoval jeho obličej. Prostě… byl tak obyčejný, že bych ho nebyl schopný popsat bez toho, abych u toho nepopsal miliony jiných lidí. Jeho obličej byl tak… zapomenutelný. Věděl jsem, že jsem na něj zíral dobrých pět minut.

Člověk by předpokládal, že budu schopný si vzpomenout na obličej muže, který zabil mého psa bez toho, aby se mnou přerušil oční kontakt. Věděl jsem, jak vypadal, ale bylo to jako kdyby můj mozek nebyl schopný moje myšlenky přetvořit do slov.

Neodpověděl jsem na otázku mého terapeuta. Pouze jsem zapadl do své židle. V průběhu mého života jsem toho muže ještě několikrát zahlédl. Možná to v budoucnu popíšu více detailně, ale vše co zatím mohu s jistotou říct je, že opravdu existuje. Možná působím jako šílenec, ale vím, co jsem toho večera viděl. Vidím ho neustále. Ať už je v davu v televizních novinách nebo v mých snech. Je reálný a vždy se dívá.

Zdroj (EN): Have You Seen This Man?
Další Creepypasta: Oční kontakt

5/5 (1)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Migdos

Zdravím! Moje jméno je Migdos a normálně působím na platformě jménem YouTube na kanále Project Masked. Mezi mé záliby patří práce s videem a zvukem, streaming a samozřejmě "TROCHA" explozí a plamenů. Na DT jsem díky Nautileen, takže pokud to tu jednou shoří na popel, tak víte, za kým jít...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close