The Children Found A Flower darktown.cz creepypasta děsivý příběh horror strach creepypasty česky děsivé

The Children Found A Flower

,,Fuj! Nesahej na to!“

Judith bědovala a odstrčila George, který popichoval ostrým klackem do masité hroudy přilepené na straně cypřiše. Malý Thomas se zpoza jejích zad ozval, ukázal na věc a úsměv měl od ucha k uchu.

,,Podívej! Hýbe se!“

Byli si zcela jisti, že se objevil záškub jako odezva na popichování, masitý otvor ve středu hroudy se začal otevírat a zavírat. Byla to podivná věc, to děti věděly jako úplně poslední fakt. Z dálky to vypadalo jako květina na stromě, ale když děti přišly blíže, všimly si určitých zvláštností.

Zaprvé to mělo tlamu. Chřtán plný tesáků se zdál být nečinný nebo spící až do oné experimentální chvíle s klacíkem. Samo o sobě to bylo bizarní, ale během prohlídky si děti povšimly, že hrdlo oné věci na stromě se táhne se na míle daleko.

Groteskní trubice plná zubů šla dál a dál

Dokonce dále, než bylo možné.

Tento objev po bližší prohlídce odhalil rozsáhlé růžové okvětní lístky, které ta věc měla, ústní otvor ležel uprostřed toho, co vypadalo jako hromada jazyků, z nichž každý měl mnoho bílých výčnělků. Judith byla ta, která si jako první uvědomila, co přesně jsou ty bílé věci. Lidské zuby zdánlivě rostoucí z tkáně této ,,masité“ květiny.

Judith byla vůči této věci velmi opatrná, jelikož nerozuměla plno věcem, ale George a malý Thomas byli vzrušeni a zvědavi na jejich nový objev. Užívali si podívané na hladový, škubající se a bublající bachor, některé z lístků lapaly po vzduchu, mnoho zubů se zasunovalo dovnitř.

Při každém pohybu, které to stvoření udělalo, ustoupila Judith o krok zpět. Prostě to vypadalo… Špatně. Vždy vídávala stejný druh květin v bažině venku za domem. Znepokojivé pro ni bylo, že v tatínkově knize o rostlinách se o nich nic nepsalo.

Judith vzala do ruky pramen hnědých vlasů a pohrávala si s ním, zatímco George experimentálně dával špičku větvě do nyní skřípajícího žaludku. Malé dítě bylo popotaženo několik kroků dopředu, když byla větývka v jeho ruce prudce zakousnuta a násilně zatažena dovnitř. Vykřikl a pustil klacek, květina jej ihned pohltila, kusy dřeva se rozlétly vzduchem díky síle, kterou každá řada tesáků vynaložila s každým dalším kousnutím.

Každý z okvětních lístků se nyní agresivně svíjel,

mnoho drobných zoubků vyčnívalo ven a prudce se chvělo, když rostlina konzumovala předmět uvnitř.

Malý Thomas vykřikl, jeho pronikavý hlas probodl vzduch a následně byl utopen v moři praskajících a lámavých zvuků. Judith a George rychle udělali několik kroků zpět, oči naplněné náhlým a okamžitým děsem při nečekaném ohrožení jejich životů. Judith se přikrčila a narovnala si šaty, poté silně dupla nohou na zem, hnědé zvlněné vlásky naštvaně poskakovaly na ramenech, když jasně dávala najevo svou nelibost.

,,Říkala jsem ti, aby ‚ses toho nedotýkal, Georgi! Nelíbí se mi to! Chci jít domů!“

George si urovnal brýle, nafoukl tváře a našpulil rty proti mladé dívce. Složil ruce na své hrudi.

,,Fajn, ty velký mimino! Jestli se takhle budeš chovat, příště se na tebe vykašleme!“

,,Jo!“

Malý Thomas se zvedl, napodobil postoj většího chlapce vedle něj a zašklebil se na Judith. Zrudla v obličeji, poté na ně vyplázla jazyk, posadila se k jinému stromu a naštvaně složila ruce na hrudi. Situace ji znepokojila, ale ne tolik, aby opustila své přátele.

George přikývl na malého Thomase a obrátil svou pozornost zpět k neobvyklé květině. Chvíli si mnul bradu, jeho prsty přejížděly po bledé pihovaté kůži, když uvažoval, co s jejich objevem udělat dál. Když to našli, sotva se to pohybovalo, vypadalo to, jako by to spalo.

Náhle dostal malý Thomas nápad.

,,Chceš na to házet kamení?“

,,Dobrý nápad!“

Oba se rozzářili. Judith otevřela pusu, aby jim něco řekla, ale hned na to pokračovala ve svém trucování. Když se chtěli zranit, proč by jim v tom měla bránit? Koneckonců ji nechtěli poslouchat.

George a Thomas hrabali v hlíně a brali největší kameny, které našli, větší ze dvou dětí si utřelo ruce do svého roztrženého kabátku a zamířilo ke květině.

Kámen letěl s větší silou, než kterou George očekával, narazil do okvětních lístků tak tvrdě, že na jednom z nich zanechal modřinu. Zvláštní věc zakvičela bolestí, její kvílení se rozlehlo lesem dost silně natolik, aby přinutilo děti zakrýt si uši. Zuby pokrývající okvětní lístky se zdály, že útok neustály.

Desítky z nich vypadaly, jako by měly každou chvíli vypadnout ze špičatých chlopní, které se svíjely a kvílely, květinu úder zjevně rozzuřil. Růžové listy se vrhaly a hnaly do všech směrů, odněkud ze chřtánu, kdesi v propasti hrdla, vyletěl dlouhý černý šlahoun, divoce sebou mrskal ve vzduchu a zoufale hledal to, co jej napadlo.

Thomas křičel a hodil svůj čtyřhraný kámen na květenství, nepřemýšlel, co jiného by mohl udělat. Další dunivý řev donutil ptáky vyletět z korun stromů a zamířit pryč, dlouhý křiklavý zvuk srazil Judith a George na kolena, rukama si zakrývali uši.

Nejmladší z nich však takové štěstí neměl

Jeho pohled se upřel na černý šlahoun, zvuk jej připravil o sluch, když sledoval, jak se pomalu přestává mrskat a jak se konec začíná rozdělovat, čímž odhaluje mléčně bílé oko.

Z prvního šlahounu se začaly formovat další a další, každý z nich odhalil jedno oko. Křik ustal, ale Thomas stále slyšel jen zvonění v uších. Tato malá podrobnost poukazovala, že ohluchl.

Jeho oči se setkaly s desítkami neustále se množících zvědavých očí, které byly stále blíže a blíže. George na něj zakřičel, zdálo se mu, jako by byl jeho hlas vzdálený milion mil od Thomase. Jedno z kvapkavých chapadel květiny prudce vyrazilo kupředu, hned jej následovala stovka dalších, která se jako koncentrovaná hmota přibližovala k Thomasovu obličeji.

Mnoho chapadel se zaměřilo na ústa, prorážela si cestu mezi zuby, brzy chapadla začala plnit jeho žaludek, jiná se zaměřila na oči a uši. S určitou námahou jej přitahovala k zemi, než začala táhnout novou potravu směrem k sobě. Dostala se až k mozku, Judith a George křičeli v naprosté hrůze, když sledovali, jak se jejich přítel usmívá a jeho drobné ruce škrábou po zemi, jako by se snažil dostat se blíže k té věci na stromě.

Jeho oči zcela zbělaly

Jeho kůže zbledla jako smrt, když se zoufale škrábal přes špínu na zemi.

Plačící a naříkající George popadl Thomasovu nohu, jeho leštěné šaty se stávaly hadrou plnou bahna a prachu, když se vší svou silou napínal svaly. Mladšího chlapce to naštvalo a kopal po Georgovi na odplatu, naštvaně žvanil a objímal kmen cypřiše, jako by to pro něj byla ta nejdůležitější věc na světě. Jeden z výkopů se trefil přímou ránou, George jej schytal do tváře a jedna z jeho čoček se roztříštila.

Judith křičela a v naprosté hysterii si držela uši.

Thomasovo šťastné brebentění se stalo hlasitějším a častějším, když se blížil ke květině, jeho ruce s úctou popadly okvětní lístky a pohladily rozzlobené kostní výčnělky. Ty po jeho malých prstech laply a pokryly je tlustou vrstvou slin v momentě, kdy už úponky tlačily chlapcovu hlavu do útrob plných hladových zubů, odkud pocházela všechna ta chapadla. Lebka malého chlapce byla rychle rozdrcena.

Ovšem zářící úsměv se stále držel na jeho tváři, i když ji květina začala trhat na kusy.

Judith hyperventilovala a choulila se do klubíčka, zatímco George křičel a držel svůj zkrvavený nos. Zvuk tekoucí krve a lámání kostí pomalu ustával. Obě pozůstalé děti byly zticha několik minut, dokonce i poté, co hluk ustal. Byla to Judith, která jako první vstala a po tvářích jí sklouzla hromada slz, tváře měla třešňové barvy a její dech pískal.

Květina byla pryč stejně jako strom, ke kterému byla připojena. Dokonce i skvrny krve byly pryč. Vypadalo to, jako by se tam nikdy nic nestalo.

Nikdy v životě neběželi rychleji.

Original: The Children Found A Flower

Další Článek: Sokushinbutsu – Morbidní Japonský Rituál

The Children Found A Flower
Ohodnoť příspěvek
Sdílejte
Předchozí článekChurch In The Woods – Epizoda I
Další článekMrtvý svět – Creepypasta Česky
Unnamed
Jsem malý nenápadný človíček se zatraceně nízkým sebevědomím, co miluje literaturu, anime a umění, věčně nevylézám ze svého pokoje a jen málokdy projevím nějaký zájem. Nesmím zapomenout na zmínku o až chorobné lenosti~ Překládání se věnuji kolem dvou až tří let, pokud píšu něco ze své hlavy, většinou to (podle mě) dopadá katastrofálně, proto se mnohem raději plně věnuji překladům.

Napsat komentář

Přidejte komentář
Vložte vaše jméno