Držitel budoucnosti
V jakémkoliv městě, v jakékoliv zemi, jděte do jakéhokoliv ústavu pro duševně choré, či „domu na půl cesty“, do kterého se dokážete dostat. Až přijdete na recepci zeptejte se, zda můžete vidět toho kdo si říká „Držitel budoucnosti“. Nenásledujte recepčního, pokud vám nabídne, že vám ukáže cestu. On není tím pravým průvodcem a dožene vás k šílenství.
Ten pravý průvodce utichne a podá vám list papíru, na kterém je cesta popsaná krví a ohněm. Jděte a soustřeďte se na to, co je napsáno na onom papíru. Pokud zůstanete soustředění, tak projdete skrze recepční stůl i muže a ocitnete se v dlouhé nepoužívané chodbě. Možná kdysi bývala krásná, plná barev a nadějí, ale teď jsou všechny stěny flekaté a koberec černý a špinavý.
Během toho, co budete procházet tou chodbou, se budou v předtím neviditelných oknech míhat obrazy. Může se zdát, že v koutku vašeho oka uvidíte již dlouho zesnulé přátele jak vás volají, nebo ztracené lásky, které omládly a znovu se vám nabízejí. Hlasy vám budou našeptávat že ta okna dávají druhé šance a příležitosti napravit věci. Znovu si můžete vybrat, řeknou vám, avšak vy nesmíte odlepit oči od papíru ve vašich rukou. Pokud se však podíváte, tak zahlédnete to, co vás zvenčí sleduje. V tom momentě už pro vás není pomoci.
Záznamy o nesmyslné a nemožné délce chodby se liší.
Někteří říkají, že musíte pokračovat až do doby, dokud skrze okna nezahlédnete všechny možné budoucnosti. Jiní tvrdí, že čím dříve má nastat sjednocení, tím kratší bude cesta na konec chodby. Pokud je to druhé pravda, tak ať je cesta každého, kdo tudy prochází, neuvěřitelně dlouhá.
Zvednout oči z papíru můžete až tehdy, když dorazíte na konec chodby, avšak stále se nemůžete podívat za sebe. Dveře před vámi vedou do tanečního sálu, který stejně jako ta chodba upadl ze své bývalé krásy do špíny a beznaděje. Vstupte do této beznaděje a jděte dál dokud dveře i všechny šance na útěk nezmizí za vámi.
Jděte opatrně. Držitel vás pozoruje i v tento moment.
Cesta, po které máte jít, kdysi procházela přímo skrz střed této místnosti, avšak střed se za ta léta nezachoval a cesta se… posunula. Svou cestu nikdy najít nemusíte, pokud se posunula moc daleko, a zbytek svého nepřirozeně dlouhého života tak strávíte přáním si, abyste se byli vydali na pospas oněm oknům plných pouze napůl viděných pokušení.
Pokud však budete mít štěstí, najdete jeden bod, ve kterém i to slabé zbývající světlo mizí. Na tom místě musíte zavřít oči a čekat bez ohledu na to co se teď stane. Pokud jste Držitele potěšili, tak uslyšíte kočičí předení a následně ucítíte, jak se lísá k vašim chodidlům.
Vaše oči musí zůstat zavřené dokud se vás hlas třikrát nezeptá „Co s nimi budeš dělat?“ Pokud odpovíte, když se zeptá poprvé nebo podruhé, tak se předení změní ve vrčení a tisíc drápů ostrých jako břitva vám rozsápe krk. Pouze po třetím a posledním zeptání můžete otevřít oči.
Před vámi bude na posteli ležet žena. Stejně jako místnosti, které předcházely její ložnici, pravděpodobně kdysi bývala neuvěřitelně krásná, avšak nyní tam leží nechutně tlustá, místo zdravé kůže proleženiny, mrtvé maso a syfilis. Obklopují ji stovky koček. Časem se jedna z nich postaví k vašim chodidlům a bude čekat. Mluvte pouze k této jedné a řekněte jí: „Udělám, co musím.“
Budete učeni kočičí řeči a až se ji naučíte, tak vám ostatní řeknou tajemství, které nikdy nemělo být slyšeno člověkem. Nesmíte ho nikomu vyzradit až do doby dokud nebudete mít už nic jiného co dát světu. Kočky jsou závistivá stvoření a užívají si bolest těch, kdo zradí jejich důvěru.
Jejich tajemství je Předmět 16. z 538. Už o něm nehodlám hovořit.
Zdroj: Creepypasta wiki
Další Creepypasta: Šílenec
