Objevil jsem se na místě, které postrádá stín

Objevil jsem se na místě, které postrádá stín

Dýchalo se mi těžce, vzduch byl naplněný vlhkou sférou a bylo z něj cítit něco podivně svěžího. Připomnělo mi to takový ten lehký nádech moře a ozářených pláží, který jsem měl vždycky moc rád. Nebylo to to samé, ale i přesto jsem byl přesvědčen, že to má jistou podobnost. Když jsem otevřel oči, skutečně jsem ležel na nějaké pláži, která byla obklopena vodou. Myslel jsem si že to byl nějaký ostrov, ale ne tak docela.

Byla noc, takže jsem neviděl kam to vedlo nebo co se tam nacházelo, ale byl jsem vážně přesvědčen, že to není jen jeden ostrov, ale rovnou jedno souostroví. Za pláží se táhla dlouhá kamenná cesta, na níž se nacházelo několik kamenných oblouků.

Vstal jsem a začal jsem se detailně rozhlížet. Myslel jsem si, že mám možná jen halucinace nebo jsem se příliš přecpal prášky na spaní, ale ten vítr a ta voda byly tak reálné… tak vlivné. Nepřemýšlel jsem nad tím moc dlouho a štípnul jsem se do ruky. Chtěl jsem se opět probudit ve své teplé posteli, ale nic se nestalo. Šel jsem tedy dál, abych našel něco čím bych se mohl pořádně praštit, ale nic jsem nenašel, tak jsem si jednu vrazil.

Ale stále to nebylo dostatečně silné,

aby mě to probudilo, i když byla bolest velmi intenzivní a skoro to už vypadalo, jako bych bloudil po pokoji a praštil se o každou skříň, kolem které jsem prošel. Musel jsem něco vymyslet, ale popravdě moc toho na výběr nebylo.

Slyšel jsem přicházející bouři. Někde za tím mořem se shlukovaly mračna a tvořily podivné tvary na obloze, které ji lemovaly. Musel jsem se přesunout a tak jsem se rozhodl prozkoumat tu stezku, která se táhla po celém ostrově. Zdála se jako jediná možná cesta vedoucí někam jinam. Kam, to jsem nevěděl, ale začal jsem mít takový mrazivý pocit z myšlenky, že se tohle místo brzy rozpadne nebo tak něco.

Ta cesta se zdála dostatečně pevná, abych po ní mohl kráčet do dalších končin ostrova. Ta stezka měla tvar S, který se neustále opakoval a za každým zakončením se nacházela kamenná brána ve tvaru oblouku. Nebylo na ní nic zvláštního, právě že na ní nebylo nic. Musela být postavena jen ze žulového a slídového slitu, protože její články byly pravidelné a nikde nekončily.

Nedokázal jsem si vůbec představit,

jak by něco takového mohlo vzniknout čistou náhodou. Ale prostě jsem šel dál. Byla stále tma a na nebi nebyly viditelné žádné hvězdy ani měsíc, či-li asi si dokážete představit, jak jsem tam bloumal po kamenné stezce miliony kilometrů daleko od mé postele, navíc bez jídla a vody.

Ta záležitost s temnotou začala být však prazvláštní. Časem se viditelnost zlepšovala a pláž se mi úplně vytratila z dohledu. I samotná stezka se přetvářela, jak jsem tam tak chodil. Asi před hodinou bych ji ještě popsal jako hroudu kamenů podpíranou písečnou pláží ale nyní jsem měl spíše dojem, že chodím po rozbořeném hradišti, které bylo položeno přesně tak, abych po něm mohl projít. Ale cesta nebyla jediná zvláštní věc, i ty kamenné oblouky teď vypadaly jako okna u komnaty středověkého panovníka, který je měl volně propustné.

Nevím jak dlouhá ta cesta byla, ale těch zatáček a kliček jsem napočítal celkem 332. Pak jsem zatáčky už vůbec nepočítal, protože po té následující už žádné nikde nebyly, chodil jsem stále dopředu, rovně, bez přestávky a pak jsem to našel.

„Místo bez stínu“

To místo, na které jsem se dostal nedávalo smysl. To že jsem neviděl svůj stín ani stín ničeho jiného byla věc první. Dále tam byly ty věže. Napočítal jsem jich celkem 33. Obsidiánově černé věže stojící na té středověké cestě. Byly pravidelně rozmístěné a u té poslední cesta končila, nikam dál nevedla. Pod nimi byla zelená, bublající kapalina, téměř bych to mohl nazvat mořem, protože široko daleko se nic jiného nenacházelo.

Když jsem přistoupil k první věži a chystal jsem se projít branou, která byla vyříznutá ve spodu té věže, o něco jsem se zarazil. Bylo to nějaké podivné silové pole nebo něco takového. Zkusil jsem se proti tomu rozběhnout a to už zafungovalo. Ale namísto toho, abych se ocitl na druhé straně té věže, jsem se objevil ve školní jídelně a viděl svou ruku natahovat směrem k puse.

Vidlička záhy projela mým rtem a já se lekl tak moc, že jsem se na židli převrátil. Nikdo si mě nevšímal, což bylo zvláštní. I přes tu bolest jsem se vzchopil a rozhodl se odejít z jídelny. Něco bylo však špatně. Tohle nebyla jídelna. Ta chodba, která do ní vedla se jí ani trochu nepodobala.

Byla celá zarostlá břečťanem

a schody nedávaly smysl. Jejich rozpoložení bylo křivé a kdybych se po nich pokusil sejít, už po pěti schodech bych se rozplácl na podlahu dole. Nebyla to moc velká výška, ale na seskok bych řekl, že byla až moc nepředvídatelná.

Rozhodl jsem se to tedy nejprve prozkoumat v oblasti umýváren, které byly zasazeny těsně před skleněnými dveřmi od jídelny. Místo nich se tam ale táhly černobílé šachovité chodby, které jsem tam před tím neviděl. Začal jsem být už drobátko znepokojený, tak jsem přemýšlel, že bych radši seskočil ty schody.

Byly to asi čtyři metry, tak jsem si řekl, že to risknu a udělám to. Seskok nebyl tak závažný jak jsem doufal. Ale problém byl, že dál nic nebylo. Byla tam prostě jen prázdnota. Zkusil jsem do ní vejít a záhy mě něco silně udeřilo do zad a já spadl na onu středověkou cestu, kterou jsem už znal.

Byl jsem na druhé straně té věže.

Došlo mi co budu muset udělat a bál jsem se, co mě bude čekat v těch dalších věžích, ale už jsem se dostal tak blízko a nemohl jsem to vzdát. Po vběhnutí do druhé věže jsem zažil už ze začátku něco strašného. Víte, když jsem byl malý, měl jsem strach s výšek, klouzaček a tobogánů. To byla jedna z mých nejhorších obav, klouzání se po klouzačce, ze které mohu spadnout a nějak si ošklivě ublížit.

A zrovna tam jsem se klouzal v podivné mozaikovité kanalizaci, ve které se nacházely dvě velká okna tvořená z barevného skla a já se klouzal přímo do nich. To jediný způsob jak to vysvětlit. Ta klouzačka byla dlouhá, ale už brzy mě čekal průlet tím sklem, kdybych ovšem z té klouzačky ještě před tím nevypadl a neocitl se za druhou věží.

Naneštěstí, to co se nacházelo v těch dalších věžích bylo ještě mnohokrát horší. Ve třetí věži jsem viděl dva pokoje ležící vedle sebe, které neměly dveře a něco se v nich neustále přemisťovalo a řvalo to. Nevybavuji si přesnou podobu, jen vím, že to ve mně vyvolávalo strach, který si nepamatuji a také pocit bezvýznamnosti.

Další věž mi zobrazovala mojí matku,

jak se její výraz změnil na zubatý úsměv a chtěla mě nejspíše roztrhat, podle toho jak slinila. Ve čtvrté věži jsem se ocitl v temné uličce u jedné zapovězené hospody, kde jsem byl napaden psy a střelen do hlavy postarší ženou s revolverem. Pátá věž mě odnesla na maturitní ples, kde moji přátelé tancovali na mrtvých tělech a velmi se bavili. V další věži mě a mou třídu zabilo obrovské tornádo, když jsme byli zkoušeni před tabulí.

V sedmé věži jsme jeli autobusem do školy, avšak ne normálním způsobem. Žaludek se mi v břiše pohyboval a šimral tak moc, že jsem ani nedokázal zvracet, protože autobus jel příliš velkou rychlostí. V osmé věži jsem viděl ohňostroj na obloze, který začal nasávat lidi do sebe a oni začali hořet. V deváté věži jsem viděl i slyšel atomový výbuch nedaleko od továrny, ve které jsem pracoval.

V desáté věži jsem utíkal mezi panelovými domy před nakaženými lidmi, kteří se mě snažili kousnout, ale podařilo se mi vběhnout do jednoho z panelových domů a já se ocitl na druhé straně věže. Pak se stalo však něco neobvyklého. Přeskočil jsem celkem 7 míst. Nyní jsem měl být v jedenácté věži, ale nacházel jsem se za osmnáctou.

To se ještě doopravdy nestalo,

že bych přeskočil 7 nočních můr, které tam na mě vyčkávaly. Doufal jsem, že šlo jen o narušení schémata toho místa, ale utvrdil jsem se ve své teorii. V devatenácté věži se nacházela moje zahrada, můj dům a já schovávajíc se za plotem před obrovskou stvůrou, která mě nejspíš hledala.

Po snaze přesunout se mě spatřila a zabila svým obrovským chapadlem. Zase jsem přeskočil. Tentokrát 6 věží. Pětadvacátá věž následovala. Nacházel jsem se v opuštěném bytě, ve kterém se nacházel také můj otec, ale byl jiný než ve skutečnosti. Byl mnohem vyšší a na rukou měl obrovské háky, kterými se mě snažil zabít, ale povedlo se mi utéct a zavolat policii.

A to byl další problém. Policie byla v této dimenzi podivně starověká, klobouky na hlavě, flinta na zádech a kráčeli jako za velké Francouzské revoluce. Když se dostali do toho domu, našli mého tátu krčícího se v rohu a ustřelili mu hlavu.

Šestadvacátá věž mi ukázala opět mojí matku,

tentokrát opakující podivné náboženské pazvuky, s nožem v ruce snažící se mě ubodat. Avšak když jsem jí nůž chytil a probodl jí břicho, objevila se v rohu na druhém konci chodby a řekla mi, že se se mnou chtěla pomodlit.

V sedmadvacáté jsem šel zrovna ze školy, když v tom se po celém sídlišti začaly tvořit malé větrné víry nasávající do sebe prach a nečistoty z ulice. Čím blíže jsem byl však k mému domu, víry se zvětšovaly a snažily se mě nasát do sebe. Ale povedlo se mi utéct a zamknout se doma v pokoji. Ale nakonec jsem byl i přes veškerou snahu nasán i se zbytkem rodiny do monstrózního tornáda, ze kterého vycházel ďábelský smích.

V další věži jsme můj děda a já byli na cestě do našeho domu, ale překvapil nás obrovský zmutovaný medvěd, který nás zprvu neviděl, ale pak nás společně s dědou roztrhal na cáry.

Devětadvacátá.

Prchal jsem před svými spolužáky s pálkami, kteří se mě snažili zabít. Sice se mi povedlo utéct, ale zasekl jsem se v naší noře a zemřel jsem. Zase mě přeskočily celkem 3 věže.

Zbývala jen poslední. Poslední věž a pak jsem byl na konci. Doufal jsem, že se na konci už konečně probudím, ale když jsem vběhnul do té poslední věže, silové pole mě odrazilo. Jestli jsem v té můře vážně fyzicky existoval, tak jsem se nejspíše posral, protože jsem dopadl řitním otvorem na kamennou zem a následně se silové pole zase stáhlo.

Ta bolest byla neskutečná. Myslel jsem, že tam i pochčiju. Ale nakonec se tak nestalo a já se strnulý nějakým způsobem dobelhal k poslední věži a tam už jsem se konečně probudil…. ale ne v mém pokoji.

Bylo to zvláštní místo plné nábytku, koberců, hraček, dokonce tam byla i televize, ale to nejděsivější byla postel, ve které jsem viděl sám sebe, jak ležím a pochrupuji.

Další Creepypasta: Vychází to z mého routeru