M3 Creepypasta Česky (Pokepasta)
Nikdo z nás přesně neví, proč se ten muž zabil, co ho k tomu dovedlo. Byla to bezprostředně očividná sebevražda, všimli jsme si toho hned, co jsme otevřeli dveře laboratoře. Naproti dveřím jsme měli nádherný pohled na na zdi rozprsklý mozek. Ale proč by to dělal? Byl oblíbencem každého tady. Tak proč?
Jeho vnuk se ho chystal navštívit, vešel do kanceláře ještě před námi. Následně přiběhl k nám všem tam, slzy se mu řinuly po tvářích a hystericky křičel. Jeho děda se zabil. Chudák dítě. Samotná ta laboratoř, ve které onen muž pracoval, byla úžasná. Nikdy jsem pořádně nechápal, jak zacházet s těmi veškerými hi-tech hračičkami, ale toto bylo úchvatné.
A u toho všeho, tam v rohu, leželo pochroumané tělo onoho muže, obklopené hromadou a hromadou rozházených papírů. Držel stále v levé ruce obrázek svého vnuka a nějaké mladší dámy, takže sebevražedná zbraň mu musela ležet v té pravé. Hnedka se začalo zkoumat, co se stalo.
Uzavřeli jsme celou laboratoř
A já se pokoušel nějak pochopit, co se to vlastně stalo. Hlavou mi zněl křik toho chlapce a já měl sto chutí jít domů, bylo docela pozdě a já jsem byl unavený. Spolu se svými spolupracovníky jsem tu dneska strávil celý den. A teď k tomu tohle. Museli jsme prozkoumat všechno, co tu měl o svém tajném projektu.
Ne úplně svém, ten projekt měl dohromady na starost spolu s dalšími profesory tady. A nic jasného se nenašlo, jen hromady papírů, které se nedaly slušně seřadit. Všechno se to týkalo jednoho. Projektu s krycím názvem M3. Na M3 bylo asi nejzajímavější to, že se jednalo o jeden z genetických pokusů.
A také byl pravděpodobně moc dobře zabezpečován, s tvrdými podmínkami. A muselo se o tom mluvit se sakra bezpečnostním opatřením. Také to bylo pravděpodobně nebezpečné. Celé je to zajímavé, ale co to má dělat s mužovou sebevraždou?
Ještě zajímavějším faktem bylo to, že na zbrani, kterou muž nejspíš použil, nebyly otisky prstů. Tak, co se dělo dále. Dáma na té fotografii přišla hned další den, kdy jsem zase byl odpočatý v práci. Byla to vcelku krásná žena, ale pláč na ní byl znatelný.
Krví podlitýma očima si vyměnila pohled s tím mým
„Z-znala jsem ho… možná bych mohla mít i něco, co by vám mohlo pomoc…“ řekla.
„Dobrá, madam, pojďte za námi.“ Já a můj kolega jsme ji zavedli do výslechové místnosti. Zapnul jsem diktafon.
„Jak se jmenujete, madam?“ zněla má první otázka.
„Delia, Delia Ketchumová,“ odmlčela se. „Byla jsem si se Samuelem velmi blízká.“
„Říkal vám někdy něco o své práci?“ zeptal jsem se dál.
„Jo, mluvil o tom často, ale posledních pár týdnů… Posledních pár týdnů skoro s nikým nemluvil, což nebylo obvyklé. Popravdě, kdykoliv jsem se ho na práci zeptala, pokrčil rameny. Takhle nevrlého jsem ho nikdy neviděla… bylo to znepokojující..“
Delii zazvonil mobil
„Oh, promiňte, to je můj syn… omluvte mě na chvíli, bude to jenom minuta,“ řekla. Taky to tak nějak ta minuta byla, než se vrátila zpátky. „Dobrá, já se omlouvám, je to vyřízeno- Zpátky k Samuelovi. Přišel ke mě domů den před tou ne-nehodou…“ objevily se jí v očích slzy„a začal mi říkat o tom cosi, prostě o něčem, co mělo být následující noc v jeho laboratoři.
Řekl, že bude mít za úkol to cosi hlídat spolu se čtyřmi dalšími profesory, hlídat nějakou… Genetickou příšeru… Přesně tohle říkal.“ Zíral jsem na ni. „Takže… Nějaká genetická příšera říkáte? Ukázal vám nějaké obrázky, nebo tak nějak, nedal vám nějaké informace?“
No… Viditelně se třásl, říkal, že se do laboratoře vrátit nechce, bál se té ‚věci‘, říkal, že ‚to umí číst myšlenky, ovládnout to třeba člověka tak, aby dělal přesně to, co si to žádá..‘ Já se tomu smála, když mi to řekl, ale jeho tvář byla jako z kamene, velmi vážná. Pochopila jsem, že to i vážně myslí, smrtelně vážně. Pak mi ukázal toho fotku…“ zahrabala se Delia v kabelce a vytáhla fotografii.
Kreatura na ní vypadala špatně
Prostě nemocně, nebezpečně… „Monstrózně“, jako říkal ten muž. „Očividně by to měli být něco na způsob vylepšeného… Um, myslím, že se to má jmenovat Mewtwo. Něco na způsob vylepšeného Mewtwo,“ dodala Delia.
Oči mé spolupracovnice se rozšířily. „Vzpomínáš si na tamto s tím zatraceným Team Rocket, kdy jejich vedoucí měl zatraceně silného a nebezpečného pokémona? Myslím, že se jmenoval Mewtwo… Jeden multimilionový projekt, s upravováním genů a tak… Pak jim to zdrhlo a někde se schovávalo, pokud dobře vím…“
Vzpoměl jsem si na to. „Takže počkat, a TOHLE mělo být přemístěno sem, nebo co?“ Tvář Delie zbledla.
„Myslím, že ti muži měli v plánu tohle cosi… nějak spoutat jeho sílu, myslím. Ale nevím, Samuel na to říkal, že je to šílený nápad… že je to až moc silné.
A navíc, měli za úkol se tu o to cosi starat několik měsíců.“
Nemohl jsem uvěřit svým uším
„V něčem se vyskytla chyba, zatraceně velká chyba. Možná právě kvůli tomu nejsou na té zbrani otisky prstů profesora Oaka. Nezabil se on, ale dostalo ho M3,“ řekla má spolupracovnice.
„Tím si úplně jistý nejsem… To bychom asi viděli nějakou tu zadržovací komoru, kde by to mělo být, když jsme tam byli, nebo ne?“ řekl jsem a hodil pohledem k oknu. Začínalo tam být tak nějak sklíčeně zamračeno. A bylo i trochu pozdě, čehož si všimla i Delia.
„Začíná se trochu dost stmívat, omlouvám se, ale budu muset jít. Vám tu nechám tuhle fotku,“
Dala nám ten obrázek Mewtwo
„Děkuji za pomoc,“ usmál jsem se na ni, když pak zamávala a odešla.
„Tak, jdem zpátky, musíme najít něco, v čem ta věc měla být,“ řekla kolegyně. Přikývl jsem. Nic tam nebylo, nic využitelné k tomu účelu. A to bylo divné. A taky tam nikde nebylo nic, co by mělo vypadat jako M3.
„Počkej, hele.“ Právě jsme tam objevili takový vypínač, docela velký vypínač. „Jak jsme si tohohle mohli nevšimnout?“ zamumlal jsem. Bylo to na té zdi, u které ležel mrtvý profesor Oak. Zamyšleně jsem stiskl vypínač a měl trochu obavy z toho, co se stane. Zeď se… otevřela, takové dveře ve zdi se tam otevřely. Vytáhli jsme si svoje zbraně – ano, pistole – a prošli těmi dveřmi.
Rovnou do malé místnosti, v jejíž prostředku se vyjímala ocelová krabice. Na stropě i zdech se nacházelo spoustu takových… divných panelů, a z ocelového boxu do téhle děsivé atmosféry doléhaly hučivé zvuky. Tohleto muselo být ono.
„Myslíš… myslíš si, že to je pořád tady?“ řekla kolegyně. Najednou… najednou jsem se v šoku zastavil, uvědomil jsem si, že jsme nechali dveře otevřené. Otočil jsem se. Stálo to tam. Mezi dveřmi.
„M3“ Vykřikl jsem a zamířil svou pistolí na jeho hlavu
ale s ním to jaksi nic neudělalo, protože…
„Opravdu si naivně myslíš, že mi může kulka ublížit?“ řeklo to. Řeklo, ale jeho pusa se ani nehnula. Tohle muselo být nějaké telepatické spojení, nebo… prostě něco. A najednou jsem dostal silné nutkání vystřelit, vyprázdnit zásobník, můj prst se už pohyboval sám od sebe. Já i kolegyně jsme stříleli po tom čemsi naproti nám.
A M3 tam stálo, bez jediného pohybu, ani jedna kulka ho nezasáhla. Spadly na zem dřív, než se k němu dostaly až moc blízko.„C-co..?“ řekla spolupracovnice.
„Opustil mě tady poté, co se pokoušel svou slabou myslí něco pochopit. Ale takováhle slabá mysl nemá ani špetku porozumění,“ řekl M3. „Samozřejmě, z lidí mi nikdo neporozumí, všichni mě berou prostě jen jako monstrum. Příšeru. Kterou nemůžou zavřít. Proto jsem se rozhodl vzít mu život.“
Takže jsi ho zabil. Proč to ale mělo vypadat jako sebevražda?
A proč jsi ještě vlastně tady…?“ řekl jsem.
„Potřeboval jsem někoho, kdo mě najde a osvobodí. Byl jsem tu ještě stále zavřený.“
Něco mi oslabovalo energii. Veškerou mou energii mi vysával ten ocelový box tam. Jediné, co jsem dokázal udělat, bylo vyvolat v jeho mysli záblesky deprese, úzkosti, které by mohly pak vyvrcholit sebevraždou. Psychicky jsem ho podporoval ve stisknutí spouště, tady odsud zpoza zdi. Je to tak dobře. Konečně už můžu jít a zahájit svůj vzestup.“
Pokusil jsem se pohnout, ale jako kdybych byl ochrnutý. Jedna z kulek se sama zvedla ze země a ve zlomku vteřiny proletěla hlavou mé spolupracovnice. „JENNY!“ vykřikl jsem, sledujíc její tělo, dopadající na podlahu.
Pak jsem odvrátil hlavu zpátky na M3
„Ty… ty MONSTRUM!“ zařval jsem, hledíc do jeho tváře, která neprojevovala žádnou emoci.
„Blíží se konec panování vašeho druhu na této planetě. Je řada na mě. Vy si dopřejete odpočinku, a až se vzbudíte, řekněte jim o mně vše. Řekněte jim vše.“
Ze země se zvedl jeden velký blok, a pomalu letěl přímo k mému paralyzovanému tělu. Tehdy jsem uslyšel poslední slova. „Ano, člověče, jsem monstrum. Stejně tak, jako byl přede mnou můj bratr; jsem Mewthree.“
Chcete-li překlad jakkoliv využít, je vaší povinností nejprve se dohodnout s překladatelem.
Překladatel: Nautileen
Originál (EN) : M3
Další Creepypasta: Nečti to, prosím / Do not read this, I beg you
