Hodina Správného Chování
Když jsem vyrůstal, vždycky jsem četl spousty knih. Nyní, moje rodina a já žijeme v upraveném školním domě z dávných časů, tudíž můj dům byl vždycky rozvrzaný. Bylo to strašidelné. Bývaly to dvě třídy. Jedna nahoře a jedna dole. Nižší podlaží se stalo hlavní učebnou poté, co díra zničila horní patro. Ale díky renovacím se stal domem, jakým je dnes. Pravděpodobně proto, že hodně dětí tam nikdy moc nechodilo.
Být jedináčkem, jak si asi myslíte, bylo trochu nudné. Většina z Vás, kdo jste jedináčky budete vědět, jak to myslím. Vždy jsem mohl jít ven a najít si přátele, ale jen jsem nebyl dobrý v konverzaci. Takže si mojí rodiče mysleli, že knihy budou dobrý způsob pro mě, jak zabít čas. Bylo mi jen 6 let, když mi přinesli tu spoustu knih. Byly to ty levné, brožované knihy, které jsi mohl vidět v spodní poličce většiny knihkupectví, s jasnými ilustracemi dětí, jezdících na kolech, nebo dracích, a mající dobrodružství s jejich kamarády, když hledali ztracené poklady.
Bylo jich tam tolik. Nebyl jsem schopný je všechny přečíst. V našem suterénu jsme měli řadu dřevěných skříní pod pultem naproti zdi. V jedné z těch skříní byla schovaná má obrovská sbírka knih. Byl jsem je schopný číst po škole každý den, a stejně, nechali mou šestiletou mysl si tím projít. Přesto jsem je tak jako tak miloval s vášní.
Časem jsem o ně ztratil zájem. Moji rodiče mi sehnali jednu z těch nových video-herních konzolí, a samozřejmě, zářící obrazovka převažovala nad nudným papírem každý den. Ta skříň mi od té doby jen sem tam proklouzla na mysl. Nikdy znovu jsem jí neotevřel. Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce, a měsíce v roky.
Po dokončení střední školy, nastal čas Vysoké
Léto uběhlo rychle a já zítra odcházím na univerzitu. Zabalil jsem si všechny své tašky a moji rodiče už šli spát. Moje auto bylo připraveno pro zítřejší ranní 8 hodinovou jízdu a tak jsem mohl jít spát dřív. Šel jsem dolů do mého pokoje poté, co jsem dostal ubrečené objetí od mé matky a jedno divné od mého otce. Nesl jsem svou tašku dolů.
Jak jsem přehazoval její obsah, flaška s vodou mi spadla z boku tašky a kutálela se krokem dolů. Šel jsem po ní, slyšel jsem náraz jejího dna. Zamrkal jsem směrem k světlu a viděl jsem jí naproti stěny. Přistoupil jsem k ní a zvedl ji. Ale pak jsem se na moment zastavil. Dokutálela se až k dřevěné skřínce. Zvědavost přepadla mou mysl, jak jsem jednoduše otevřel. A uvnitř, nemohl jsem uvěřit, co jsem tam viděl. Prach. Všude. Kuckal jsem, když jsem setřel rukou tenké chomáče prachu u dveří skřínky. Poté, co jsem to udělal, jsem viděl na čem to bylo usazené.
Přirozeně, můj ukazováček projel po zaprášeném povrchu, zanechávající dlouhou barevnou čáru. Nadzvedávaje obočí, jsem zvedl objekt a foukal jsem na to. Malá, dětská knížka. Měla obrázek velmi mladé dívky dělající sušenky a nad její hlavou zněly slova, “Cindin Velký Dort“.
Na rohu, tam byl černá záložka se jménem
Jason Klein
Moje jméno. Jak jsem otáčel stránky, vracely se mi vzpomínky. Byly to moje knihy, které jsem dostal kdysi dávno.
Četl jsem je rychle, viděl jsem jak měly nanejvýš 20 stránek. Po chvíli, jsem začal číst víc a víc knih že jsem si je ani nepamatoval. Jistě, bylo jich hodně. Nebylo možné přečíst je všechny. Během hodiny a půl byly všechny pryč. Pak už tam zůstala jen jedna kniha na levé straně skřínky.
Vytáhl jsem ji a přečetl název:
“Hodina Správného Chování“
Moje jméno na ní nebylo. A soudě podle těch zažloutlých stránek to tam muselo být ještě předtím než se moje rodina sem přestěhovala. Otevřel jsem jí pomalu a začal jsem číst. Nebylo tam jméno autora.Otočil jsem stránku znova.
Viděl jsem spoustu studentů, běhajících po třídě
Papírové vlaštovky létaly, kuličky z flusačky byly na stěnách.
Nad obrázkem byl text:
Děti můžou být velice zlobivé, vskutku velice zlobivé. Hlavně k své učitelce; milé, staré Paní Sneed.“
Na druhé straně byla ukázaná velmi stará žena. Měla na sobě brýle s tlustou obručí, a její vlasy byly tmavě šedé, krátce ostříhané a kudrnaté na její hlavě. Měla žluté šaty s růžovými sedmikráskami. Ale její výraz mě dostal. Zdála se…Vystrašená. Její oči měly obrovský detail a dívala se na mě jako kdyby chtěla zoufale něco říct, něco hrozného. Ale ona byla jen na obrázku.
Otočil jsem stránku a pokračoval. Další scéna ukazovala Paní Sneed, sedící u svého stolu, jak děti kolem ní běhaly.
No tak, paní Sneed, nebuďte stydlivá. Nenechte ty děti si myslet, že přimhouříte oko.“
Paní Sneed se podívala na zem smutně, její kostnaté ruce položené na svém stolu jak jeho tvář ukazovala lítost a silný pocit sebe-nenávisti jak se dítě postavilo na druhou stranu jejího stolu, vyplazující svůj jazyk a dělající obličeje na ni.
Tentokrát jsem nejdřív přečetl text
Jsem rád, že jsem to udělal.
Nyní, nyní, Paní Sneed, vezměte ty nůžky opatrně. Jinak se ty děti pořežou anebo budou mít puchýře.“
Obrázek ukazoval Paní Sneed s pobouřeným pohledem, nůžky v jedné ruce a zaklapnuté v dětské ruce. To dítě křičelo a brečelo jak Paní Sneed stříhala popruh z jeho ruky, její zuby cenily vztekem, jak to dělala. Moje pusa byla trochu otevřená a zamrkal jsem, přejel jsem na stránku přede mnou. Bylo to znepokojivé čtení.
Ano, ale stále to byla jen kniha
Otočil jsem stránku znovu.
Skvělá práce, Paní Sneed! Jste učitelský zázrak. Mimochodem, není náhodou teď čas je učit biologii?“
Obrázek ukazoval Paní Sneed s jejími nůžkami připravenými a dítě, které si lehlo na stůl. Odstřihla mu všechny šlachy na kolenou, loktech a po stranách jeho tváře. Pak odřezala jeho břicho, ukazující jeho vnitřnosti třídě. Děti v lavicích brečely. Některé si kryly svou tvář, zatímco jiní se snažili jen vyhýbat pohledem. Všechny byly bledé, opravdu se bály o svůj život.
Chtělo se mi trochu zvracet při pohledu na ty vyvalené vnitřnosti dítěte na stole, jak to ta učitelka otevřela a ve spěchu jsem otáčel další stranu.
Jaká skvělá hodina! Skvělá hodina, vskutku! To byla vaše poslední, že, Paní Sneed?“
Četl jsem, jak děti odcházely ze školy. Některé měly krev vespod svých nohou a všichni vypadali stále dost bledě. Některé se objímali navzájem jak šly, vzlykaly a snažily se popadnout dech, podporujíce se navzájem. U vchodu stála paní Sneed, její tvář byla bez emocí, jak sledovala odcházející děti. Její šaty byly potřísněné krví.
Otočil jsem stránku znovu, věděl jsem, že je to poslední.
Nebyla to stránka
Poslední část knihy byla fotka, jedna té třídy. Židle a stoly byly otočené, stěny měly plíseň. Vlaštovky byly roztržené a sloupané po celé zdi. Ale to nebylo to, co mě dostalo. Ve středu byla žena, s drsnou hnědou kůží, suchou a popraskanou na jejím těle. Měla málo vlasů a na místě vypadaných vlasů měla pleš. Její rty byly suché a její flekaté žluté zuby byly vyceněné přímo na mě. Její prázdné oči důlky měly pohled do nekonečna, jak její oči byly zkažené a vypadlé už hodně dávno. Měla na sobě zničené žluté šaty, celé pokryté zaschlou krví. Pár růžových sedmikrásek tam zůstalo.
Kolem jejího krku byl provaz, který byl zavěšený u stropu. Na spodku záložky bylo napsaných pár slov.
Děkuji, Paní Sneed! Vaše práce skončila. Hodně jsme se toho naučili a určitě jsme si to užili!“
Zavřel jsem knihu
Postavil jsem se, otáčejíce pomalu, rozeznal jsem můj sklep. Myslím, že jsem vždycky tušil, čím předtím byl. Jistě, byl to můj sklep. Ale teď jsem věděl, co to doopravdy bylo. Byla to ta třída z té knihy. Šel jsem pomalu. Pochopil jsem všechno. Všechny školní věci byly odtud pryč. Jen hromada nepořádku tu zůstala uskladněna. Ale, ta žena se zde opravdu nepověsila, že? Ztracen v myšlenkách, nevěděl jsem, co jsem dělal a zakopl jsem.
Brýle mi spadly, mumlal jsem si a šmátral jsem po nich. Moje ruka se dotkla něčeho jako brýle. tak jsem se postavil a očistil jsem si je. Vytáhl jsem svůj mobil a díval jsem se na černou obrazovku. To nebyly mé brýle.
Odrazem byl pár tlustých brýlí, které měly praskliny v čočce.
A na jejich obroučkách bylo jméno:
Paní Sneed
Originál (EN): Correct Class Behavior
Další Creepypasta: Velký zlý vlk
