ČlánkyCreepypastyZáhady

Pojď sem… (Eleazar)

Pojď sem… (Eleazar)

Eleazar Alvarez byl tak nějak normální kluk s normálním životem…No, skoro normálním. Odjakživa působil takovým tajemným dojmem a jeho vzhled byl… skličující, nebo jak to říct. Pleť měl docela bledou a jeho oči byly jasné a pronikavé, oblékal se do neobvyklého, tmavého oblečení, vždycky to ale k sobě sedělo. Choval se vážně a žil v ponurém domku na kraji města. To, co do jeho duše nejvíc zasahovalo, byl stříbrný náhrdelník s rubínem, který nosil na krku. Avšak na každou otázku o něm odpověděl jen:

„Je to dárek od mé babičky.“

Nic víc.

Ani nikdo pomalu nevěděl nic o jeho rodičích nebo sourozencích, protože byl vždycky sám. Ve škole naháněl obavy jak studentům, tak i učitelům, říkalo se totiž o něm, že dělá v noci všelijaké rituály a nesčetněkrát se o něm začaly šířit pomluvy, že se u něj našlo mrtvé tělo.

A to taky kvůli události se sestrou jedné z jeho spolužaček, sestrou Izzy Martinezové. Izzy byla hezká dívka, hnědé vlasy, velké, zelené oči…

Její sestra byla jednoho rána nalezena mrtvá,

s výrazem čiré hrůzy vyleptané na tváři. Takhle to všechno začalo.

Izzy byla rozzuřená; věděla, že jediným viníkem je Eleazar, a od té doby jej plánovala zabít. Těmito plány se zabývala několik týdnů, dokud se konečně úplně nerozhodla.

„Proč jsi mě přivedla?“ zeptal se jí Anthony del Valle, její nejlepší kamarád ze školy, blonďák s modrýma očima.

„Podívej,“ řekla, vytahujíc zpoza postele velkou rezavou sekeru. „Je mého otce… Našla jsem ji skrytou ve sklepě.“

„A… co s ní chceš dělat?“ zeptal se už poněkud znepokojeně.

„Zabiju Eleazara,“ odpověděla odhodlaně.

„Zbláznila ses? Proboha proč?!“ vyjekl Anthony, pohled upřený na ní.

„Moje sestra je mrtvá, a je to jeho vina!“ vykřikla rozzuřeně Izzy.

„Nevíš, jestli to byl on!“ zaprotestoval.

„Oh, ale Anthone, kdo by to jiný asi mohl být?“ křičela.

Anthony neodpověděl.

Izzy přikývla.

„Chystám se ho zabít. Doufám, že mi v tom nikdo nebude bránit,“ zavrčela a vyšla ze svého pokoje.

Anthony se kousl do rtu. Měl z toho hroznou předtuchu.

Izzy počkala do setmění a pak zamířila k jeho domu, tmavému, docela ponure výraznému domu. Ukryla se do křoví; Eleazar přicházel domů zpravidla pozdě. Nikdo nevěděl, proč, ale pro Izzy to byla skvělá šance, aby ho zabila.

„Eleazare!“

Izzy vyšla ze svého úkrytu, nechala Eleazara, aby se na ni otočil.

„Izzy? Co tady děláš?“ odpověděl podiveně.

„Myslím, že víš,“ řekla ledově.

„Tvá sestra?“ Izzy přikývla. „Je mi líto, ale s tím jsem neměl nic společného.“

„Nelži! Jsi zodpovědný za to, co se stalo! Chtělo by to vyrovnat účty!“

Eleazar se na ni svýma pronikavýma očima podíval, až Izzy zamrazilo. Nebezpečně se usmál.

„Nemyslím si, že víš, s kým to mluvíš,“ rozezněl se po okolí jeho ledový hlas.

„Ne, to ty nevíš, co tě čeká!“

Izzy vytáhla zpoza zad sekeru a rozmáchla se, čímž mu uřízla hlavu. Ta se skutálela na zem a stále si zanechala výraz překvapení. Bezhlavé tělo padlo na kolena, ale Izzy to nestačilo, bylo toho málo. Znechuceně pohlédla na jeho odporné tělo a odsekla ruce a nohy. To by asi stačilo.

Když se Izzy ještě jednou podívala na zkrvavené tělo Eleazara, pocítila další vztek.

„To máš za mou sestru,“ odplivla si.

„Bože, Izzy! Co jsi to udělala?!“

zaslechla za sebou známý hlas. Otočila se a hleděla Anthonovi do vyděšené, znechucené a hrůzou naplněné tváře.

„Co tady děláš?!“ zavrčela naštvaně.

„Přemýšlel jsem nad tím a napadlo mě, že bych tě měl zarazit… no, asi pozdě,“ řekl pomalu, sledujíc zmrzačené tělo.

„Tak mi alespoň pomoz ho pohřbít,“ řekla tiše, položila sekeru a vytáhla z batohu velký černý pytel.

„Cože?“

„Potřebuju schovat tělo… Nechci, aby z toho byl nějakej problém. Vezmi tašku a dej ho do ní,“ řekla mu.

„Na to zapomeň, nebudu se toho dotýkat,“ odsekl znechuceně.

„Udělej to! Pokud nechceš jít s ním…“ pohrozila mu Izzy sekerou.

Když se Anthony podíval do jejích očí, ve kterých žhnula nepříčetnost, pochopil, že legrace jde stranou. Viděl tělo, je spolupachatelem, nemá možnost úniku. Byl nucen narvat tělo do pytle a přinést ho k jámě, kterou Izzy vykopala.

„Hele, podívej,“ ukázal Anthony na zem. Něco tam leželo, a on se pro to chtěl ohnout a zvednout to.

Eleazarův náhrdelník.

„NEDOTÝKEJ SE TOHO!“ zařvala Izzy, aby ho zastavila.

„Ale… vždyť to je stříbro a rubín! Mohli bychom to prodat!“ zaprotestoval.

„Ani na to nemysli, bůh ví, jestli to nemohlo být… prokletý…“ zvedla náhrdelník lopatou a vložila ho ke kusům Eleazara do pytle, nevšímajíc si toho, jak začal zlověstně zářit.

Nakonec udělala na pytli uzel a hodila ho do jámy, kterou začala zakopávat.

„No, je… hotovo. Pomsta byla dokončena,“ vrazila Izzy do zakopané hlíny lopatu.

„Fajn, teď vypadneme, tohle místo mě děsí,“ otřásl se Anthony.

Nikdo se nezajímal o to, že je Eleazar pryč, nikdo se neodvažoval k němu chodit, navíc, jeho dům vypadal opuštěně i předtím. A Izzy byla šťastná, bez lítosti, protože žila s domněnkou, že zbavila svět monstra.

Lidé často zapomínají, ale na něco takového se zapomene jen těžko. I když se Anthony snažil uklidňovat, že neudělal nic špatného, že on viníkem není…

„Zítra půjdu do kostela,“ řekl si před usnutím, ten večer, kdy Eleazar zemřel.

Vítr silně foukal, měsíc byl zakryt těžkými, černými mraky, bylo okolo půlnoci a Izzy se s žízní probudila. Sešla po schodech dolů a šla do kuchyně.

Když se najednou zpoza jejích zad něco ozvalo.

„Izzy…“

Otočila se, jenže… nikdo tam nestál. Určitě to slyšela…

„Jen si to vymýšlím,“ řekla si pro sebe.

Najednou ji obklopil ledový poryv větru, a vůbec nevěděla proč, ale vkročila do místnosti, do které nemířila… snad jako by ji tam táhla neviditelná síla. Zastavila se. Proč tam vůbec vešla? Tady… něco nebylo v pořádku.

„Izzy…“

Zase ten hlas, tentokrát ale ze zadní části místnosti.

Rohlédla se a pokusila se něco v té tmě odlišit od okolního temna.

„Kdo… kdo je to? Kdo je tam?“ zeptala se, když už se v ní začal navyšovat strach a obavy. U gauče jejího otce něco bylo, silueta, nebo co… Ale nejdivnější věc byla ta, že tam viděla dva červené body, jako kdyby se na ni dívaly.

„Jsi to ty, Anthone? Nějaký tvůj další praštěný vtip? Ale notak, šašku, nech toho!“ řekla, napadlo ji totiž, že se ji jen snaží Anthony vystrašit.

Postava neodpověděla, ale jako kdyby byly ty body jasnější. V Izzy se hromadila nervozita.

„Eh… Anthone?“ řekla Izzy.

„Já,“ dostalo se jí zčistajasna odpovědi, že až nadskočila, „nejsem Anthony.“

Dutý hlas se rozezněl místností, naskakovala z něj husí kůže. Ten stoprocentně Anthonymu nepatřil.

Najednou se rozsvítila světla, a Izzy chvíli jen mžourala do takového přívalu záře. Když si její oči na světlo zvykly, podívala se na toho, koho má před sebou. Ten pohled byl… šílený, nemožný, hrozný. Její oči se rozšířily a udělala krok dozadu. V jejím domě, na gauči jejího otce, seděl Eleazar Alvarez, a koukal se na ni.

Izzy byla šokovaná, a snažila se mrkat, aby se přesvědčila, že jde o noční můru, ale marně. On tam byl, s kůží bledou jako vosk, potrhaným, krvavým oblečením, a tam, kde měly být jeho oči, zely prázdné, černé díry. Až na dva rudé body.

V každém důlku zářil jeden.

Ty oči sledovaly Izzy.

Takovým tím naštvaným způsobem.

Izzy si na jeho krku všimla náhrdelníku. Byl to ten, se kterým jej zakopali. Zářil děsivě, jako oči.

„E-Ele?“ zakoktaka v úžasu. Duch se usmál. „NE! To nemůžeš být ty, zabila jsem tě! Já… já-já… ty jsi pohřben!“

„Chceš říct, že jsem mrtvý?“ sykl posměšně.

Najednou si Izzy začala všímat dalších detailů. Třeba švů, které držely jeho useklou hlavu na krku, stejně jako ruce a nohy. Byla si jistá, že pod oblečením jich bude víc. Pocítila chlad.

Creepypasta: Pojď sem/Eleazar | Překlad: Nautileen
Creepypasta: Pojď sem/Eleazar | Překlad: Nautileen

„Rád bych se tě na něco zeptal, Izzy,“ řekl Eleazar a pohrával si s prsty. Přivřel oči.

„Víš, proč jsem nikdy nikomu nedovolil sahat na ten náhrdelník?“ ukázal jí ho blíž.

„N-ne…“ odpověděla se strachem Izzy.

„Víš, není to prostě obyčejný náhrdelník,“ zasmál se chladně, jeho hlas byl příšerný. Naplňoval místnost, doléhal k jejím uším ze všech stran.

„Nelhal jsem, když jsem řekl, že mi jej dala babička. Skutečně je tomu tak, ten náhrdelník se předává v naší rodině z generace na generaci. Zpočátku jsem nechápal, co je na něm tak zvláštního…“ odmlčel se, pohrávajíc si s límcem mezi prsty.

Ale bylo to divné ticho. Strašidelné. Izzy by nejraději utíkala pryč, než aby se na něj mohla dívat, ale nemohla, její nohy se od podlahy nechtěly odlepit.

„Před lety jsem četl příběh… z legend starověkého Mexika… Byl o čarodějnici, která vlastnila čaruplný náhrdelník. V den, kdy ji měli upálit, jej dala dceři se slovy, že jí ho má na jejím pohřbu dát. Tímhle způsobem měla být vzkříšena k životu… Avšak čarodějnice nečekala, že bude na hřbitově zloděj, který náhrdelník ukradne. Později byl nalezen mrtvý, s rozškrábanou tváří a hrůzou naplněným výrazem,“ pohlédl Eleazar na Izzy, která se třásla strachy, neschopná ani pípnout.

„Víš, kam tímhle příběhem mířím?“

zeptal se tiše a přimhouřil oči.

Izzy se zamyslela a zakroutila hlavou.

„Ten náhrdelník z příběhu je podobný tomu mému.“

„Chce… chceš ří-ct, že…“ koktala Izzy.

„Přesně tak, tenhle náhrdelník umí oživit mrtvého. Ale dokáže ještě spoustu dalších věcí, což ty očividně nevíš. Jinak bys mě s ním nepohřbívala, viď?“

Izzy nedokázala nic říct a Eleazar se krátce odmlčel.

„Nikdy mě nenapadlo, že bych ho musel používat na sebe, no ale život přináší náhlé změny okolností, no ne?“

„Ne… nerozumím… tomu…“ začala se Izzy i přes ledový vzduch potit.

„Čemu nerozumíš?“ zamračil se Eleazar.

„Chceš říct, že je náhrdelník… kouzelný?“ polkla.

Eleazar přikývl.

„Zajímá tě, jak je to možné?“ upřel na ni oči. Tentokrát mlčky přikývla Izzy.

„Příjmení Alvarez existuje po spoustu, spoustu staletí, a má rodina se skládá z… mágů a čarodějek.“

„Čarodějové? Čarodějnice? Takže ty pomluvy jsou pravdivé?“ Izzy očividně stále úplně nechápala.

„Vlastně jedním také jsem… nebo jsem spíš byl…“ hleděl Eleazar na náhrdelník. „Byl jsem posledním z rodiny. Doufal jsem, že bych mohl náhrdelník použít na někoho jiného, než na sebe.“ Zvedl oči k Izzy. „No, ale když už je to takhle…“

Naklonil se přes opěradlo gauče dozadu, jako kdyby pro něco sahal.

Izzy ztuhla a oči se jí rozšířily, když jí došlo, co Eleazar právě vytáhl. Sekeru jejího otce! Tu, se kterou Eleazara zabila a kterou a ním zakopala. Tu, na které zaschla Eleazarova krev. A ten přízrak ji právě držel v ruce.

„Poznáváš to? Tímhle jsi mi dala smrt,“

pohlédl na ni znovu Eleazar a vstal z gauče.

„Co… s tím chceš dělat…?“ ucouvla vyděšená dívka.

Eleazar pohlédl na ostří sekery, pak na Izzy a usmál se hrozivým, groteskním způsobem, ukazujíc tak řadu zubů.

„Useklas‘ mi s tím hlavu, Izzy… teďka bude řada na tobě…“

Vyděšená Izzy se snažila couvat a nepřerušovala oční kontakt. Teda spíš kontakt mezi očima a prázdnýma dírama, ve kterých svítila rudá světýlka. Světýlka, která začala, stejně jako náhrdelník, nebezpečně zářit. Nejspíš kvůli náhrdelníku se najednou začaly ozývat hlasy, křiky, výkřiky.

„Ne, ne, to… to ne! To nemůže… to je noční můra! Vzbuď…te m… mě…!“ pištěla Izzy.

„Pojď sem…“ zašeptal zlověstně Eleazar. Izzy se točila hlava, ve středu všeho byl úsměv toho ducha, nebo co to bylo teď zač, a to, jak zvedal sekeru.

„NE, ELE!“ vyjekla s hrůzou Izzy, ale tomu, jak se jí ostří sekery hladově zakouslo do krku, nezabránila. Poslední výkřik, a pak zlověstný smích…

Rodiče Izzy to ve spánku neslyšeli, a bylo pro ně příšerné, když sešli schody a zamířili do obýváku. Na zemi leželo bezhlavé tělo jejich dcery, a hlava visela za vlasy ze stropního svítidla, se zarytým výrazem hrůzy.

Anthony se probudil promočený potem, právě prosnil jednu z nejhorších nočních můr, kterou kdy měl. Zvednul se a promnul si tvář.

„Nechtěl bych se s Izzy dostat do takovéhle nesnáze,“

řekl si, a pocítil se provinile, že sen přerušil.

Ale byla to jen noční můra, no ne? Eleazar je mrtvý a nikdo se na něj neptal, ne? Nebylo třeba se obávat.

Anthony sáhl po sklenici vody, kterou měl na nočním stolku, když tu najednou ztuhnul a začal zrychleně dýchat.

Na stolku leželo něco, co tam on určitě nedal. Ten zatracený náhrdelník. Eleazarův zatracený náhrdelník.

„Ne, to… to není možné!“

Zděšeně couvnul od stolku, oči se mu rozšířily. Teď to asi noční můra nebyla.

Začal se potit, vystrašeně sípal. Najednou se ozval zlověstný hlas, nebezpečný a s hrozivým podtónem.

„Pojď sem... Pojď sem…“

Překladatel: Nautileen

Autor: winxzafir

Originál: https://www.deviantart.com/winxzafir/art/creppypasta-Ven-aqui-440460830

 

Další Creepypasta: Vidím tě, Drahoušku…

4.5/5 (4)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Nauti

Možná ode mě neuslyšíte hru na píšťalku, kterou byste snad od DarkTownského krysaře mohli čekat, ale místo toho vám povím spoustu příběhů a prohledám spoustu faktů, abych prokázala některé teorie. V Creepypasta komunitě se uvádím jako NautiFears, ale říkám si Nautileen. Lidi mi obvykle říkají Nauti ^^ Mohli jste mě však znát i jako Stiak nebo Akkaris. Překládání Creepypast se věnuji od roku 2015 a psaní samotnému od svého dětství, a obojím se zde hodlám prezentovat, akorát výhradně s děsivým kontextem. Kromě překladů Creepypast, zvrácených dětských pohádek a vlastních psaných příběhů tu však najdete i mé researche a myšlenkové pochody, například ve vyhledávání zajímavostí o Slender Manovi či satanismu anebo sepsání článku Save the Creepypasta Fandom. Aby toho nebylo málo, vypomáhám s instagramem DarkTownu a uspořádávám art soutěže, do kterých se můžete zapojit i vy. Také velmi aktivně spolupracuji s Migdosem, pyromanem DarkTownu, který předčítá Creepypasty na Youtube. Snad se v našem městě budete cítit příjemně... a případně mi promiňte nějakou tu krysu, která mi uteče...

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close