,,Takže vy chcete vědět, co se tam stalo? Dobrá. Když o tom chcete napsat tu reportáž paní…“
,,Sawická, prosím.“ ,,Dobře paní Sawická. Než vám řeknu, co se tehdy skutečně stalo, chci vás požádat, aby jste se neukvapovala. Tenkrát byla jiná doba…“ Žena přede mnou zvedla sklenici tequily a napila se. Poté zvedla cigaretu a dlouze potáhla. ,,V roce 1979 jsem si hned po základní škole zažádala o pracovní místo v psychiatrické léčebně. Ze začátku mě trochu zarazilo, že mě přijali tak rychle. Ale asi neměli dostatek pracovníků, a tak jsem to neřešila. Když jsem tenkrát přijela na to místo, přivítala mě 3 patra vysoká budova s bílou a hnědou fasádou, kterou jsem míjela každý den cestou do školy a po cestě zpět.
Na první pohled budila dojem poklidného místa s milými pracovníky.
Nastoupila jsem tedy jako sestra v psychiatrické léčebně pro duševně choré ve městě Gorna Grupa. V té době to bylo největší zařízení v komunistickém Polsku. Když jsem to oznámila rodičům, byli nadšením bez sebe. Bylo to jen kousek od domova a nabídka dobrého platu byla skvělá. Jak jsem ale později zjistila, vnitřek budovy a život v ní nebyl o nic jiný, než ve vojenské věznici. Tehdy to ale bylo v pořádku. Bylo to těžké i pro mě.
A to jsem byla stejně stará jako vy, když jsem tam začala pracovat.“ ,,To jste se nebála toho místa? Nebo jste už byla rozhodnutá pracovat v tom ústavu?“ ,,Dítě, v té době nebylo moc na výběr. A já byla mladá a hloupá. A vybrala jsem si špatně. A teď do konce života budu platit za svou chybu.“ Chvíli bylo ticho, než se znovu napila a pak pokračovala.
,,Pamatuji si, že jsem tam nastoupila v září. První den trochu pršelo, ale to mi nevadilo. A tak vlastně začal můj život v léčebně Gorna Grupa.“
Každý den vypadal stejně jako ten předešlý a nebylo to zrovna nejpříjemnější. Ráno se pacienti okamžitě po probouzení zvedli a my vešly dovnitř s odkrytými vědry jako přenosná toaleta. Nesměli používat toaletu. Tu mohli jen zaměstnanci. V takových chvílích jsem byla ráda, že nejsem jedna z pacientů. Poté byla zahájena snídaně. Nejvíc nemocní pacienti snídali v posteli.
Ti méně nemocní chodili do jídelny. I když nemocniční správa dávala pacientům jen ovesnou kaši, chléb, margarín a marmeládu. S dalšími sestrami jsme pacientům nosili z domova pečené koláče. Příležitostně byly do nemocnice přivezeny žlutý sýr a klobása. Po snídani byli pacienti rozděleni na méně schopné a schopné. Ti méně schopní hráli ve společenské místnosti stolní hry, nebo se procházeli v parku.
Ti, kteří byli schopní, chodili pracovat k pracovníkům, kteří žili tady ve městě. Ředitel Andrzej Michorzewski tomu říkal ergoterapie nebo léčba prací.“ ,,A to neřešila tehdejší policie? Neřešila že ředitel zaměstnává nemocné pacienty?“ ,,Rozhodující bylo svědectví zaměstnanců ústavu. Někteří stáli za ním, nebo se báli jít proti němu. Jak jsem řekla, byla jsem mladá.“ ,,Hmm… Prosím pokračujte.“
,,Život pacientů v nemocnici byl každým měsícem stále více jako ve vězení.
Byly jsme rády, že máme alespoň topení…
Já jen koukala a krotila se, abych nevyletěla ze židle. To co vyprávěla ta žena, bylo strašné.
,,Nezasloužili si to. Nezasloužili si takovou smrt. Všechno se ale změnilo v tu noc. Pamatuji si, že jsem ležela ve své posteli. Pak přiběhl pacient Alkowski a tvrdil, že hoří. Nikdo z nás mu nevěřil, protože už několikrát sám zapálil pár věcí. Jednou dokonce řekl že hoří a hledali jsme zdroj skoro hodinu. Proto jsme mu nevěřily. A to byla osudová chyba. Až později jedna ze sester ucítila kouř a vydali jsme se do společenské místnosti.
Vzala jsem za kliku u dveří, ale byla natolik horká, že jsme je nemohly otevřít. Po pár pokusech je otevřít, jsme uslyšely, jak na podlaze u dveří leží pacienti, kteří se dusili kouřem a snažili se dostat ven. Nakonec byl kouř tak intenzivní, že jsme se musely stáhnout. Salowy Kulaszewski, který byl členem OSP jako první uviděl plameny a tak zavolal hasiče.
Volali hasiče ze Świeciu, Grudziądzu a Bydgoszczy. Mezi prvními hasiči byl i Rutkowski, který krumpáčem proboural zeď a snažil se dostat je ven. Hasiči neměli vybavení a někteří neměli dokonce ani helmy. A tak pomáhali jen pacientům kteří se dostali z ohně sami. Já jsem křičela na ostatní, že jsou tam ještě pacienti. Nikdo mi ale nechtěl pomoci. A tak jsem vzala baterku a vydala se tam sama.
Když jsem se dostala do místnosti, kde byla většina pacienů,
Kolem půlnoci už na místě bylo 7 hasičských jednotek.
,,Bože… To si nedokážu představit, jak to pro vás muselo být těžké přihlížet, jak umírají.“
,,A to jsem vám neřekla všechno. Nejhorší bylo, že přišly davy lidí, ale drtivá menšina z nich chtěla pomoci. Ti ostatní byli jen zvědavci.“ ,,Aha… A co bylo dál?“ ,,Celé horní dvě patra v podstatě shořela. Střecha pohřbila ty, kteří tam zůstali. K ránu jsme napočítali 26 těl. O pár dní později jich bylo 56. Z 317 pacientů jich 56 zemřelo a další utrpěli popáleniny 1. až 3. stupně. Údajně se ale tvrdí, že mrtvých mohlo být mnohem víc. Vojáci později pomáhali odklízet těla. Mnozí byli ještě děti. Všichni buď plakali nebo zvraceli. Den poté na místo přiletěli Henryk Kisiel spolu s náměstkem ministra zdravotnictví Tadeuszem Szelachowskim. Tím bylo zahájeno vyšetřování celé tragédie.
Byla dost překvapená. ,,Co to děláte? Prosím odložte tu zbraň.“
Inspirováno skutečnou událostí.
Další Creepypasta: Experiment Harbinger
Více záhad: Paraweb
