Zhasnuto
Nikdy nezapomenu na den, kdy moje dcera Drew začala s tím nesmyslem ohledně zhasínání světel. Začalo to před pár lety, v té době jí bylo šest, kdy na mě poprvé zakřičela „Ne! Nezhasínej!“ Samozřejmě jsem si myslela, že za to může nějaká klasická noční můra z předchozí noci, kterou měla díky tomu, že zhlédla na nějaký strašidelný film.
Začala jsem se však bát od té doby, co mi to vysvětlila. Zpočátku Drew křičela pokaždé těsně před tím, než jsem zhasla. „Ne, mami! Nedělej to! Prosím, mami, musíš mě poslechnout!“ Jelikož jsem byla unavená, tak jsem na to zareagovala zhasnutím světel a nechala jsem ji tam stát uprostřed místnosti, ve které bylo kompletně zhasnuto. Držela jsem dveře jejího pokoje zavřené a pustila jsem je až tehdy, kdy na ně ona přestala z druhé strany bušit a nastalo ticho.
Když jsem se jí na to jednoho rána zeptala,
tak se na mě podívala s tváří plnou opovržení. Popisovala mi, že když světla zhasla, tak přišli „oni“ a začali se na ni usmívat. Nejvíce ji děsily jejich oči, které vypadaly bizarně, a způsob, kterým se na ni dívaly. Nikdy nemrkali. Samozřejmě že ne všechna tato slova vyšla z úst šestiletého dítěte.
Když jsem si té noci šla lehnout do postele, tak jsem si vzpomněla na to, o čem mi Drew vyprávěla. Po chvilce jsem si uvědomila, že se mi jednou stalo přesně to samé. Že jsem jednou viděla přízraky, které vypadaly úplně stejně jako ty, co mi popsala Drew.
Bylo to v době, kdy mi bylo dvacet let a byla jsem u mých prarodičů doma. Když zhasli světla, tak se ze stínů po nějakém čase vynořila tato malá, usmívající se stvoření, která měla oči skleněné jako panenky. Přišla jen, když bylo zhasnuto.
Zírala na mě a natahovala ke mně své ruce. Nezáleželo na tom jak moc a jak nahlas jsem křičela a prosila o záchranu. Byla jsem ignorována. Zvláštní bylo, že jedno dne se zkrátka vypařila. Po probuzení jsem na svých dveřích spatřila namalované číslo dvanáct. V ten den mi byl také nalezen zhoubný rakovinový nádor.
Rozeběhla jsem se přímo do Drewina pokoje
a k mému zděšení jsem na jejích dveřích našla namalované číslo třináct. Když jsem vešla, tak jsem ji našla mrtvou na podlaze. Její ústa byla proříznuta do tvaru širokého úsměvu a její oči skleněné a lesklé. Následujícího dne jsem byla převezena do nemocnice. Pořád v ní jsem, dvaceti sedmiletá já. Čekám na smrt. Každou noc se ke mě ta stvoření vrací. Skleněné oči. Úsměvy. Všechno.
Které číslo budeš mít ty?
Zdroj: Creepypasta wiki
Další creepypasta: Držitel zmatku
