Vidím tě, drahoušku… Nemůžeš utéct
Hide and Seek, i found you…
„Vidím tě, drahoušku, vidím tě, jenom si chci hrát…“ zašeptala jsem, tisknouc ruce na sklo okna do pokoje mé kamarádky. Pokud dobře vím, jmenuje se Amy…
Když se podívala, ukázala jsem jí své ostré zuby, zachichotala jsem se nad jejím výkřikem. Přilepila jsem své čelo na sklo a sledovala ji svýma rudýma očima. Odhrnula jsem si z tváře pramen svých plavých vlasů, takže mě mohla Amy vidět úplně. Vyjekla a schovala se pod peřinu, což bylo znovu následované mým zachichotáním.
„Malá hloupá kamarádko, stále tě vidím… Jdu ke tvým dveřím, ano?“
řekla jsem vesele a otočila jsem se od skleněné tabule, míříc ke dveřím domu. Upravila jsem si oblečení, zatáhla za přívěšek, který na mém krku držel stužky. Zkontrolovala jsem, jestli se mi ve vlasech stále vyjímá velká bílorudá mašle, a když jsem zjistila, že tam stále je, už mi nic nechybělo.
S úsměvem jsem pozorovala krvavě rudé dveře. Amy byla hloupé dítě, nemohla mě zastavit ve hraní naší hry pouhým zamknutím dveří… Ale abych byla slušná, zazvonila jsem na dveřní zvonek.
„Ding dong, ding dong,“ zpívala jsem spolu se zvonkem. „Pospěš si, já čekám…“ Když nikdo neodpovídal, zazvonila jsem znova. „Ding dong! Pospěš, Amy, hladovím… Čekám tady na tebe, pojď, vyjdi ven!“ Můj žaludek v souhlasu s mými slovy zabručel, z čehož se mi na tváři rozlil úsměv.
Má kamarádka stále neodpovídala, a tak jsem na dveře zatlačila
Jakmile se má ruka dotkla kliky, ozvalo se kliknutí zámku. Vkročila jsem dovnitř.
„Pospěš, kamarádko, jdi a utíkej… Jdem si zahrát hru na schovávanou! A budeme se hezky bavit…“
Dveřní zvonek sám od sebe znovu zacinkal, zvonky se rozeznívaly skoro prázdným domem. „Ding dong!“ zpívala jsem. „Pospěš si, jsem u tebe doma, má kamarádko… Utíkej a schovej se, možná tě nenajdu!“ Nad těmihle slovy jsem se musela zasmát. Vždycky jsem své přátele našla. Vždycky…
Moje kroky se rozeznívaly po plovoucí podlaze, sem tam se ozvalo takové to typické zapraskání. Postavila jsem se za dveře do pokoje, o kterém jsem věděla, že tam je Amy. Po zaklepání na docela ucházející dřevo jsem se zachichotala.
„Ahoj, drahá… Neboj se mě. Jenom si chci hrát… Poběž a schovej se!“
zatlačila jsem rukou na kliku, poslouchajíc šustění pokrývky a tiché krůčky po koberci spolu s jemným, přerývaným dechem. Zírala jsem na klíčovou dírku, dokud dveře necvakly. „Nemůžeš mě zamknout, hlupáčku…“ zašeptala jsem. „Vždycky tě najdu… Slyším, jak dýcháš…“
Zevnitř jsem zaslechla vyděšené vypísknutí. Hloupá kamarádka… Nikdy se neschováš… Přemýšlela jsem, zatímco se znova ozval zvonek. Zase jsem zatlačila na dveře, které se otevřely, a mé oblečení při dotyku se závěsy zašustělo. Porozhlédla jsem se po své kamarádce. Nebylo po ní ani stopy…
„Chytrá holčička, necháváš mě hádat, viď? Sice nevidím, kde se teďka schováváš… Ale neboj, drahá, hra brzo skončí…“ rozhlížela jsem se po okolí, šeptajíc. Pokrývky na její posteli byly shrnuté a nebyla tak možnost, že by byla tam. Z nějaké části místnosti se ozvalo tlumené, vystrašené pípnutí…
„Vidím, jak se bojíš, drahoušku… Neboj se… Jenom hrajeme hru…“
Přešla jsem po místnosti a podívala se pod postel… nic. Pak jsem ale najednou zahlédla zvlněné, čokoládově hnědé vlasy, zářící ve slabém světle měsíce. Skříňka byla ztěží zavřená a ukrývala drobnou, třesoucí se holčičku.
„Ah, kdepak… kdepak by mohla moje malá Amy být?“ usměvavě jsem si prozpěvovala.
„Ještě jsem se nepodívala do skříně…“
Trhnutím jsem rozevřela dveře skříně a zasmála se. Dole se znovu rozezněl onen zvonek. „Ding dong,“ zvonila jsem s ním. „Tady jsi…“ hrábla jsem po ní a mrštila s ní na zem. Slyšela jsem zvonek znova, když jsem zírala dolů na Amyino nehybné tělo a sledovala, jak krůpěje krve prosakují jejím pyžamem. Poklekla jsem si před ní a rozmazávala si tak na oblečení víc a víc krve. Skvěle…
„Tuhle hru jsem vyhrála, zlato… Teď je řada na tobě…“ zašeptala jsem, zvedla se a kráčela ke dveřím. Amy byla nová kamarádka, a postupně jimi budou veškeré malé děti. Sestoupila jsem dolů, do haly, a když se zase rozezněl zvonek, neubránila jsem se úsměvu.
„Tuhle hru jsem vyhrála, teď je řada na tobě! Tuhle hru jsem vyhrála, teď je řada na tobě!“ opakovala jsem šťastně. Vkročila jsem do temného objetí noci a jemně za sebou zavřela dveře, pak stačilo jediné ťuknutí na dřevo, abych je zamkla.
„Ah, ale jaká ostuda…“ zašeptala jsem, než jsem zaslechla zvonek, jak naposledy zazvonil, pak už jsem byla spokojená. Zírala jsem do nočního světa, který mě obklopoval, ale žádný tady z těhle domů mě k sobě nevolal. Neslyšela jsem jediný dětský nádech.
„Nikdo nezbyl…“ zamumlala jsem pro sebe a pokrčila rameny.
Můžu se vždycky přestěhovat, jít jinam. Otočila jsem se a zasalutovala domu, který jsem navštívila naposledy. Tohle je očividně mé sbohem... Zapřemýšlela jsem, než jsem se otočila a splynula s nocí. Je čas najít si nového přítele.
Chcete-li překlad jakkoliv využít, je vaší povinností nejprve se dohodnout s překladatelem.
Překladatel: Nautileen
Originál: I See You, Darling…
Další Creepypasta: Svatá Panna Marie / Virgin Mary’s Saint
