NES Godzilla Creepypasta – Chapter 7: Zenith
NES Godzilla Creepypasta
Chapter 7: Zenith
Tak, a je to tady, poslední svět. O téhle části hry se mi diskutovat vážně moc nechce, tenhle svět mě sakra znepokojoval, ale lidi si zaslouží to vědět. V tuhle chvíli jsem měl vážně obavy, co hra udělá, Zenith byl odlišný od ostatních světů. Pokud byly ostatní světy divné, tak Zenith připomínal noční můru.
A nechtěl jsem jít nikam, nechtěl jsem se hnout z místa. První věc, které jsem si všiml, byla krvavá barva mapy a hudba byla jen hvízdavý zvuk.
I Solomona, i Anguiruse jsem měl zpátky, což mě alespoň na chvíli udělalo radost. Podíval jsem se na druhou stranu mapy, abych se podíval, co tu je za nepřátele.
Ghidorah a Destoroyah. Ale soudě ikon byl Ghidorah jinačí, než v originálech, namísto letu stál na zemi. Taky jsem si tady všiml detailně vykreslené, narůžovělé ikony. Tak na tohle se fakt těším. Vrátil jsem se zpátky a všiml si, že tu nemám víc možností, než svou „obvyklou rutinu“ s názvem Quiz level. Upřímě jsem se bál, co to udělá.
Odskočil jsem zpátky hned, co se ukázala tahle obrazovka
K tomu mi do uší doléhala příšerně poničená Password theme a vypadalo to, že se Face poddal nějakému temnu… myslel tím „Budu ti chybět?“ tohle? Věděl, co se stane?
Když jsem si všiml, že při mé neaktivitě se obrazovka zhoršovala, rychle jsem se vypařil.
A zpátky na mapě jsem najednou měl další monstrum. Na své straně. Nic se mě neptalo, jestli ho chci, ale když tam byl, vybral jsem ho a chtěl s tím hrát. Tohle se stalo.
„CO MÁ SAKRA TOHLE ZNAMENAT?!“
Chování hry mě sakra děsilo. To jsem ještě nezačal žádný z levelů. Nerozumím, proč mi byl náhodně dán nový charakter a pak mi hra zamítla s ním hrát. Ale nemá asi cenu to teď řešit, navíc je támhle TV level.
Bez animace. Bez hudby. Prostě mrtvý. Všechny moje instinkty mi říkaly, ať přestanu, ať už to nehraju. I hra mě očividně varovala, jak děsný bude poslední svět. Ale přestože mě všechno nutilo to vzdát, neudělal jsem to. Vzdát poslední svět? Přestože se mi hra snažila oživit vzpomínku na Melissu, měl jsem pocit, že mi to všechno dluží odpovědi.
První level byl tady Red Temple. Mám pocit, že alespoň tou grafikou a vzhledem bude podobný. Nemýlil jsem se. Vzal jsem do levelu Godzillu a začal ho prozkoumávat.
Godzilla byla zmenšená, level a skóre zeshora zmizelo, taky tu byly ještě masky z Blue Temple. Z levelu, kterému byl tenhle podobný i hudbou – podivné hlasy. „No, jestli je tenhle level jako Blue Temple, očividně tu nebudou nepřátelé.“
Jak šeredně jsem se mýlil
Po chvíli chůze se oči soch rozzářily a přišla skupina monster Stínového Labyrintu, útočíc na mě.
Tenhle souboj s nimi zase skvěle otestoval mé reflexy a po poražení jsem z nich získal Power-upy, díky kterým jsem si obnovil ztracené HP.
Napříč cestou se pak oči soch zase rozsvítily, předvídajíc další vlnu. Zdálo se, že jich bude stejně, jenže naštěstí jich teďka bylo míň. Ale ubrali mi víc života. A takových vln monster bylo asi čtyři, než jsem se dostal na konec haly. Tam jsem posledních pár monster tlačil do propasti.
Nejdřív to vypadalo, že jsem se dostal do slepého bodu, jenže když oči soch přestaly zářit, objevila se přede mnou cihlová cesta. Šel jsem jí dál, dokud jsem nenarazil na stěnu, u které byly plošinky, po kterých jsem mohl vylézt nahoru. Cestou jsem tam potkal nová monstra, která měla nohy jako Pekelná zrůda a tělo něčeho, co jsem nerozeznal.
Došel jsem tam nahoru a cesta pak zase vedla dolů
Snažil jsem se být opatrný a neskočit ani vedle plošinky, ani na nepřátele, kteří sice nebyli silní, ale snadno dokázali z plošinky shodit.
Na konci byly plošinky sem tam, létající nad prázdnotou. Na jedné jsem přistál a všiml si, jak tam zeshora něco přišlo. Vypadalo to jako Modrý Anděl z předchozího světa, z hřbitova, ale tenhle byl rudý a jeho tvář připomínala… lebku…
Veškeré pocity, které jsem u Modrého Anděla měl, tady u Červeného vymizely. Chodil jsem okolo něj sem a tam, a najednou se mu rozsvítily oči, stejně jako sochy předchozího světa. Oznamoval tak vlnu útočníků.
Ten souboj mě štval, a to nejen proto, že jsem tu stál na plošinkách a hrozil pád, ale taky, že tu byli různí nepřátelé ze všech stran. A aby to bylo ještě zajímavější, Rudý Anděl ničil plošinky tak, aby zbyly jenom tři. Po souboji ale moje štěstí ještě neuteklo, rozhodl jsem se na Rudého Anděla zaútočit. Jinou šanci jsem tu neměl.
Když očividně Rudý Anděl zemřel, hra mě vrátila na mapu Zenithu, kde jsem vybral Mothru a šel jsem do nejbližšího levelu jiného od Red Temple. Zdálo se, že vstupuju na místo plné slova „KILL“.
Jak jsem očekával, celý level byl tvořen jen písmeny. A stejně jako Godzilla se i Mothra zmenšila do své poloviční velikosti. Takže levely Zenithu budou něco takovéhohle, fajn. Hudba byla příšerná. Jako kdyby někdo spojil všechny možné zvuky v NES hrách a vytvořil z nich tuhle „píseň“. Měl jsem sto chutí zvuk vypnout.
Hrát za Mothru znamenalo snadněji se vyhýbat nepřátelům
První, které jsem objevil, byli malí bezhlaví Gigani. Další jsem objevil dokonce hybridy předchozích bossů. Když se pět minut nic nedělo, nic nového jsem nepotkal, šel jsem dál, kde se hudba změnila do naprosto nesnesitelného pípání. Taky vlastně i vzhled levelu se změnil, teď jsem tu měl nějaké hromady něčeho, jako krví nasáklé smetiště.
Byly tu hromady rozličných nepřátel, kteří mě nepřestávali následovat. Jenže, když jsem doufal, že jsem unikl, se ta monstra změnila v jednu obrovskou příšeru.
Musel jsem se dostat ze svého šoku, abych zjistil, jak ho můžu zabít. Prostým útočením na hlavu; když jsem útočil jinam, zregeneroval se.
Přesto bylo extrémně těžké ho zničit, podobně jako Měsíční příšeru. Každý jeho útok byl podstatně mnohem silnější, než ty moje. Přeci jenom se mi povedlo ho porazit. Takže pak tohle monstrum spadlo na zem a potápělo se mezi tím vším až někam na dno.
Přešel jsem zpátky na mapu a zamyslel se
„Nejdřív hra dávala snadné levely, pak přitvrzovala. Jak obtížný bude level Zenithu?“ Se dvěmi levely prozkoumanými a třemi před sebou jsem pokračoval dál. Výběr dalšího levelu pro mě byl ještě stresovější a obtížnější. Nevěděl jsem, na co tam natrefím, a tak různě, takže jsem mohl jenom dát šanci náhodě.
Pokusil jsem se hádat, co by asi měly jednotlivé ikony znamenat. Jaký level by měly ukrývat. Zajímalo mě, co znamená ten prostřední level. Levely před bossy očividně ukazují něco jako vulkán, oheň, a tak. Ohledně prostředního, pochopil jsem to tak, že to bude nějaký level z masa, jako třeba orgány.
Rozhodl jsem se prozkoumat jeden z nejbližších, co u mě byly, takový ten s krvavým jezírkem. Správně jsem odvodil, že tu budou krvavá jezera jako v posledním levelu Dementie, a tak si vzal Anguiruse. Byl třeba pod tou vodou rychlejší.
Takže jsem otevřel level mnou nazvaný Krvavá jezera, a vypadalo to přesně tak, jak jsem předpokládal. Pod cestou, po které jsem šel, byla krvavá řeka, a hudba tam zněla tiše, jako bití bubnů. Se spoustou ozvěn. Jako bubny pod vodou.
Nechápal jsem, proč byl Anguirus stejně zmenšený, jako Godzilla a Mothra, ale očividně to takhle bude ve všech levelech Zenithu. Trochu mě deprimivalo, že moje obří monstra nebyla tak obří.
Chvíli jsem šel, dokud jsem nedosáhl útesu
Mezi zemí, po které jsem chodil, a další její částí byla obrovská mezera. Mohl bych to přeplavat a jít dál, jenže hromada podivných větví naznačovala, že kam dál jít není. Na té hromadě byly dvě menší potvory, zdálo se, že po mě křičí, jako kdyby si bránili své teritorium.
Tak jsem se potopil do krve a pomalu tam dopadnul na dno. Všude okolo byli vodní nepřátelé, třeba jako vysoce obrněný agresivní černý žralok. Díky bohu, že jsem potkal jen jednoho.
Když mi přišlo, že je tam dole až moc nepřátel, vyplaval jsem na povrch, kde na hladině plavala mrtvá těla.
„Děsivý… ale alespoň nejsou žádnou hrozbou,“ pomyslel jsem si. Jaká chyba…
Chytila mě a a držela se mého těla
Snažila se mě stáhnout dolů, a přitom ubírala život. Jelikož jich bylo dost, hned, co jsem jedno setřásl, jeho místo nahradilo další tělo. Musel jsem použít ten Anguirův útok, kdy se skrčí do koule, jinak bych to těžko přežil. Setřásl jsem je tak a vydal se co nejrychleji dál.
Zanedlouho jsem se tak dostal na další suchozemskou stezku. Bohužel ale s trnitým křovím, které Anguirusovi ubližovalo. Zničit jsem mohl jen ty slabší.
Najednou se mi zobrazila tahle obrazovka:
Byla tam jenom třicet sekund, a pak jsem tam stál, v levelu, na konci útesu, kde seshora visel nějaký… těhotný modrý humanoid, který měl okolo krku omotaný ostnatý obvaz, nebo co to mělo znamenat.
Pak se břicho toho humanoida samo otevřelo…
Spodní část těla odpadla a ukázal se mi boss Krvavých jezer.
Letěl proti mě a vydal uši trhající výkřik, musel jsem uhnout dozadu.
Tenhle „netopýr“ létal často docela vysoko a tak bylo obtížné ho zasáhnout. Zato on občas otevřel tlamu a vystřelil zelené šipky, které mě také sem tam sejmuly. Přeskočil jsem ho a pokusil ho trefit do hlavy, ale on vyletěl tam, kam jsem nedosáhl.
A při letu dokonce i vypálil z očí zelený oheň a pokoušel se mi ublížit tímhle
Kutálel jsem se po zemi; sice mi to ubíralo na síle, ale byl jsem rychlejší. Opakovalo se to takhle dál, než jsem to monstrum zničil. S posledními zbytky života jsem šel tam, kde byl oběšený humanoid, a za ním se už naštěstí žádné křoví nevyskytovalo. Prošel jsem a vrátil se na mapu.
„Ještě dva levely. Koho vzít teď?“ Godzilla, Mothra i Anguirus splnili po jednom levelu, nechávajíc za sebou Solomona a to poslední záhadné stvoření. Přestože jsem se ho pokusil vybrat… nic. Tak jsem prostě do dalšího levelu vybral znovu Godzillu, a Solomona jsem si šetřil na ten poslední.
Tenhle level jsem pojmenoval jako „orgánový“. Přišlo mi to tak trochu trefné, a tenhle level… mi byl asi nejnepříjemnější.
Už od začátku jsem viděl, jak je tenhle zcela jiný. Třeba grafika tady, a samotná atmosféra byla dost znepokojivá, k tomu ještě napomáhala hudba, hlasitá, dunící hudba. Bylo tu prázdno, dokud jsem teda neobjevil prvního nepřítele:
Spíš dvě. Takové…divné věci.
Všechno z tohohle levelu bylo obtížné popsat, bylo to mnohem více odporné a reálné. Většina nepřátel tam byla něco mezi zvířetem a ozubenou hromadou nechutnosti vytvořenou násilím. Taky to všechno tam bylo mnohem větší, jak Godzilla, navíc bylo potřeba asi 30+ ran, abych je mohl zabít. Většinou jsem radši chtěl ze zápasu utéct, ale nebylo kam.
Valná většina levelů měla východ někde napravo, tady to vedlo dolů, jako kdyby byl východ tam, napříč seskakováním z plošinek na plošinku. Navíc nebyla nikde jistota, zda vůbec jdu správným směrem, a vracet se nebylo možné.
Taky někteří ti nepřátelé si vyčkávali na plošinkách pode mnou, až seskočím. Nehnuli se, jenom zírali nahoru a čekali na možnost zaútočit. To, co jsen mohl udělat, je jít zpátky a počkat, dokud se nepodívají jinam.
A tak jsem se tam cítil jako v bludišti
Chodil jsem v prostoru mezi jednotlivými plošinkami a nemohl vyskočit a snáz tak utéct nepřátelům. Naštěstí ale v těchto těsných prostorech byla jediná příšera, čtyřnohá potvora ze začátku levelu.
A aby to nebylo tak snadné, ještě tam byly… obrovské tasemnice. Obří tasemnice, které číhaly dole na dně obrazovky a jen vyčkávaly, kdy by se mohly vymrštit nahoru a uvěznit mě, a fungoval na ně jedině útok Heat Beam. Samozřejmě, to ubíralo život.
Při prorážení se příšerami, které tenhle level obývali, jsem si všimnul toho, že pokud jsem až moc dlouho stál na jednom místě, plošinka se pokusila vtáhnout mě do sebe.
Asi čtyři minuty před koncem levelu mě to okolí tam už dost dožralo, prostě… nátlak od té hry, všechno to, co jsem viděl, slyšel… chtěl jsem si hru už prostě pauznout, jenže… tak to snad zvládnu. Taky jsme tu mimo jiné našel docela vtipný trik. Jenže fakt, že jsem ho našel až na konci levelu, mi na náladě moc nezvýšil. Přesto… Pokud jsem měl z každé strany příšeru, mohlo se mi podařit od nich zmizet a nechat je bojovat mezi sebou.
A na tomhle konci mě už čekal miniboss
No, nebyl zas až tak děsivý, jak jsem předpokládal. Jenže mě zbývala pouze polovina HP, takže nebyl čas na chyby.
Když jsem to viděl poprvé, bylo to pevně spojené se zemí, jenže pak to začalo dokonce i poletovat, a narozdíl od bosse z Krvavých jezer nemělo tohle žádná omezení a létalo to třeba i napříč zemí, aniž by se něco stalo.
Když to takhle létalo zemí, mělo šanci se kdykoliv vynořit a zakousnout se do Godzilly. Když jsem to ale sem tam nakopal do obličeje, nechalo toho. Jeho horní čelist je jeho slabina
Další jeho strategií bylo vznést se rychle nahoru a pak rovnou zaútočit, a když se HP mé Godzilly začalo ocitat nebezpečně nízko, pálil jsem bezhlavě Heat Beamy, proti kterým se to nemohlo bránit.
V posledním kousku zápasu tomu normálně přeskočilo, vylétlo to nahoru a rychle s otevřenou pusou zmizelo. Dvacet ran, bylo po něm.
„Ještě poslední level…“
Neváhal jsem. Vybral Solomona a začal hrát.
A tohleto bylo něco sakra divného. Takovouhle grafiku nejspíš NES normálně prostě nezvládne… a hudba mi tu byla povědomá. Hudba, která hrála na hřbitově s Pekelnou příšerou. Hned po několika sekundách se objevil nepřítel, kentaur s bičem. A nebyl sám.
Když jsem začal bojovat, najednou se jich objevily hromady dalších. Z obou stran přicházeli ve stejnou dobu, byli obtížní. To, že uměl Solomon létat, mě asi zachránilo. A přestože mě kentauři sledovali, očividně létat nemohli.
Při útěku před kentaury jsem si všiml děr v zemi. Pokusil jsem se je přeletět, a proti mě vyskočila kreatura s ústy připomínající meč, k tomu ještě další po mě vyskočila z lávy. Tenhle level začínal být docela dost obtížný.
Ještě další problémy mi přidělávali rudí nepřátelé chrlící oheň, u kterých jsem musel vyčkat, až se otočí zády, a pak je skopnout dolů. A tady jsem si taky všiml, že mi zatím v tomhle levelu ze zabíjení nepřátel nepřibývalo HP.
Mimo jiné, ne všechny plošinky tam byly stabilní. Někdy některé dokonce pluly sem a tam nebo se potopily, když jsem si na ně stoupl. A být tak blízko lávě nebylo nejlepší, objevila se mi tam nová lávová stvoření.
Taky mi bylo z toho všeho vedro, byl jsem zpocený a nemohl se tak pořádně soustředit. Taky jsem si to prostě už musel několikrát pauznout a dojít si pro vodu. Tenhle level mě tam skutečně nervoval.
A na konci jsem se setkal s obřím lávovým bossem, který mě přivítal hrdelním řevem.
A když vystoupil na suchou zem, až tehdy mi došlo, že je takhle gigantický. Ještě k tomu jsem se musel vyhýbat tomu, jak chrlil oheň.
Abych se ohni vyhnul, létal jsem
Tehdy jsem taky mohl po něm zaútočit a donutit ho tím couvat dozadu. Protože se mě ten šmejd snažil natlačit doleva, kde byla jen láva a nic jiného. Naštěstí, monstrum dělalo mezi chrlením ohně časové mezery, očividně musel nabírat sílu. Místo toho jsem se musel vyhýbat máchání jeho pařáty. A když už začínal být slabší a slabší, byl také rychlejší a rychlejší.
Přestože to nebylo nejlehčí, po čtyřiceti úderech jsem ho zabil a zároveň i dotlačil do lávy, ze které přišel. Konečně, tenhle level byl u konce. Teď tu zbývali jen dva bossové, než jsem měl zamířit do finálního souboje s Pekelnou příšerou, kterého jsem se, samo sebou, obával.
Nevím proč mě napadlo, že souboj s Ghidorahem bude snazší, ale vybral jsem ho, spolu s Godzillou. S originální hudbou Ghidoraha mi přišlo nové monstrum, King Ghidorah,
který byl mnohem silnější, než kdy jsem ho znal. Jeho útoky měly mnohem větší grády, alespoň oproti Godzillovi.
Vymyslel jsem si tam na něj taktiku
kterou mi naneštěstí brzo prokoukl a každou hlavou na mě útočil. Znemožňoval mi tak se k němu vůbec dostat, ale mě něco napadlo. Počkat si, až použije jednu ze tří hlav, a ihned vypálit Heat Beam.
Fungovalo to a Heat Beam skutečně jednu jeho hlavu zničil. Trvalo mi jen několik sekund, než mi došlo, co se děje…
King Ghidorah použil svoje schopnpsti a změnil se do Mecha King Ghidoraha. Co mě překvapilo, bylo nejen to, ale taky změna hudby, která už rozhodně nebyla na NES, ale ze hry Super Godzilla. Tu hudbu jsem slyšel, to si pamatuju, zněla během souboje s Mecha King Ghidorahem.
A první útok téhle kyborgové potvory byl nejhorší: The Machine hand. Podobný útoku Gigana, znemožnilo to Godzillovi pohyb. Jenže naštěstí, než stihl Ghidorah dát ránu, vypršel čas.
Potřeboval jsem ho rychle sejmout, aby nedal ránu, a tak k němu vyslal Solomona.
Solomon je moje rychlostní tajná zbraň a i tady uspěl
takže se Ghidorah setkává se svým koncem.
Zpátky na mapě mi tu zbýval jediný Boss a vítězství jsem měl na dosah ruky. Poslední ikona vzadu se přebarvila na rudo.
Do boje s Destoroyahem jsem šel rovnou s Anguirusem, a poslouchal tam hudbu ze souboje s Ghidorahem. Destoroyah začal ve své mikroskopické formě, pak se po jednom úderu změnil do Juvenile. Další z jeho ne příliš obtížných forem.
Souboj začal být zajímavý, až když se Destoroyah změnil do další formy, kdy útočil svýma prodlouženýma rukama.
Roll Attack, útok Anguiruse, mi tu byl takřka k ničemu, protože když jsem se o něj pokusil, Destoroyah ho hladce blokoval. Na řadě byla prostě jen hrubá síla. Ještě než vypršel čas, změnil se Destoroyah do létající podoby, a já se rozhodl dobojovat s ním s Mothrou, jelikož na tohle byl Anguirus téměř nepoužitelný.
Přestože byla Mothra mnohem slabší
taky s ní šel souboj mnohem lépe a útočit i vyhýbat se bylo z mé strany o mnoho lepší. Jenže Destoroyah se pak změnil do finální formy, kde měla Mothra jen slaboulinkou šanci, útoky na něj skoro vůbec nepůsobily.
Takže jsem jenom čekal, až vyprší čas, vyhýbajíc se útokům. Bylo skoro nemožné Destoroyaha zničit Mothrou, stále tu ale byla tři monstra, která jsem mohl použít. Přestože finální forma Destoroyaha byla těžce obrněná. A tak jsem v téhle části souboje už ani nevymýšlel strategie, ale jenom útočil, co nejvíc to šlo.
Když Destoroyahovi zbývalo jen poslední pole života, chystal se použít útok, o kterém jsem nevěděl, jak bude působit. Šlo o vystřelení energie z jeho hrudi.
Ale to, jak to bude působit, jsem se nakonec skutečně nedověděl, protože jsem na ten hrudník zaútočil a tak ho rychle zabil.
A bylo to tady. Poslední kaiju boss zemřel. Byl jsem z toho veselý a tak dobře naladěný, že jsem zapoměl na ještě jednu věc.
To, jak jsem uviděl tu tvář, mě praštilo jako tuna cihel, na několik minut jsem tam zamrzle zíral na obrazovku. Tak dlouho mi trvalo, než jsem se dostal sem. Jenže jsem měl obavy, nechtěl jsem vědět, jak to bude vypadat.
Než jsem stihl nad tím ještě déle přemýšlet, pohnul jsem z Godzillou na to místo. „Jsi konečně tady. Tohle je konec. Poslední věc a všechno to skončí.“
Obrazovka mi odhalila level. Bylo tam…
Nic…
Nic tam nebylo, jen Godzilla a černá obrazovka. Šel jsem tam, zpátky, vypálil Heat Beam, nic se nedělo. Dokud jsem teda neuslyšel známé drnčení bubnů.
Rozcestník překladu: NES Godzilla Creepypasta.
Chcete-li překlad jakkoliv využít, je vaší povinností nejprve se dohodnout s překladatelem.
Překladatel: Nautileen
Autor všech dílů: CosbyDaf
Originál (EN): Nes Godzilla