ČlánkyCreepypasty

Suicide Sadie

Čas stále utíká dál, bez ohledu na to, co se děje ve tvém okolí, bez ohledu na to, jestli to tak chceš, nebo ne. Alespoň já s tím mám až moc dobré zkušenosti. Jenže někdy to vypadá, že se čas snaží vracet se do minulosti a vytahávat ty nejbolestivější momenty života, dává ti ochutnat bolest a neštěstí, nedostatek jistoty, ani štěstí, a pomalu tě potápí do bolesti.

Takhle se to stalo i mě, topila jsem se v sobě samotné a snažila svou mysl donutit, aby se vrátila zpátky do reality, ačkoliv to nešlo. Jediné, co mohu, je chránit, chránit ty, kteří na tom byli tak, jako já, a snažit se předejít tomu, aby jejich život skončil tak, jako můj… Ale teď ti povím svůj příběh, důležité věci mého života, ať už dobré, nebo špatné…

Narodila jsem se v Británii, v Salisbury, 13. října, mé matce Marii Bennettové a otci Artheru Bennettovi.

Dostala jsem jméno Sadie Marie Bennettová.

Pro své rodiče jsem byla malým uzlíčkem radosti, a i přesto, jak bylo mokro, jak 90% ze dní pršelo, byly mé první dny nádherné a ani to mokré počasí je nemohlo zkazit. Všechny ty momenty, jak mě mamka poprvé držela v rukou a její oči zářily do mých.

Můj otec byl úspěšný byznysman a dostal nabídku na práci ve Státech, kterou se odmítnout nedalo. Mamka byla žena domácnosti a stěhování do USA se vůbec nebránila, takže jsme se sbalili a za několik dní se chystali odletět. Tehdy mi bylo tak šest let.

Byli jsme na půli cesty přímo do letadla, když mě táta najednou zvedl a posadil si mě na krk, dělal, že řídí vlastní letadlo a já že jsem pasažér.

❝Chystáme se vzlétnout, kchh, prosím, připoutejte se a užijte si let, kchh,❞ napodoboval zvuk rozhlasu letadla. Točili jsme se dokola a vcházeli tak do letadla, a já se smála jako pominutá. Za náma šla mamka a přidala se do naší hry. ❝Nechali jste mě venku! Né! Letadlo odlétá beze mě!❞

Všichni tři jsme se smáli, byly to úžasné chvíle.

Letuška nás s úsměvem přivítala a já si vyžadonila možnost sezení u okna, po chvíli byli v letadle všichni a přehrávalo se poučení o bezpečnosti. To jsem tak nějak nevnímala a sledovala prostředí z okna. Nepřekvapilo mě, že zase pršelo, spíš jsem uvažovala nad tím, proč to vypadá, že by mě déšť stále pronásledoval.

Nakonec se letadlo zvedlo a letěli jsme, naší zábavou bylo hraní karet nebo spaní. Po několika hodinách, z nichž jsem byla spoustu mimo, letadlo konečně přistálo a táta do mě dloubl.

❝Hej, prcku, vstávej, jsme na místě!❞

Byla jsem stále docela dost unavená a rozespalá, takže když mě zvednul a nesl mě v náručí, moje hlava zase spočinula na jeho rameni.

Trvalo nám pár týdnů, než jsme se usadili v novém domě v Pensylvánii, ale stálo to tam za to, byli jsme teď na úplně úžasném místě. Najednou jsme žili v přírodě, prosluněné přírodě, a já každou chvíli chodila ven a hrála si se vším, co jsem našla, někdy jsem byla pirátem bojujícím s neviditelnými nepřáteli, a jindy zase rytířem projíždějícím na drakovi skrz vesnici. Moje fantazie byla hodně velká a já sama docela hyperaktivní.

Každé ráno nám mamka dělala snídaně, které jsem naprosto milovala, od francouzských sendvičů po míchaná vajíčka. Táta si k tomu dával šálek horké kávy a já zpravidla teplý čaj nebo mléko.

Táta většinou ještě dovybaloval věci, které jsme přistěhovali, zatímco já myslela na to, jak se budu flákat a pobíhat venku. Už začínala být zima, takže mě mamka oblékla do šedivého svetříku, zelené pletené šály, džínů a starých plátěných bot, což všechno podtrhovalo moje hnědé oči a světlounce hnědavé vlasy. Mamka měla vždycky ráda, když si ze mě dělala převlíkací panenku, ale já to zas až tak ráda neměla. No, ale nic jsem neříkala, nebylo třeba.

Když táta vybalil poslední tašku, byla jsem dávno v lese a utíkala tam, s úsměvem na tváři, když jsem najednou našla nějakou další dívku. Dívku, která tam seděla u záhonu se sedmikráskami, tulipány anebo narcisy, a vytahávala je ze země. V tu dobu, co jsem ji sledovala, jsem stála za stromem a nutila se vyjít.

❝A-ahoj,❞ řekla jsem tiše, plaše.

Rychle otočila svými čokoládově hnědými vlasy s gumičkami, pod kterými skoro ukrývala brýle, za nimiž zářily odstíny zelené. Světle růžové šatičky, na kterých byly bílé lodičky Mary Janes, se zdály už trošku potrhané a zablácené. Tiše na mě zírala, ale mluvila hodně jemně.

❝…Ahoj.❞

Rozešla jsem se k ní blíž s úsměvem na tváři a posadila se hned vedle ní.

❝Jmenuju se Sadie! Jak ty?❞ zeptala jsem se zvědavě. ❝Žiješ někde tady? Mohly bychom být kamarádky? Kolik ti je?❞ Moje otázky ji očividně trochu… nedá se říct, že vyděsily. A tak na ně plaše odpověděla.

❝M-Mary… ano, žiju poblíž… Kamarádka by byla… f-fajn… Je mi šest.❞

Usmála jsem se.

❝Mě je taky šest! Zrovna jsme se přistěhovali ze Salisbury, z Anglie, takže… Nikoho tady neznám… Je fajn, že jsem tě potkala, Mary!❞

Dívka se usmála a její prsty si začaly hrát s květinami, které tu měla, takže vznikaly náramky, náhrdelníky a dokonce i koruny! Bylo to poprvé, co jsem měla pocit, že mi někdo mimo mou rodinu rozumí, a následovalo hodně dalších krásných chvil, na dlouhou dobu z nás byly nejlepší kamarádky…

Na střední škole jsme byly Mary a já nerozlučná dvojice,

nikomu jsme nedovolily, aby nám stál v cestě. Bylo nám okolo 12 a 13 let, byly jsme ruku v ruce, a kamkoliv šla jedna, následovala ji i ta druhá. Naneštěstí jsme měly ale jenom sebe, všichni ostatní byli až moc neslušní a drzí. Chodily jsme chodbami, kde bylo plno klábosejících lidí, anebo rovnou kluků, co do mě furt naráželi, i když jim Mary říkala, aby toho nechali. Byla jsem ta, co v žádné situaci nijak moc nemluvila, a má hyperaktivita s rostoucím věkem opadávala.

Nejlepší věc, kterou jsme měly, když jsme byly zavřené ve vězení jménem škola, byly obědy. A ty od mojí mamky mi vždycky chutnají nejvíc! Rajčatové sendviče, hranolky, soda, no prostě jednoduché věci, které mě provázejí dnem.

Naštěstí jsme měly i já, i Mary oběd ve stejný čas, tak jsme seděly jedna naproti druhé a povídaly si o učitelích a škole, prostě naše klábosení, avšak tohle nebylo nenávistné.

A jak den uplynul, rozjely jsme se autobusem směrem domů, anebo, když bylo teplo, tak jsme chodily dlouhou cestou po okraji silnice, která se nezdála, že by vedla jinam, než domů. Autobus býval přeplněný děcky, která přeskakovala ze sedadla na další, smála se, pištěla, a všechno tohle. Už jednoho autobusáka tahle děcka neskutečně vytočila, že až vylítnul, avšak my dvě seděly až vzadu, v… bezpečnější zóně. No a pak najednou bylo neskutečné ticho, ale není se čemu divit.

Nakonec jsme na poslední zastávce vyšly ven, autobus nás nehodil až přímo k domu, a tak jsme musely jít pěšky. Ona to byla asi tak míle nebo dvě, což nám ale bylo naprosto jedno, jelikož jsme si užívaly každou chvíli spolu. Byla jako sestra, kterou jsem si vždycky přála.

❝Takže, co máš dneska za úkoly ty, Sadie?❞ vzdychla, jak ji tížila taška na zádech.

❝Umm, biologii, ale tu mám ráda… Úkol z ájiny jsem si udělala ve třídě, a… Matika, kterou nesnáším,❞ zabručela jsem. ❝Nepomohla bys mi s tím?❞ zeptala jsem se jí, protože jsem věděla, že ona je živoucí kalkulačka, a tak mi odpověděla kývnutím a úsměvem.

❝Vždycky a ráda, přece mě znáš, Sadie.❞

❝Děkuju, Mary, díky moc!❞

Obě jsme se zachechtaly, smály jsme se. Celá míle byla za námi, a ani jsme to nepostřehly, teď jsme stáli na příjezdové cestě k mému domu. Popravdě tahle cesta byla ještě půl míle dlouhá a Mary byla naším nejbližším sousedem, dům však měla ještě o míli dál. Většinou nám to ale nevadilo, naše kola častokrát velkou část námahy vzala na sebe.

❝Hey, Mary… co takhle u nás přespat? Je pátek, zítra školu nemáme… co ty na to?❞ zeptala jsem se a ona se usmála.

❝Mně by to nevadilo, a myslím, že rodiče taky problém mít nebudou! Tak… nech mě dojít domů, zabalím si věci a za pár hodin tu budu, ať si i rovnou uděláme úkol, okay?❞

❝Jasná věc! Tak přijď!❞

❝Zatím se měj, Sadie!❞

Zamávaly jsme si na rozloučenou, ale nebylo to odloučení od sebe na dlouho. Otočila jsem se a zamířila cestou domů, kde jsem byla přivítána matkou, když jsem vešla dovnitř. Naše cesta byla z obou stran obklopena lesy a stromy, některé se přes ni sem tam nahýbaly. Bylo to nádherně relaxační a cítila jsem, jak se mi zátěž ze školy zvedá z ramen díky uklidňující auře okolo mě.

Zastavila jsem a pohlédla na náš domov, domek ze stran obepnutý břečťanem a působící tak jako chatka plná života a přírody zároveň.

Má mamka otevřela přední dveře a spatřila mě tam stát. ❝Sadie! Pojď dovnitř, mám pro tebe jídlo!❞ Usmála se na mě tak, až mi poskočilo srdce. Vždycky je tak pečující; nemůžu ji nemilovat. Zasmála jsem se a rozeběhla se k otevřeným dveřím, proskakujíc jimi a zavírajíc je za sebou.

❝Ahoj mami! Co že to mám k jídlu? Jo, a Mary dneska přespí, nevadí to?❞ Vešla jsem do kuchyně, kde byla černá mramorová podlaha, smaragdově zelené žulové pultové desky, a nerezové stojany se světle žlutými zdmi rozjasňovaly tmavé okolí; bylo to jako sen každého šéfkuchaře. Posadila jsem se na vysokou barovou židli a spatřila sendviče s arašídovým máslem a sklenicí pomerančového džusu, čekajíc na mě, abych to všechno snědla.

❝Vím, že to není nic extra, ale na večer máme připraveno něco mnohem lepšího! A víš dobře, že mi nevadí Maryina návštěva, je to hodná holka a vy dvě se znáte taky dost dlouho!❞ řekla mamka, zatímco začala odmývat nádobí a já do sebe naházela svačinu. Postavila jsem se na nohy a chytla svou školní brašnu a rychle dala mamce pusu na tvář. ❝Bylo to výborný, mami! Děkuju! Em, teď si zkusím udělat pár úkolů, než Mary přijde, jo?❞

❝Jasně, dám ti vědět, až tu bude,❞ usmála se na mě a dala mi pusu zpátky. ❝Miluju tě.❞

❝Já tebe taky, mami!❞ zakřičela jsem, když mě nohy nesly po schodech do horního patra. Bylo to tam nádherné. Barvné. Žádná místnost nebyla stejně barevná, jako kdyby si dítě použilo zdi místo papírů na kreslení. Mně a mé rodině se to tak líbilo, milovali jsme to tu.

Můj pokoj byl hnedka nahoře vedle schodiště, vešla jsem dovnitř a hodila batoh vedle dveří, následně se rozhlédla okolo. Zdi mého pokoje nesly růžový nádech, karmínově červené deky ručně šité mou mamkou ležely na dvojité posteli, která byla umístěna veprostřed pokoje, a růžový plyšový sloník tu vždycky stál, aby mě mohl při každém vstupu přivítat. Veškerý nábytek byl ručně vyřezáván člověkem z anglie, kterého má matka znala, což čítalo velkou skříň u dveří a menší komodu u okna, které umožňovalo vidět okolí domu z bezpečné vzdálenosti. Povzdechla jsem si a pustila rádio vedle šatníku, takže bylo ticho prolomeno, a jak hrála hudba, skopla jsem své boty a vytáhla si nějaké pohodlnější, které jsem tu nosila už tradičně.

Otevřela jsem svou tašku a vytáhla učebnici biologie spolu se sešitem a růžovou tužkou, posadila se na postel a začala na úkolu pracovat. Aby mi nebyla zima, přetáhla jsem přes sebe jednu z dek a po chvíli se mi zavřely oči a já usnula, zabořujíc tvář do učebnice. Probudila mě až mamka, volajíc na mě, že Mary konečně přijela, a ne dlouho poté má kamarádka rozrazila dveře do mého pokoje s nacpanou taškou v ruce.

❝Hej! Přestaň spát, Sadie! Jsem tady, zábava může začít!❞ Pustila své věci na zem a volnýma rukama se rozhodla mě zlechtat. Samozřejmě to bylo tak náhlé, až jsem se lekla.

❝OH BOŽE MARY, ANI NEVÍŠ, JAK JSI MĚ VYDĚSILA,❞

zakřičela jsem na ni ve snaze se konečně dostat z očarování z bezmála tříhodinového spánku, který jsem si užívala ve své učebnici na biologii. Ale byla jsem šťastná, že ji vidím.

❝Uklidni se, nechtěla jsem tě děsit,❞ obejmula mě pevně a usmála se. ❝Připravena se zbavit tohohle úkolu, ať se můžem taky nějak bavit?❞ zeptala se a nevesele pohlédla na knihy, přitom jsem kývla a obě jsme se pustily do učení.

A jak čas plynul, staly se z nás vzrostlé dívky na škole North Pocono High, na dosah volnosti. Ve spoustě lidech se zrodila větší nenávist vůči ostatním, ale já a Mary jsme stále zůstávaly já a Mary, vždy jedna pro druhou, avšak v koutcích naší mysli se nám střádaly obavy, že dřív nebo později alespoň jedna najde lásku a že by to mohlo narušit tak krásný přátelský vztah.

Na škole byly už více viditelné ❝party❞ – fandové, šprti, populární děcka, emaři, kdo ví, co ještě!

A my jsme byly? Většina nás řadila mezi takové podivíny, protože jsme byly na škole docela ❝nepopulární❞, ale nám to bylo jedno – nehodlali jsme s nimi hrát hloupé, vysokoškolské hry.

Ale škola utíkala rychle a zanedlouho jsme měly zimní prázdniny, v tu dobu mé srdce toužilo po jednom chlapci.

❝Tak co, už ses ho zeptala?❞ došla ke mně Mary, zatímco se já, červenajíc se, odvrátila.

❝J-ještě ne… Myslíš, že by mě mohl mít taky rád?❞ zeptala jsem se nejistě.

❝No, to se nedozvíš, pokud to nezkusíš,❞

pobídla mě Mary s úsměvem. ❝Udělej to dneska!❞ Tlačila do mě tak dlouho, dokud mě nepřesvědčila, že za pokus nic nedám.

Celý den se táhl tak pomalu, mé emoce zatím létaly po obloze, dlaně se mi potily, a s posledním zvoněním se všichni rozutekli ke svým autům, autobusům, na svou cestu atd. Očima jsem šmejdila v davu křičících studentů a hledala jednu jedinou osobu, kterou jsem v hloučku několika holek našla. Dívky, když jsem se přiblížila, odkráčely, zaslechla jsem přitom pár narážek na mou osobu. A on tam jen tak stál.

❝Můžu ti nějak pomoct?❞ zeptal se s příjemným úsměvem, jeho zlatavě blond vlasy a modré oči určitě už někoho dokázaly zlákat. ❝C-chtěla bych ti říct něco, co nesu v hlavě už celičký rok…❞ řekla jsem něžně a on se přiblížil, můj hlas obepínal široké okolí. Začervenala jsem se. ❝Fajn tedy… Poslouchám.❞ Zhluboka jsem se nadechla a spolkla značnou část nervozity.

❝Hrozně se mi líbíš! Zajímalo mě, jestli… to ty cítíš… stejně?❞ Skoro jsem to zakřičela a i on se zdál docela zaskočený.

❝No, fakt tě nechci zklamat, ale jsem zamilovaný do někoho jinýho, promiň,❞ usmál se přes své zamračení a odešel, naposledy na mě ještě mávnul a ponechal mě tu samotnou, zlomenou. Udržela jsem své slzy na uzdě, zatímco ke mně Mary přispěchala. ❝Taaaaaaak co se stalo?❞ žďuchla loktem do mé ruky, mě se přitom rozeběhly slzy z očí po tvářích na zem. ❝Necítí ke mně to samý… Ale na tom nesejde! Došlo mi, že každé takovéhle populární cosi by někoho, jako jsem já, radši nechalo…❞ plakala jsem, sevřená v Maryiném objetí.

❝Promiň, holka… Dneska jdem domů spolu, okay?❞ Pohla jsem hlavou na jejím rameni nahoru a dolů, zatímco ona skrývala mé emoce před zbytkem studentů, kteří opouštěli budovu, dokud se chodba nevyprázdnila a všichni neodspěchali domů.

Byla to dlouhá a bolestivá cesta k domovu,

Mary držela mou ruku a já ve své hlavě sbírala a dávala dohromady zlámané střípky. Věděla jsem, že se tohle stane, tušila jsem, že mě tak nějak potopí, ale musela jsem být silná. Mary byla mým strážným andělem a doteď mi ani moc nedocházelo, jak často mi pomáhala vstát, když jsem byla na dně.

Když jsme se dostaly k naší autobusové zastávce, začal padat sníh. Sdílela jsem s ní svou šálu, její ruka se třásla v té mé, ale její úsměv mě hned zahřál u srdce. ❝Děkuju, Mary… Díky za to, že jsi mi vždycky stála po boku, jsi ta nejlepší kamarádka, jakou bych si kdy mohla přát…❞ řekla jsem a její tváře se zbarvily do růžova, jak z milých slov, tak z chladu okolo.

❝Vždycky budeš mou nejlepší kamarádkou, Sadie, ať se stane cokoliv,❞

odpověděla a naše pouto prolomilo prázdnotu, ve které se nacházelo mé srdce, mé pocity vzrůstaly s radostí a štěstím a společně jsme se podél cesty, která začínala vypadat jen a jen bíle, smály a dělaly všemožné vtipy. Podala jsem jí svou šálu, namísto pouhého sdílení.

❝Nech si ji, hodí se ti,❞ usmála jsem se a ona šťastně odpověděla. Netrvalo dlouho a stály jsme před mou příjezdovou cestou. Otočila se na mě a po několik sekund držela v pevném objetí. ❝Nelam si s ním hlavu… Máme samy sebe a to nám bohatě stačí, no ne?❞ promluvila něžně a odběhla pryč, pokusila jsem se ji ještě chytit, ale neměla jsem šanci, její tělo proklouzlo mými prsty jako naolejované. Padající sníh ukrýval zbytky jejího vzdalujícího se já.

Otočila jsem se a rozeběhla ke svému domu, snažíc se neuklouznout po sněhu, kterého už bylo několikrát víc. Ale na tváři mi i tak utkvěl úsměv. Konečně jsem doutekla k našemu domu a klíči otevřela hlavní vchod.

❝Mami! Jsem doma!❞ Zavřela jsem za sebou dveře a čekala na odpověď, avšak mě obklopovalo jen hrobové ticho a za chvíli i obavy.

❝M-mami…?❞

Položila jsem svůj batoh na zem, nechávajíc jej spadnout u dveří, a několika kroky zašla do kuchyně, kde jsem spatřila matku, ležící bez jakéhokoliv pohybu na mramorové podlaze.

❝MAMI! MAMIII!❞

vykřikla jsem a přeběhla k tělu, třesouc s ním. Když se mi nedostalo odpovědi, rychle jsem vytočila 911. Sanitka přijela rychle a záchranáři probořili dveře a zvedli matčino nehybné tělo na nosítka. Zatím jsem zavolala otci, který trávil čas ve své kanceláři. ❝TATI! MAMKA JE V BEZVĚDOMÍ, ZAVOLALA JSEM SANITKU A JEDU S NIMA, PROSÍM PŘIJEĎ DO NEMOCNICE!❞ Na druhé straně drátu se hovořící osobě rozevřely oči plné náhlé paniky. ❝Neboj, drahoušku, už letím!❞ Rychle zavěsil a rozeběhl se ke garáži.

Seděla jsem v záchrance, sirény ječely a doktoři se pokoušeli probudit mou matku, pozorovala jsem se a pak prostě nechala své emoce proudit ven.

❝MAMI, PROSÍM, NEODCHÁZEJ, ZŮSTAŇ TU SE MNOU A S TÁTOU, PROSÍM!!❞

křičela jsem, zatímco se mě jeden z doktorů ptal na jistou otázku.

❝Dělo se s vaší matkou za poslední dobu něco dle vás neobvyklého?❞

❝Za-za posledí d-dobu mívala… těžké bo-bolesti hlavy,… je-jednou i záchvat, nebylo jí ro…zumět…❞ mluvila jsem slabě a nechala doktora si dělat zápisky, skoro mi ani nedošlo, že jsme přijeli k nemocnici a že začali matku vyvážet ven. Tak jsem se rozeběhla za nimi, ale před pokojem určeným pro mou matku mě zastavila sestřička. ❝Promiň, ale… nemůžu neautorizované osobě dovolit jít dál.❞

Mé oči se rozšířily. ❝Bude v… pořádku?❞

❝Uděláme, co bude v našich silách, abychom jí pomohli. Ty si tu teď sedni a pokus se uklidnit.❞ Pomalu jsem kývla a posadila se na lavičku, zatímco sestřička spěchala skrz lítačky.

Když přiběhl můj otec, našel mě s hlavou ve dlaních. ❝SADIE!❞

zakřičel, díky čemuž jsem zvedla hlavu a pohlédla na něj; přeběhl ke mně bez špetky dechu. ❝Jak dlouho tu sedíš?❞ Byly na něm vidět velké obavy.

❝Asi hodinu… a stále nic…❞ Co jsem dokončila větu, přišel k nám matčin ošetřující lékař a přivítal nás.

❝Vaše matka je znovu při vědomí a komunikuje… Avšak mám pro vás velmi špatnou zprávu,❞ odmlčel se doktor a otec se jaksi zatřásl.

❝O co jde, doktore?❞

❝Během vyšetření jsme vaší matce našli na mozku nádor v pokročilém stadiu. Je nám líto, ale… zbývá jí asi tak měsíc života, nádor se rozšířil tak, že s ním není možno manipulovat…❞ Otec na mě pohlédl a já na něj, ani jeden z nás nebyl schopný slov. Nic, jen ticho.

❝M-můžeme ji vidět?❞

❝Bohužel, ještě stále na ní provádíme krevní testy, avšak věřím, že zítra, když přijdete, vám dá recepční číslo pokoje a nebude v tom problém, zatím… zatím dobrou noc.❞ A tak doktor odešel a my tam oba zůstali naprosto bez dechu.

❝Tak… jdeme domů, Sadie.❞ Chytil mě za ruku a se slzami stékajícími po našich tvářích jsme dokráčeli k autu, táta nás svezl domů a tam jsme se chystali přečkat noc. Brečeli jsme, dokud jsme neusnuli.

Další den jsem musela přežít školu, a po celou tu dobu jsem s Mary nepromluvila ani slovo. Bylo na ní vidět, že o mě má obavy, dokonce zmeškala hodinu nebo dvě jen pro to, aby se mnou mohla mluvit. Ono to vlastně bylo jedno, druhý den začínaly zimní prázdniny a tak učitele nezajímalo, zda jim někdo ve třídě chybí.

Jen jednu hodinu jsme měly společnou, a to Angličtinu ve dvanáctce, a samozřejmě tam byl i on.

Mary mi vyprávěla o tom, jak včera přišel její otec domů a zakopával o věci, choval se jednoduše jako idiot. Chystala jsem se jí říct o své matce, avšak nemohla jsem riskovat, že mě to hodně dojme. Celá ta situace mě děsila natolik, že jsem radši zůstala zticha a jen kývala s jednoduchými odpověďmi ❝Jo❞.

Mary přestala mluvit, když jsme prošli okolo něj a skupiny dívek, které jen švitořily a prohazovaly odporná slova.

❝Doslova si na mě vylila svoje srdce, ale jasný, že jsem řekl ne, vždyť je divná! Bych i lhal, abych nevypadal jak kokot.❞

❝Jak si mohla myslet, že by u tebe mohla mít šanci? Jsi tak populární a dobře vypadáš,❞ pohlédla jedna z dívek na nás dvě, ❝zatímco ona je ošklivá nula.❞

Takovýhle rozhovor pokračoval ještě bezmála pět minut, dokud Mary nevešla mezi ně a nenarušila jejich kecání tónem, jakým mluvili oni.

❝Fajn, zatímco vy jste naprosto tupý, jedna koule za druhou, a to proto, že jste se narodily retardovaný? A pro tebe, chlapče, ráda bych dodala, že jsi odporně falešnej čurin, okay? Jako kdo by s tebou vůbec chtěl někam jít, když se obklopuješ idioty? Snažíš se schovat to, jak blbej ve skutečnosti jsi? Jedině vůl by byl schopnej shodit holku tak, jak jsi to udělal Sadii.❞

Jistěže to dámičky urazilo, otočily se na ni a zasyčely ❝Vypadni, nemáš se co zajímat.❞

❝Nechovej se jak kráva, sakra!❞

zařvala Mary jako hrom a přešla ke mně, chytajíc mou paži. Vykročily jsme z budovy školy a Mary na mě jen pohlédla. ❝Nepotřebuješ tam u nich být! Pojď, můžem jít rovnou domů, ne?❞ pronesla a já jen tiše přikývla s myšlenkou na svou matku v nemocnici. Držely jsme se za ruce jako vždy a jen sledovaly sníh padající z nebe. Mamka říkávala, že to jsou zmrzlé slzy andělů… Všechno okolo mě nutilo na ni myslet.

❝Co je to s tebou dneska, Sadie?❞ pohlédla na mě Mary. ❝Jsi celej den tichá, to mi k tobě nesedí.❞ Zastavila jsem se a smutně na ni pohlédla. ❝Mary… má matka má nádor na mozku ve čtvrté fázi, včera ji odvezli do nemocnice. Zbývá jí asi měsíc života…❞

Zalykala jsem se na vlastních slovech a slzy, které jsem zadržovala po celý den, si našly cestu z mých očí a setkaly se s chladivým vzduchem, sem tam se zastavujíc a mrznouc.

Pohlédla na mě, pak mě přitiskla na sebe, sama se rozplakala. ❝S-Sadie!! To… to mě hrozně mrzí… Budu tu vždy u tebe, přísahám! Je… hrozné, jaký život umí být…❞ Obepnula okolo mě své paže a všechno okolo zbělalo, zamlžené slzami.

Spolu s Mary jsem pak mířila domů, kde to bylo… chladné, prázdné, když mě tu mamka nevítala.

❝Nebude ti vadit, kdybych tady byla s tebou přes noc?❞ Kývla jsem s úsměvem a vzlykla. ❝N-ne… stopro ne…❞

Vyšla jsem po schodech do svého pokoje, zatímco na mě Mary zahalekala. ❝Seženu si něco v kuchyni, snad to nevadí, Sadie!❞

Než bych vůbec mohla stihnout odpovědět, rozezněl se domem zvonek. ❝Dům Bennettových, u telefonu Mary!❞ slyšela jsem, zatímco jsem se rozplácla na posteli.

❝Uh… ahoj, Mary, tady Sadiin otec Arther, mohla bys jí vyřídit, že přijdu domů později? Její matku navštívíme až zítra…❞

❝Vyřídím.❞

❝Díky, Mary, že tu pro ni jsi.❞ Pak zavěsil a Mary zamířila do mého pokoje, kde mě našla s hlavou zabořenou v polštáři, svírajíc plyšáka v náručí. ❝To… bude v pohodě…❞

Zatímco na mě měkce mluvila, přitáhla mě k sobě a dlouze objímala, pomáhajíc mi v jejím náručí nacházet útěchu.

Několik dní, týdnů uplynulo a skoro jako rituálně jsme navštěvovali matku v nemocnici, mluvili s ní a dávali pozor na to, zda se s ní tam zachází dobře.

❝Ahoj mami!❞ usmála jsem se, úsměv mi byl hned oplacen.

❝Ahoj, zlatíčko! Jakpak se dneska vede?❞

❝No… Prostě… chybíš mi, mami.❞ Má tvář zvážněla, zatímco jsem do vázy položila nové květiny. Každý týden jsem jí kupovala nové, přinášelo jí to úsměv na tvář a díky tomu jsem měla pocit, že pro ni dělám alespoň něco, zrovna v tomhle období.

❝Hrozně se o tebe bojím…❞ Vzala jsem si židli a posadila se na ní vedle její postele, do dlaní jsem vzala její ruku. Pohlédla na mě a druhou rukou mě pohladila po tváři, na špičky jejích prstů začaly skapávat slzy. ❝Sadie… Pokud je tohle můj čas odejít, tak budu muset, neboj se kvůli tomu… Jsi silná mladá žena a já to vím, dokážeš na tomhle světě udělat velké věci, ale…❞ Chytila mou tvář a natočila ji tak, abych už nehleděla na naše sepjaté ruce, avšak na mamčin obličej, který na sobě nesl úsměv. ❝Ale neboj se. Ať se bude dít cokoliv, vždycky tu pro tebe budu, ano?❞

❝A-ano, mami… m-miluju tě…❞

❝Já tebe taky, Sadie.❞

Tyhle vyjímečné chvíle jsme sdílely pokaždé, každý den, a zjišťovala jsem tak, jak moc ji potřebuji, jak moc jiné to bude, když mi nebude schopná dodávat další sílu k přežití dnů.

❝Jak se daří tátovi? Doufám, že je v pořádku, nikdy se nevypořádával dobře se špatnými novinkami…❞ zeptala se měkce s obavami o svého manžela.

❝Vlastně nevím, poslední dobou ho moc nevídám. Pracuje dlouho, navíc začíná v baráku docela blbnout, třeba dneska ráno bylo po celém horním patře rozházené jeho oblečení. Ale… jsem si jistá, že je jenom unavený.❞ Chvíli jsme zůstaly mlčky naproti sobě a od kompletního ticha oddělovalo místnost jen pípání stroje, který mamce neustavičně měřil tep.

Náhle se však onen tep rapidně zrychlil a mamčino tělo se začalo nebezpečně třást.

Zpanikařila jsem a vyběhla ven pro nejbližší sestřičku, která spolu se svými kolegyněmi přispěchala k posteli, zatímco já padla na židli, lehce jsem se třásla a plakala, s tváří zabořenou ve dlaních. Nedokázala jsem… ji takhle sledovat. Zvedla jsem se tedy a zamířila domů, šla jsem normálním tempem, protože nebylo nutné být doma brzo, stejně táta nepřijde domů dřív než po setmění. Po celou dobu jsem jen plakala.

Další dlouhý a vysilující týden se protáhl mým životem a už to pak byl asi měsíc, což bylo, jak doktor předpověděl, pro matku maximum. Po škole jsem tedy jako vždy zamířila za svou matkou. Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř, pamatuji si to, jako by to bylo včera. Měla jsem na sobě svou hnědou svetrovou vestu, bílé tričko, skládanou vícebarevnou sukni s rudou stuhou, černé boty a dlouhé podkolenky. Dneska pršelo, takže jsem s sebou nesla svůj červený deštník, který mi Mary pořídila v místním Japonském obchůdku.

Má matka vypadala… Nemocněji, než včera.

Jako vždy jsem se posadila do křesla a chytila ji za ruku. „Ahoj mami… Jak se ti vede?“ Usmála jsem se a ona na mě pohlédla s téměř umírajícíma očima. ❝Nikdy mi nebylo líp…❞ usmála se na mě, ale její hlas zněl jako škrábání o kov; zachvěla jsem se kvůli tomu, zároveň tak její hlas utopil mé emoce v obavách. ❝Dneska ti bije srdce nějak… pomaleji,❞ pohlédla jsem na monitor, kde pomalu běhal graf, na okno mezitím ťukaly dešťové kapky. Matka nemluvila. Byla až moc slabá na to, aby mohla něco dělat, a tak jsem se rozhodla v konverzaci pokračovat sama.

❝Jak tak na to koukám… Všechny nejzapamatovatelnější chvíle mého života jsou spojeny s deštěm nebo sněhem… Ať už ta vzpomínka je dobrá nebo špatná, vždycky mě v životě následovala…❞ Otočila jsem svou hlavu na krátký moment k oknu, a obloha se náhle osvětlila, jako kdyby mi na mou větu odpovídala, pak jsem se rychle otočila k matce.

❝Nechci, aby měl doktor pravdu, chci tě tu mít… ale… vím, že jsi uvnitř nemocná… mami, hrozně tě miluju… Budeš navždycky má jediná matka, nikdo tě nikdy nenahradí.❞ Hladila jsem její ruku, stejně jako vždy.

Náhle se ozvalo jen hlasité ❝Beeeeeeeeeep!❞

Nejen že mi z toho začalo zvonit v uších, ale matčina ruka se pomalu pustila té mé, z mých očí se automaticky spustily slzy. Chytila jsem ji znovu a jen cítila, jak její tělo pomalu chladlo. Zakřičela jsem. Přispěchaly sestřičky, avšak našly mou matku ve stavu, o kterém se vědělo, že jí nebude pomoci. I tak se ale pokusily o vše, co se dalo, dávaly jí kyslík, pokoušely se ji oživovat, naneštěstí nic nepomáhalo. Pomalu jsem nechala její ruku spadnout, a s ní i část sebe. Byla pryč, po to všem byla… pryč, nechala mě tu samotnou úplně na všechno… a já s tím nemohla nic dělat. Seděla jsem tam do té doby, dokud přes její tělo nepřetáhly sestřičky bílou tkaninu, pak jsem tam ještě zůstala a truchlila. Poslali mě domů, když už byla skoro půlnoc. Uběhlo tolik hodin… ale mě přišlo, že se čas zastavil.

❝Kontaktovali jsme vašeho otce, odchází z práce, aby naposledy navštívil vaši matku a následně přijede domů. Je nám to velmi líto…❞

Byla jsem beze slov, jako kdyby bylo mé hrdlo rozervané a mé plíce zároveň křičely. Jen jsem kývla, pak otevřela deštník a vydala se na cestu domů. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jak rychle její život skončil, a já tomu nemohla zabránit. Cítila jsem, že se… něco uvnitř mě a mého táty změnilo, bohužel se to nejevilo jako dobré.

Po bezmála desetimílové chůzi jsem se konečně v černočerné tmě dostala domů, při otevření dveří jsem však pocítila jen chlad, ticho a prázdnotu bez srdce.

❝Nemůžu tomu uvěřit…❞ Cítila jsem se, jako by mě to zevnitř zabilo, vyrvalo duši z mé hrudi.

❝Nemůžu… nedokážu bez ní žít.❞ Uchopila jsem do ruky kuchyňský nůž, takový velký, šéfkuchařský, který byl u nás doma po generace, připomínajíc mamčinu lásku k vaření. Odnesla jsem si jej do pokoje, tam jsem se oblékla do elegantního pyžama s poloprůhlednou polovinou svršku a okolo pasu nařaseným spodkem.

❝Bez tebe to nebude to samé… PROČ JSI NÁS MUSELA OPUSTIT, PROČ?! Byla jsi mé všechno, můj život, když jsem byla nikým, má odvaha, když jsem byla slabá, má matka…❞ Tu noc jsem měla chuť se zabít. Opravdu. Nakonec… jsem se rozhodla uchopit nůž a do každého zápěstí jsem vytvořila hlubokou rýhu, v domění, že vykrvácím. Padla jsem na kolena a začala brečet, zatímco ze mě odkapávala rudá tekutina, vytvářejíc okolo mě na dřevěné podlaze loužičku, ale to mě nezajímalo. Naštěstí mi pomáhal pocit bolesti, který odváděl pryč tu psychickou. Obklopila mě deprese a mentální šílenství, z čehož se stalo tajemství skryté přede všemi. I před mým otcem.

Seděla jsem takhle bezmála dvě minuty, postupně mé jizvy přestaly krvácet

a já se poté rozhodla smutně sklidit následky pomocí starých věcí na odstraňování makeupu. Vše jsem hodila do skříně, aby to nikdo nenašel, pak jsem ulehla do postele a zase tiše plakala. Držela jsem si zápěstí, schoulená do klubíčka jsem následně usnula.

Následující ráno jsem se probudila a brzy zjistila, že je víkend a že se tak nemusím starat o školu. Hodila jsem na sebe šedý svetr a sešla po schodech dolů. Vzápětí mě překvapilo, jak to tam vypadalo a začala jsem přemýšlet, co se asi v noci stalo. Po podlaze byly všude rozházené skleněné střepy, rodinný portrét na zdi se zdál, jako kdyby do něj kdosi udeřil.

❝Tati…❞ řekla jsem potichu a náhle si všimla, že je jeho auto pryč. Asi zase do práce, projelo mi hlavou a tak jsem si potichu udělala šálek horké kávy. Hlavou mi začaly prolétávat vzpomínky, kde jsem mívávala snídani, při které jsem byla vítaná úsměvem své matky, nádherného člověka. Po tváři se mi znovu rozutíkaly slzy. ❝M-mami… já tomu… nemůžu uvěřit…❞ Otřela jsem si oči svými rukávy a rozešla se zpátky nahoru, míříc do koupelny. Byla maličká, avšak dostatečně velká na to, aby v ní v klidu mohli být dva lidé. Začala jsem do vany napouštět horkou vodu a při svlékání se jsem ještě kávu krátkými úsrky dopíjela.

Když bylo ve vaně dostatečně vody, zastavila jsem proud a vkročila dovnitř, pociťujíc, jak mě voda pálí. Milovala jsem to, během vteřin jsem se do vody ponořila celá.

Pohlédla jsem na svá zápěstí. Proč jsem to udělala? Neuspěla jsem při pokusu se zabít.

Avšak… byl to jakýsi pocit uspokojení, že jsem se alespoň pokusila zbavit se vší té bolesti. A v tu chvíli jsem se rozhodla, že každou noc se říznu do obou paží, abych to alespoň mohla zkusit. Mysli si o mě, co chceš. Působí to ironicky, ale byla to jediná věc, kterou jsem teď dělat chtěla. Celý den jsem jen chodila sem tam a sledovala televizi nebo dělala jiné věci, kterými bych mohla tenhle odporný den krátit. Den, o kterém jsem nedoufala, že by někdy přišel, nebo že bych se do něj neprobudila.

Hodiny oznámily osm hodin večer a zvenčí se ozvalo brzdící auto, zastavující na příjezdové cestě. Vykoukla jsem z okna a spatřila tátu, naneštěstí vypadal… jako kdyby právě přišel z rvačky, byl totiž pomlácený a kulhal. Otevřela jsem mu dveře.

❝Díky… prcku,❞ prohrábl mi rukou vlasy, zatímco jsem zamykala.

❝Dlouho jsme se vlastně neviděli… jak se vede?❞ zeptala jsem se.

❝No… V práci se mi fakt nevedlo nejlíp a to s tvou matkou mě… zabíjí…❞ Následovala jsem ho do kuchyně, kde do sebe nalil sklenici… něčeho. Pak se posadil na barovou židli a já si sedla naproti němu.

❝Budu se domů vracet dřív, protože už mám tu nejstresovější práci za sebou, takže nebudeš doma sama.❞

Jen jsem kývla. Vlastně… Proti celému světu jsme tu zůstali sami a měli jsme… jen jeden druhého.

❝No, já asi půjdu spát… Potřebuju se vyspat, ať se zítra věnuju škole,❞ obejmula jsem ho pevně a on mi políbil čelo. ❝Brou noc, prcku,❞ nalil do sebe své pití a zatímco jsem odcházela, slyšela jsem, jak si naléval další. Pak se jen mezi stěnami ozýval pláč. Byla to naše poslední normální konverzace.

Jít zpátky do školy bylo těžké, nebo spíš… Nemožné. Mary na mě znovu čekala u příjezdové cesty, měla jsem zavřená ústa a nevydávala skoro ani hlásku. Zeptala se, jak se vede mé matce, a když jsem nadále mlčela, patrně pochopila, co se stalo. Proto mlčela také, celou cestu k zastávce busu.

Den mi proběhl před očima jako nic a já po celou tu dobu byla jen schoulená do svého šedého svetříku ve snaze zabránit komukoliv okolo, aby spatřil jizvy na mých rukou. Přemýšlela jsem o matce, o otci, a… o tom, jak snadno začal pít. Ještě nikdy jsem ho neviděla opilého… jenže…

Měla jsem z toho všeho prostě blbý pocit, ale nijak zvlášť jsem do toho nechtěla šťourat. Dřív, než jsem si toho všimla, školní den skončil a Mary mě vyzvedla, míříc se mnou k autobusu.

Pohlédla jsem na ni a řekla jí, že by měla jet busem sama a že spolu půjdem někdy jindy. Hodlala ale zůstat se mnou.

❝Sadie… Je všechno v pohodě?❞

❝JO, VŠECHNO JE V CAJKU, TAK UŽ PROSTĚ JDI,❞ zakřičela jsem a ona ucouvla. ❝O-ok, když myslíš… tak jindy no…❞

Bylo to poprvé, co jsem na ni křičela, a měla jsem pocit, že mé chování jí ublížilo. Nikdy jsem tohle nechtěla dělat, ale naléhala s otázkou, zda jsem v pořádku… já… Nebyla jsem si tak jistá.

Mary brzy odjela busem a já se rozešla pěšky k domovu. Zdálo se, že začne pršet, naštěstí však rychle přestalo, a tak jsem nemusela skončit rozmáčená, můj deštník totiž zůstal doma za dveřmi.

Zatímco jedna má noha následovala druhou, hluboce jsem vydechla do šedého pleteného šálu, který zakrýval má ústa a nos. Bylo tu překrásné ticho. Skvělý čas na myšlenky…

❝Budeš v pořádku, pamatuj na to, co tvá matka řekla!❞

❝PSHHHH, jsi v pořádku? Normálně se tu rozpadáš, nechceš si dát pauzu? Sama to snad vidíš, nebo ne?❞

❝NE! Budu v pořádku, bude to dobrý, bude to… dobrý…❞

❝Vidíš? Vzdej to, nech mě ti pomoct. Je mrtvá a to už nevrátíš, můžu tě vyvést k těm lesklým branám za matkou… Jizva za den a s depresí je amen! Keheheheheheheee…❞

Smála jsem se pod nosem, zároveň však i plakala, jako kdybych kompletně ztratila všechno v obrovském jezeře vlastních emocí.

Trvalo to pár hodin, než jsem se dostala domů, a když už jsem vešla do baráku, zaslechla jsem tátu, přijíždějícího autem na příjezdovou cestu. Bylo už asi osm hodin.

Následně nutil své tělo projít dveřmi. ❝S-SADIE, POJĎ SEM!!❞ Má hlava se napřímila a já pomalu vykoukla z pokoje. ❝A-ano tati…? Co se děje?❞

Dupal po schodech nahoru, každý krok zněl celým barákem. Následně se má tvář setkala s jeho dlaní. Spadla jsem dozadu a můj obličej, po kterém se rozeběhly slzy, nyní i překrývaly vlasy.

❝TY ZKURVENÁ DĚVKO!!❞

Škytnul si, pravděpodobně toho v sobě měl vážně hodně. Nikdy jsem ho takhle neviděla a bylo to… děsivé.

❝P-PROČ?!❞ zakřičela jsem a on mě chytil, zvedl nahoru a praštil se mnou o zem. Lapala jsem po dechu, zatímco jsem bezvládně ležela.

❝T-ty jsi jako ona! VYPADÁŠ STEJNĚ JAKO ONA!! MARIEEEE!!❞ křičel, vytvářel nade mnou rozruch. Mé oči se šokem rozšířily a pokusila jsem se odplížit pryč, naneštěstí mě uchopil za nohu a vytáhl kožený pásek od mé mamky, který nosil každý den. Přitáhl mě zpátky a začal mě švihat po zádech, a i přestože jsem křičela a snažila se jeho počínání zastavit, nebylo to platné. Po několika chvílích to z důvodu vyčerpání energie vzdal a odešel. ❝Bezcenná děvko,❞ zamumlal si a posadil se na gauč, patrně si naléval dalšího panáka, zatímco jsem tam jen ležela na podlaze, se slzami stékajícími po tvářích. Následně jsem zvedla jednu ruku a pak i druhou ve snaze se postavit, nakonec jsem vešla do pokoje a tiše za sebou zavřela dveře. ❝P-proč…❞ vydechla jsem hlasem poničeným křikem, kterým jsem se snažila přivolat smrt.

Ke konci téhle noci se nůž mé matky znovu dotkl mých rukou.

Uplynuly další dny a mé tělo bylo ničené čím dál víc, skoro každý den, ať už záda nebo boky, ruce nebo nohy. Zanedlouho tak bylo mé tělo poseto fialovozelenočernými fleky, které byly na dotek nesmírně bolestivé. Začala jsem být mnohem více plachá, submisivní a tichá. Spolu s Mary jsme mluvily vážně jen zřídka, obzvláště po tom incidentu, kdy jsem na ni křičela, jednoduše jsem ji úplně odstrčila a nyní jsem tu byla jen já, to bylo vše. Často za mnou chodila, to ano, ale slov jsme prohodily vždy jen pár.

❝Mám o tebe docela strach, Sadie… Kdybys potřebovala kamarádku… víš, kde mě hledat.❞ Mrkla jsem očima a… byla pryč.

Když jsem došla domů, jen jsem se posadila, zírala okolo sebe a čekala, dokud zase nepřijde zcela zchlastaný a nezbije mě do bezvědomí, jen kvůli sebepotěšení. Tiše jsem plakala a krvácela zároveň.

Jak tak šel čas, našla jsem sama sebe bolavou, zjizvenou, a mimo jiné, on se mnou taktéž plakával, bohužel však z jiných důvodů. Tentokrát mě nechal na kuchyňské podlaze a vzal si své pití, opouštíc místnost.

❝Nemůžu… Tohle dál zvládat… Z tohohle musí bejt cesta ven…❞

Následně jsem asi hodinu zůstala ležet na chladné podlaze. Poté jsem se slabě zvedla a přešla do pokoje, kde jsem za sebou zavřela dveře. Byla jsem… Vyčerpaná. Vyčerpaná ze všeho toho bití, z bolesti, z drastických změn v mém životě… Než odešla, řekla že všechno bude lepší. Sakra, to je hromada sraček! Barák byl teď jen hromada věcí, všude byl nepořádek a oblečení, vypadalo to tu jako po výbuchu bomby, ani jídlo tu pro nás nebylo.

Bezmála dva dny jsem nejedla nic, dokud neodešel pryč. Vlastně až pak jsem na to měla šanci. Táta ničil všechno, co se mu dostalo pod jeho opilecké ruce, dokonce mě chtěl uhodit vázou, kterou kdysi mamka pomalovala. Už jsem se necítila v bezpečí… Těžko jsem vůbec spala, jak dlouho tohle vydržím?

Na svých rukou jsem si teď spočítala dohromady dvanáct jizev. Fakt jsem se musela dostat až sem? Asi týden jsem už nešla do školy, už nám domů volali i učitelé, avšak jsem necítila potřebu jim odpovídat. Školní docházka pro mě už skončila, nebylo nutné tam nadále chodit, všechno, co jsem kdy milovala, anebi nesnášela, se utopilo v mých depresích a bezmoci.

Jediná jistota byla ta, že někdy zemřu, a jednoho dne nadešel čas, kdy jsem se pro to stoprocentně rozhodla.

Dodala jsem si kuráž a už mě nic nemohlo přesvědčit k opaku.

Začalo to ve chvíli, kdy se vytočeně vpotácel do dveří, zatímco jsem vklouzávala do svého bílého pyžamového trička. Rychle jsem se schovala v naději, že mu nedojde, že jsem doma.

❝S-SADIE! POJĎ SEM, PŘINES MI MŮJ KABÁT,❞ zakřičel a pak se jen ozývalo, jak dupe v dolním patře a hledá mě v každé části každé místnosti, kam bych se asi vešla, pak sáhl do baru a znovu si vytáhl své tvrdé pití. Vydechla jsem a vylezla zpoza mé postele. ❝To bylo… těsný.❞

Bolelo mě v krku a měla jsem šílenou žízeň, tak jsem pomaličku sešla dolů a po špičkách odešla do kuchyně, kde jsem si nalila trochu vody.

Otočila jsem se a… Stála tváří v tvář jemu, svému vytočenému otci. ❝Kurva,❞ zamumlala jsem, zatímco jsem se pokusila utéct, bohužel se mu podařilo mě chytit.

❝No no no… Sadie, proč se přede mnou schováváš? Moc dobře přeci víš, že kdyby jsi mi sama nespadla do náruče, i tak si tě najdu… Vždyť se to nesluší!❞

Jak mě držel, tak se mnou hrubě hodil o podlahu, znovu a zase jsem bezmocně lapala po dechu. Bohužel jsem přitom upustila skleničku, která se roztříštila a já jen sledovala střep, jak letí a pořezává jeho nohu, z místa zranění začala hned vytékat krev. Byla to ta nejhorší nehoda, kterou jsem mohla způsobit. Zvedla jsem ruce a začala si chránit obličej, zatímco se výraz otce změnil z naštvaného na doslova zuřivý. Chytil mě pod krkem a zvedl, následně mnou zase hodil. Dostávala jsem ránu za ránou a pomalu začala vykašlávat krev, plakala jsem a prosila o odpuštění, bohužel však pokračoval otec v ubližování mi a já měla pocit, jako kdybych měla smrt už opravdu na dosah, jako kdybych se jí snad i dotýkala. Přestože tohle byla jen má představivost z důsledku ohromného množství bolesti.

❝Nezasloužíš si život! Měla jsi to být ty, ne Marie! MÁ ŽENA, MŮJ ŽIVOT! Nejsi nic jiného, než každodenní vzpomínka na ni!❞

Křičel mi do tváře, ze které skapávala jak krev, tak slzy. Jeho slova… mě zasáhla jako tuny cihel.

❝NIKDY JSEM TĚ NEMILOVAL, NEJSI MÁ DCERA!!❞

A tahle slova mě dotáhla až na samotný konec, zatímco si on v klidu odešel a ničil další věci, které se ocitly v jeho blízkosti. Se zbytkem energie, který ve mně zůstal, jsem se dopotácela do svého pokoje a rozplakala se ještě víc.

❝N-nejsem jeho dcera… nikdy mě nemiloval… tohle vše je jen sen, ne?❞ Pomaličku jsem zdvihla své ruce a pohladila si potrhanou tvář, potrhané tělo, srdce, duši… Uvnitř už jsem věděla, že nadešel čas vše nechat jít, nechat zmizet veškeré utrpení. Nebylo nutné čekat.

❝CO JSI ZAČ?! CO JSEM JÁ?! JSEM SADIE MARIE BENETTOVÁ A MŮJ ŽIVOT JE HROMADA SRAČEK!!❞

Proč jsem křičela na svůj odraz? Už… mě toho zajímalo vážně jen málo. Uchopila jsem matčin kuchyňský nůž a… mé tělo se začalo třást. Já už však byla přesvědčená, rozhodla jsem se přestat chodit okolo horké kaše. Smála jsem se a plakala zároveň, na jistou chvíli se mi vlasy dostaly všude do mého zorného pole. Naklonila jsem hlavu a jednou rukou si je dala z obličeje, tou druhou stále svírala nůž.

❝Fakt jsem na to připravená? Proč jsem to prostě nemohla… ukončit?❞ Pokaždé jsem neuspěla, řezání se bylo zbytečné a nikam nevedlo, potřebovala jsem lepší alternativu. A jedna na mě volala už dlouho. Usmála jsem se.

❝Žádná další bolest? Žádné další utrpení! Alespoň už nebudu muset poslouchat, jak bezcenná a zbytečná jsem!❞

Postavila jsem nůž do polohy proti svému krku. Bohužel jsem náhle uklouzla a nůž se zabodl do mého oka, ze kterého vystříkly tekutiny doteď schované uvnitř, a dopadly i na mou kůži.

Padla jsem na kolena a bolestí křičela, třásla se. ❝ZATRACENĚ! KURVA, TO HROZNĚ BOLÍ!! TOHLE… NEDÁVÁM!!!❞ Nedokázala jsem tomu uvěřit, avšak právě tohle mě přesvědčilo, že chci zemřít, ještě o něco víc. Nezvládla bych život s tím, co jsem teď udělala. Zvedla jsem nůž a namířila jej znovu na to samé místo, pak mi náhle projel krkem a mé tělo zamrzlo. Nůž s řinčením dopadl na zem.

Rozevřely se mi mé rychle fialovějící rty a z prořízlého krku náhle začala stříkat krev, třísníc celé okolí a hlavně většinu mých zbytků.

A potom… To skončilo. Bylo to pryč.

Hotovo. Tečka.

Myslela jsem, že budu konečně volná.

Kam má duše šla? Mířila do Nebe? Pekla? Ne… nemířila vůbec nikam.

Po několika minutách se nad mým tělem zformovalo cosi skoro průhledného, byla jsem.. Znovuzrozena. Avšak ne tak, jak jsem zrovna chtěla. Při pohledu na své tělo jsem vypískla, nebyla jsem totiž déle hmotná a to mě docela překvapilo. Bylo to zvláštní, ale přesto jsem měla strach z toho, čím jsem se stala.

❝Co… Co to je?❞ vykřikla jsem, avšak můj hlas zněl, jako kdybych křičela v obrovské prázdné jeskyni.

❝Proč jsem stále na Zemi? Mám být snad… To nedává smysl!

Mé tělo je tady, ale já jsem tu taky… Jsem snad… Nějaká bytost, jakože… duch? Nechápu to… Ne… ne…❞

Zvedla jsem se ze země a přešla ke dveřím svého pokoje, natahujíc se po klice. Bohužel, ruka na klice nespočinula, ale jednoduše jí prošla. Vyjekla jsem překvapením, ale nebylo to nic hrozného, rozhodla jsem se tak prostě dveřmi projít, dokonce jsem se přitom usmívala. Mé tělo ještě stále na zemi krvácelo. Byla to místnost nad místem, kde můj otec v danou chvíli přebýval, a náhle jej překvapilo, jak mu na čelo skáplo cosi, co si otřel a zjistil, že je to krev. Rozeběhl se nahoru po schodech. ❝SADIE?! SADIE CO TO KU-❞

Zastavil svá slova a přímo mnou prošel, patrně byl natolik ožralý, že ho to nezajímalo. Prudce rozkopl dveře a spatřil mé zničené tělo bez života. Upustil sklenku s alkoholem a okamžitě zavolal 911, nahlašujíc sebevraždu, přitom mu ukápla jediná slza.

Mávala jsem na něj, dělala pitomé obličeje, nic ze mě však neviděl.

❝Možná… Možná mě nevidí, protože nechci, aby mě viděl.❞

Na chvíli jsem utichla a pak se mé nové tělo začalo pomaličku a postupně zviditelňovat. Jeho oči se rozšířily, když spatřil před sebou svou levitující dceru.

❝S-SADIE?!❞ zakřičel, zatímco se já smála.

❝NUŽE, NUŽE, TATÍNKU, ZDÁ SE, ŽE SE KARTA OBRÁTILA!!❞

Zachechtala jsem se a na hrudi překřížila své ruce. ❝Cítím tu tvou duši… Bojíš se, jsi vyděšený, jako… Jako kdybys spatřil ducha,❞ zachichotala jsem se, zatímco on na mě v šoku zíral. ❝No, nemusíš se mě bát… anebo víš ty co? Měl bys!!❞

Zavřela jsem oči a začala pomalu vsoukávat své průhledné tělo do toho jeho. A i přestože se snažil, získávala jsem jakýsi pocit, že nad ním přebírám kontrolu.

❝Ale nech toho, bude pro mě mnohem zábavnější, když tě zabiju!❞

Uchechtla jsem se a svýma rukama sevřela jeho srdce, mačkajíc jej. Konečně za svůj život jsem měla pocit, že mě nemůže nic zastavit, skoro jako bych to už nebyla ta stará já! Měla jsem důvod i plán pro svou pomstu.

 

❝Oh, podívej se na mě!❞ napodobovala jsem jeho hlasem. ❝Jsem opilec co ubližuje své dceři, protože je jen pozůstatek po mé mrtvé manželce, kterou jsem miloval víc, než ji!❞

Byla jsem schopna použít jeho tělo a vzít s ním nůž, se kterým jsem sama spáchala sebevraždu. Hrála jsem si s jeho tělem, jako by to byla bezmocná loutka, a zatímco jsem všude okolo máchala nožem v jeho ruce, smála jsem se jak šílená.

❝Tak, a teď je čas ti udělat to, co jsem udělala sobě! Ukážu ti svou bolest, donutím tě ji cítit a nedovolím, abys kdy ublížil někomu dalšímu!!❞

Můj hlas byl nahrazen tím jeho a já jej donutila zabořit nůž hluboko do jeho hrdla, pak jsem jej nutila se bodat znovu a znovu.

❝AHAHAHAHAAA! JAK SE CÍTÍŠ, TATÍNKU?! JÁ TEDA VÝBORNĚ!!❞ křičela jsem, zatímco se jeho tělo škubalo a spadlo na zem. Pomalu jsem se nad ním sehnula. ❝Aww, tatínku… Vidíš, co jsi to udělal? Mé nové já,❞ mluvila jsem s přesvědčením a až pak mi to došlo.

❝Ah, jasné! Už vím, proč jsem se takhle narodila! Kvůli lidem, jako jsi ty! Lidem, kteří zneužívají své děti pro vlastní potěšení! Kolik takových asi je?! A víš ty co? Je na čase tohle změnit. Nemůžu říct nic jiného, než díky, že jsi mne dotlačil k tomuhle, teď mám konečně důvod k existenci. Mamka měla pravdu, jsem mnohem lepší!!❞ Zakřenila jsem se a brzy nato se ozvaly sirény, zastavujíc u našeho domu. ❝Vypadá to, že policajti tu jsou už docela pozdě… Oh, to je ale, že?❞

Zatímco jsem se smála, mé nové tělo proletělo domem, který jsem kdysi obývala.

Veškerou bolest zažitou uvnitř jsem nechala za sebou. Z matčiných slov jsem si vytvořila svou vlastní sílu.

Abych pravdu řekla, tak pokud máš vlastní rodinu, chovej se k ní, jak se sluší a patří, protože si nejsem jistá, jestli bychom jinak byli dobří přátelé…

N

Chcete-li překlad jakkoliv využít, je vaší povinností nejprve se dohodnout s překladatelem.

Překladatel: Nautileen

Autor: Pncke (Corgicakes)
Originál: Suicide Sadie (jiný originál nenalezen v.v)

Další Creepypasta: The Idol of Zharka / Socha Zharky

5/5 (3)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Nauti

Možná ode mě neuslyšíte hru na píšťalku, kterou byste snad od DarkTownského krysaře mohli čekat, ale místo toho vám povím spoustu příběhů a prohledám spoustu faktů, abych prokázala některé teorie. V Creepypasta komunitě se uvádím jako NautiFears, ale říkám si Nautileen. Lidi mi obvykle říkají Nauti ^^ Mohli jste mě však znát i jako Stiak nebo Akkaris. Překládání Creepypast se věnuji od roku 2015 a psaní samotnému od svého dětství, a obojím se zde hodlám prezentovat, akorát výhradně s děsivým kontextem. Kromě překladů Creepypast, zvrácených dětských pohádek a vlastních psaných příběhů tu však najdete i mé researche a myšlenkové pochody, například ve vyhledávání zajímavostí o Slender Manovi či satanismu anebo sepsání článku Save the Creepypasta Fandom. Aby toho nebylo málo, vypomáhám s instagramem DarkTownu a uspořádávám art soutěže, do kterých se můžete zapojit i vy. Také velmi aktivně spolupracuji s Migdosem, pyromanem DarkTownu, který předčítá Creepypasty na Youtube. Snad se v našem městě budete cítit příjemně... a případně mi promiňte nějakou tu krysu, která mi uteče...

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close