Karmínové písky
Crimson Sands
Planeta byla mrtvá. Možná se životu kdysi na její neúrodné, červené půdě dařilo. Možná ani nikdy nepoznala co to život znamená. Zdevastovaný vrak lodi, ze kterého se kouří, leží napůl pohřbený v karmínových píscích této planety, jako kdyby sama planeta konzumovala její kovové části.
Muž, přeživší, ten šťastný, nebo možná ten smolař, ležel a díval se na nekonečně se rozléhající červenou a oranžovou a přemýšlel nad svou samotou. Svou ruku měl položenou na děsivé mase spálené kůže, která bývala jeho obličejem, jeho plíce vdechovaly toxický vzduch planety.
Ironie se mu v této situaci nevyhnula.
Sice přežil pád jeho lodi, avšak skončil na tomto neplodném šutru, který levituje v dokonalé harmonii s tím zářícím orbem, jenž drží celou sluneční soustavu pohromadě. Už jen zemřít. Být udušen neviditelnými a ohavnými úponky této planety. Nádech, výdech.
„Přišel čas na rozšíření našich obzorů,“ řekli mu, když se připravoval na vzlet.
Jeho hruď se začala svírat po tom, co jeho krk odmítl dýchat. Kašlal a prskal. Vzpomněl si na tu havárii.
Řvoucí alarmy.
Ohlušující exploze, která signalizovala, že byla palivová nádrž proděravěna špičkou zubatého krvavě červeného kamene. Snažil se něco říct. Možná to byla modlitba. Nebo spíš zasténání od bolesti. Ale bylo to umlčeno dříve, než to stihlo opustit jeho hrdlo. Ten zvuk rozbití palivové nádrže ho zvedl z jeho koženého sedadla. Jak dopadl na svá chodidla, tak popadl starý zrezavělý hasící přístroj. Jeho oči strnuly při pohledu na tu rozmašírovanou věc, která zbyla z jeho paže, na které předtím, něž takto skončila, nosíval snubní prsten.
Vrazil do místnosti s motorem, zděšený stavem zničených strojů. Tekuté ohnivé jazyky olizovaly roztříštěné zbytky palivové nádrže a děsivě se sápaly po jeho tváři. Naklonil hlavu na bok. Zíral ven. Viděl nekonečnou nicotu a v ní malou modrou kapku života odpočívající v temnotách. Křičíc v bolestech byl zničehonic vyhozen do vzduchu, když jeho loď dopadla na povrch planety.
Byl tak blízko ke svému domovu.
Cítil se jako by si z něho vesmír utahoval a trestal ho za jeho hříchy. Neprošel si už náhodou dost věcmi? Nenapravil snad své hříchy? Jeho zelené oči se otočily dozadu a jeho ruka upadla. Možná už bylo na čase. Černá mlha deprese nad jeho situací postupně odešla. Možná už si teď lidstvo uvědomí, že některá dobrodružství se prostě nemají podnikat.
Zdroj: Crimson Sands
Další Creepypasta: Ústa pravdy
